Proč se lidé chovají tak, jak se chovají? Jak je možné, že máme jako společnost takovou tendenci zapomínat a dělat pořád dokola ty stejné chyby? Taky si někdy, a obzvlášť v poslední době, téhle náročné době, kladete tyhle a další dost podobné otázky? Na rozdíl od oddechovějšího ledna přinesl únor pár ne tolik příjemných odpovědí a možná i několik hořkosladkých prozření…

Farma zvířat & 1984 – George Orwell

Pravděpodobně nikdy se nepřestanu pozastavovat a podivovat nad tím, jak nadčasovým se dokázal stát George Orwell. Jedna věc je dokázat si na základě své inteligence, vzdělání, zkušeností a pozorování vytvořit názor a dokázat zhruba předvídat, druhá věc v podstatě předpovědět dějinné události.

Jak Farma zvířat, tak 1984 jsou díla, která nám mohou dodnes hodně předat a mohou sloužit jako určité varování. Varování před tím, jak nebezpečná může být absence kritického myšlení nebo manipulace s fakty i lidmi samotnými. Snaha poučit se z by byla jistě na místě, faktem bohužel je, že lidstvo se stále dokola ukazuje jako nepoučitelné.

Úvod do kulturní a sociální antropologie – Robert F. Murphy

Antropologie je ve své podstatě sestrou sociologie, a pokud se rozhodnete do ní jen trochu proniknout, může vám otevřít úplně nové obzory. Dopomoct vám k tomu může třeba právě tato kniha Roberta Murphyho, která je sice koncipovaná jako učebnice, ale sepsána je tak, že si ji může přečíst úplně kdokoliv. Tak schválně – je naše “tradiční rodina” skutečně tak tradiční, jak je nám v současné době s oblibou prezentováno? Není manželství v naší společnosti vlastně přežitek? A jak se antropologie dívá na téma ekologie nebo náboženství?

Pokaždé, když kolem něčeho vznikne obrovský “boom” a všichni se začnou předhánět, aby to měli taky, má to na mě paradoxně úplně opačný efekt – nechci to. A to i když jsem to předtím třeba chtěla. I když jde o knihy. Částečně proto, že se bojím přílišných očekávání a následného zklamání. Částečně pak z důvodu, že nemám ráda dav a fakt, že dokáže ovlivnit osobní názor. “Nelíbilo se mi to, ale úplně všem ostatním ano, hrozně moc, tak to asi není to tak špatné, ne?” Na druhou stranu když “boom” opadne, ráda se k daným věcem vracím. S odstupem a nezaujatě. A přesně takový byl můj červenec…

Konec prokrastinace – Petr Ludwig

“Prokrastinace” je dnes slovem už poměrně pevně zakořeněným v našich slovnících. V roce 2013, kdy tato kniha poprvé vyšla a setkala se s opravdu velkým ohlasem, to však v našich končinách bylo něco dost nového. Dodnes se občas setkávám s názorem, že “prokrastinace” je jen blogerský výmysl, honosnější výraz pro “lenost”. To je samozřejmě nesmysl.

Petr Ludwig si na této knize vybudoval jméno, a to právem. Přečetla jsem ji jedním dechem a jednoznačně musím říct, že je plná užitečných informací i rad. Převést tyto rady do praxe už je na každém, nicméně lepší základ pro to to provést si nedokážu představit.

Kraď jako umělec, Ukaž, co děláš! & Jeď dál! – Austin Kleon

Pamatuju si, když jsem poprvé někde na sítích zachytila první ze tří knih Austina Kleona. Název “Kraď jako umělec” přeci jen není něco, co by člověk snadno přehlédnul. Díky stejnému grafickému zpracování, které bylo jednoznačně geniálním tahem, jsem si s touto knihou pak spojila i další dvě tohoto autora.

Každá z těchto knih je něčím, co zvládnete přečíst ani ne za odpoledne. S trochou snahy možná zvládnete přečíst všechny tři za jediný den. To ovšem nic nemění na tom, že bych každou ohodnotila 10/10. Aby kniha byla dobrá, nemusí jít o bichli o 500 stranách. Během čtení každé z nich jsem si dokonale srovnala to, co znám a co dělám, něco jsem se přiučila a na konci jsem vždy byla skvěle namotivovaná pustit se do práce. Každou z těchto knih doporučuju všem, kteří cokoliv jakkoliv tvoří, ideálně všechny a postupně v pořadí, v jakém knihy vyšly.

Pevná vazba, zažloutlé stránky a nezaměnitelná vůně. Také vnímáte a tak moc milujete kouzlo, které mají staré knihy? Nikdy jsem nedokázala přijít na chuť knihám v elektronické podobě, ani těm novým, natož těm, které už mají nějakou historii. A že jsem v dubnu četla jenom knihy s historií, koneckonců stejně jako v březnu. Jen jsem trochu odbočila od klasik, které najdete na maturitních seznamech – a o to zajímavější to bylo…

Karla a jiné povídky – Božena Němcová

Nejznámějším dílem Boženy Němcové je nepochybně Babička, nicméně její povídky nezůstávají až tak pozadu. Karla, Pan učitel, Chyže pod horami nebo Divá Bára jsou známé názvy. Zachycení venkovské atmosféry, mentality obyvatel ani zvyků nechybí. Je rozdíl mezi tím, když povídky čte dítě v rámci povinné četby a když je čte dospělý člověk. Troufám si říct, že ten je ocení mnohem více. Navíc mají úžasnou schopnost přimět člověka, aby si oddechnul, zpomalil a nasál jejich atmosféru.

Dům U tonoucí hvězdy – Julius Zeyer

Novela protkaná atmosférou tajemství a pocity melancholie, která rozhodně není pro každého. Její jazyk je archaický natolik, že si umím představit nejednoho člověka, jak kvůli němu knihu po chvíli zavírá. I on jí ovšem dodává její kouzlo, stejně jako filozofické pasáže nutící člověka přemýšlet o té zvláštní věci, které říkáme život.

Předměstí Paříže 19. století a sešlý dům se zcela příznačným názvem. Osudy jeho obyvatel nejsou veselé, právě naopak. Dozvídá se je mladý český lékař, vypravěč příběhu, kterého k domu táhne jakási zvláštní síla. Fascinuje jej. A snad ještě více jej fascinuje Daniel Rojko, slovenský intelektuál a jeden z obyvatelů domu.