PŘEČTENO | Březen plný thrillerů

Nechat se pohltit dosud dost přehlíženým žánrem a odstřihnout se tak od reality. Když se mi v lednu dostal do ruky Dárek od Sebastiana Fitzeka, netušila jsem, že v jednom z následujících měsíců nepřečtu nic od kohokoliv jiného. Je libo několik thrillerů, od kterých se nebudete moct odtrhnout?

Terapie – Sebastian Fitzek

Záhadné zmizení dvanáctileté dcery renomovaného psychiatra Viktora stojí na počátku příběhu, který se však odehrává až o čtyři roky později. Viktor se vydává do víkendového domu na malém ostrově Parkum, kde ho nečekaně vyhledá neznámá mladá žena, která již od počátku působí velmi tajemně a která chce, aby ji léčil. Viktor přes počáteční odmítání terapii zahájí a netuší, co tím odstartoval.

Prostředí osamoceného domu na ostrově, kde záhy vypukne bouře, v kombinaci se samotným dějem, místy sklouzává od thrilleru k horroru. Vzhledem k faktu, jak mistrně si autor dokáže se čtenářem hrát a stírat hranici mezi halucinacemi a realitou, se těžko věří tomu, že jde o jeho prvotinu. Konec se může jevit příliš nereálně, bezpochyby je ale překvapivý a jen málokdo dokáže předem odhalit zápletku.

Balíček – Sebastian Fitzek

Mladá psychiatrička Emma je v hotelovém pokoji znásilněna. Pachatelem je muž, kterému je přezdíváno Holič, protože svým obětem vždy oholí vlasy. Všechny své oběti ovšem poté zavraždí, Emma vyvázla, a vzhledem k psychickým následkům, které si z hrůzného zážitku odnesla, se rázem dostává do pozice těch, které dříve léčila. Bezpečně, v rámci možností, se nyní cítí jen ve svém vlastním domě. Ovšem jen do chvíle, kdy u jejích dveří zazvoní pošťák s balíčkem pro souseda, o kterém nikdy neslyšela.

Continue Reading

RANDOM POST | karanténa

Přednáška od sedmi, jak mně se nechce, dneska bych byla fakt ráda, kdyby ty školy zavřeli a mohla jsem zůstat v posteli, řekla si 10. března 2020 v 6:30 ráno při čekání na metro.


Ležím na gauči, vedle mě moje nejlepší kamarádka. V ruce mám rulandské z Vína od Bodláků. V pozadí necháváme hrát televizi, kde zrovna dávají nějakou tiskovku, které nevěnujeme žádnou pozornost. Jsme fakt rády, že nemusíme být dneska ve škole. Detailně líčím svoje víkendové rande, večeři, co jsem měla v restauraci, a film, co jsem viděla v kině. Najednou zbystříme.

“Nouzový stav na 30 dnů?! Co že to?” podívá se na mě moje nejlepší kamarádka s dost pobaveným výrazem ve tváři. “Já znám jenom válečný stav,” odvětím a obě se začneme smát.

“Moment. Jak se jako liší nouzový stav a válečný stav?!”


Ležím na gauči, sama. V ruce mám prosecco z Vína od Bodláků a poctivě projíždím Instagram, protože dneska prý nebude žádná tiskovka. V duchu počítám, vedu si totiž vlastní dost speciální statistiku. Statistiku, kolika lidem už hráblo a začali zběsile cvičit, vařit, péct, uklízet, předělávat byt nebo třídit šatník. Nebo něco pěstovat. Děsí mě už jenom ta představa.  Aspoň, že mně nic takovýho rozhodně nehrozí. Minulý týden mi umřel kaktus. Lidi jsou divný stvoření a fakt mi nechybí. A venku prý nosí roušky. Divný.

Ležím na gauči, v ruce mám tramín z Vína od Bodláků a soustředěně koukám na televizi. Hlavně aby mi neunikl začátek té dnešní tiskovky. Za včerejšek prý přibylo přes sto nakažených a v obchodech jsou prázdný regály. Co s náma teď bude. Ještěže naše rodina je normální.

“Pojď mi pomoct vybalit a odezinfikovat nákup,” ozve se najednou z kuchyně. “To jsi ještě neviděla, jak těm lidem hrabe, to není normální. Ale neboj, mám deset balení rýže a dvaadvacet s těstovinama. Ježiš, bacha! Nedotýkej se té mojí roušky! Musím ji vyvařit a pak přežehlit.”

Continue Reading

ROOM DECOR INSPO | Bedroom #1

Zóna klidu a odpočinku – ložnice. Místnost, kterou mám odjakživa spojenou s neutrálními tóny, jako jsou šedá či béžová doplněné o bílou, a minimalismem. Jak příliš výrazné barvy, tak přebytek věcí totiž rozptylují a zabraňují tolik důležité relaxaci. V poslední době mě moc baví čalouněné postele doplněné o barevně sjednocené kovové prvky. Rovněž mě baví do takto zařízeného interiéru zařadit buďto nějaký starší vintage kousek jako je komoda či křeslo, nebo alespoň kousek, který je v tomto stylu vyroben.

Continue Reading

PŘEČTENO | Únorové přemítání o společnosti

Proč se lidé chovají tak, jak se chovají? Jak je možné, že máme jako společnost takovou tendenci zapomínat a dělat pořád dokola ty stejné chyby? Taky si někdy, a obzvlášť v poslední době, téhle náročné době, kladete tyhle a další dost podobné otázky? Na rozdíl od oddechovějšího ledna přinesl únor pár ne tolik příjemných odpovědí a možná i několik hořkosladkých prozření…

Farma zvířat & 1984 – George Orwell

Pravděpodobně nikdy se nepřestanu pozastavovat a podivovat nad tím, jak nadčasovým se dokázal stát George Orwell. Jedna věc je dokázat si na základě své inteligence, vzdělání, zkušeností a pozorování vytvořit názor a dokázat zhruba předvídat, druhá věc v podstatě předpovědět dějinné události.

Jak Farma zvířat, tak 1984 jsou díla, která nám mohou dodnes hodně předat a mohou sloužit jako určité varování. Varování před tím, jak nebezpečná může být absence kritického myšlení nebo manipulace s fakty i lidmi samotnými. Snaha poučit se z by byla jistě na místě, faktem bohužel je, že lidstvo se stále dokola ukazuje jako nepoučitelné.

Úvod do kulturní a sociální antropologie – Robert F. Murphy

Antropologie je ve své podstatě sestrou sociologie, a pokud se rozhodnete do ní jen trochu proniknout, může vám otevřít úplně nové obzory. Dopomoct vám k tomu může třeba právě tato kniha Roberta Murphyho, která je sice koncipovaná jako učebnice, ale sepsána je tak, že si ji může přečíst úplně kdokoliv. Tak schválně – je naše “tradiční rodina” skutečně tak tradiční, jak je nám v současné době s oblibou prezentováno? Není manželství v naší společnosti vlastně přežitek? A jak se antropologie dívá na téma ekologie nebo náboženství?

Continue Reading

PŘEČTENO | Lednová přehlídka současných autorů

Knižní trh přesycený natolik, že perfektně se v něm zorientovat je v podstatě nadlidský úkol – to je situace současné doby. Na to, zda je to lepší, nebo horší, než když toho kvůli cenzuře vychází naopak pramálo, si udělejte názor sami. Faktem je, že svoboda publikování s sebou nese pro čtenáře náročný proces výběru a pro autory náročný proces prosazení se. Některým z těch, kterým se prosadit jednoznačně podařilo, jsem věnovala svůj leden…

Veselí – Radka Třeštíková

Jestliže můžu o nějaké knize říct, že mě skutečně zasáhla, ovlivnila a budu na ni ještě dlouho vzpomínat, je to jednoznačně Veselí od Radky Třeštíkové. Četla jsem všechny Radčiny knihy, které této knize předcházely, některé se mi líbily více, jiné méně, všechny se mi však četly moc dobře díky autorčinu vyprávěcímu stylu, který mi zkrátka sedl, proto jsem předpokládala, že ani u této knihy tomu nebude jinak. Nebylo. Zcela nečekaná pro mě ale byla lavina emocí, které ve mně Veselí dokázalo vyvolat.

Pokud se vám někdy stalo, že jste v nějaké knize nacházeli sami sebe a svůj vlastní příběh, důležité osoby z vašeho vlastního života, a dokonce i prostředí, ve kterém se odehrával děj, vám bylo tak nápadně povědomé, pravděpodobně víte, o čem mluvím. Hořkosladký název knihy, který rozhodně nemá jen prostý jednoznačný význam, pro mě představuje pomyslnou třešničku na dortu, dokonalosti.

Foukneš do pěny – Radka Třeštíková

Kniha, která je diametrálně odlišná od všech předchozích – právě tak bych popsala Foukneš do pěny. Nečekejte, že z toho budete moudří, nečekejte, že vás hlavní hrdinka nebude rozčilovat, a nečekejte, že se vám podaří se v tom zorientovat. Právě v tom ale spatřuji genialitu této knihy a troufám si tvrdit, že to byl autorčin záměr.

Foukneš do pěny není kniha pro každého a rozhodně to není oddechovka, u které vypnete. Když se vám podaří vcítit se do někoho jako je Vladěna, hlavní hrdinka, nebo pokud vás s ní něco spojuje, pochopíte, že to, jaká kniha je, naprosto přesně odráží její vnitřní pochody. Když ne, pokuste se alespoň neodsuzovat něco jen proto, že to nechápete.

Continue Reading

10+1 jednoduchých způsobů, jak pomáhám planetě a vy můžete taky

Nacházíme se ve zvláštní době. Nezuří kolem nás válka, žijeme ve svobodné části světa a díky vyspělým a neskutečně rychle se vyvíjejícím technologiím máme možnosti, o kterých se ještě v minulém století lidem ani nesnilo. Každá doba má ale svá úskalí a co na první pohled vypadá jako blahobyt, tím můžeme sebe a všechno okolo nás vlastně úplně zničit. Není lehké začít myslet na všeobecné dobro a zachování přírody na úkor vlastního komfortu, a už vůbec není lehké takové smýšlení převést do praxe. Nejsem “zero waste” a jsem si celkem jistá, že ani nikdy nebudu. Jsem si vědoma, že ani nedělám tolik, kolik bych dělat mohla. Zjistila jsem ale, že někdy je mnohem komfortnější právě to, když člověk na přírodu myslí…

Třídím odpad

Jestli něco považuju za úplné minimum, které by měl dělat opravdu každý, je to právě třídění odpadu. Možná je to tím, že jsem v tom, že to, co vyhazujeme, se zkrátka nějak třídí, vyrůstala. Možná i tím, že jsme se problematice třídění odpadu věnovali už na základní škole jako děti. V každém případě jsem tenhle “rodinný zvyk” nejenom převzala, ale i rozšířila. Protože mít doma místo jednoho velkého odpadkového koše na všechno víc menších odpadkových košů na různé druhy odpadu, a pak to prostě naházet do kontejnerů podle barev, dle mého, opravdu není žádná práce a už vůbec ne práce navíc.

Omezuju používání jednorázových plastů

Žijeme v době, kdy je prakticky nemožné úplně se vyhnout jednorázovým plastům, a je až děsivé, kolik plastu přineseme domů s jediným nákupem potravin. Do jisté míry se ale plastům vyhýbat dá, chce to jen trochu odhodlání a snahy. Opravdu si musíme koupit tu zeleninu, která je v plastovém obalu, když si lze vybrat tu bez obalu? Musíme používat plastová brčka, když můžeme použít papírová nebo kovová? Nejde se vyhnout plastovým kelímkům a táckům, když existují papírové? Nemůžeme si kávu kupovat do vlastního kelímku nebo termo hrnku?

Nakupuju do vlastních sáčků a tašek

Některé druhy potravin zkrátka do něčeho zabalit musíme a celý nákup je taky potřeba do něčeho poskládat, abychom ho mohli dopravit z obchodu domů. Samozřejmě, občas skočím nakoupit neplánovaně cestou ze školy nebo z práce, a tak se mi výjimečně stane, že u sebe nemám nic, do čeho bych nákup zabalila, a musím využít jednorázových sáčků a papírových tašek, které mají v obchodě. Ve většině případů ale chodím na nákup s vlastní plátěnou taškou, ve které mám hozených několik eko sáčků, které používám pořád dokola.

Nevyhazuju jídlo

Když nás naše babičky nutily všechno dojídat, měly k tomu pravděpodobně trochu jiné pohnutky než to, že by jim šlo o naši planetu. Bez ohledu na to se nám ale snažily vštípit dobrou věc. Naučit se plánovat si nákupy potravin tak, aby se stačily spotřebovat, a vařit jen tolik, kolik jsme schopní sníst, není nic zas tak těžkého. Když už ne kvůli planetě, tak alespoň kvůli šetření peněz – efekt to má ve finále stejný.

Continue Reading

PŘEČTENO | Červenec ve znamení sebevzdělávání

Pokaždé, když kolem něčeho vznikne obrovský “boom” a všichni se začnou předhánět, aby to měli taky, má to na mě paradoxně úplně opačný efekt – nechci to. A to i když jsem to předtím třeba chtěla. I když jde o knihy. Částečně proto, že se bojím přílišných očekávání a následného zklamání. Částečně pak z důvodu, že nemám ráda dav a fakt, že dokáže ovlivnit osobní názor. “Nelíbilo se mi to, ale úplně všem ostatním ano, hrozně moc, tak to asi není to tak špatné, ne?” Na druhou stranu když “boom” opadne, ráda se k daným věcem vracím. S odstupem a nezaujatě. A přesně takový byl můj červenec…

Konec prokrastinace – Petr Ludwig

“Prokrastinace” je dnes slovem už poměrně pevně zakořeněným v našich slovnících. V roce 2013, kdy tato kniha poprvé vyšla a setkala se s opravdu velkým ohlasem, to však v našich končinách bylo něco dost nového. Dodnes se občas setkávám s názorem, že “prokrastinace” je jen blogerský výmysl, honosnější výraz pro “lenost”. To je samozřejmě nesmysl.

Petr Ludwig si na této knize vybudoval jméno, a to právem. Přečetla jsem ji jedním dechem a jednoznačně musím říct, že je plná užitečných informací i rad. Převést tyto rady do praxe už je na každém, nicméně lepší základ pro to to provést si nedokážu představit.

Kraď jako umělec, Ukaž, co děláš! & Jeď dál! – Austin Kleon

Pamatuju si, když jsem poprvé někde na sítích zachytila první ze tří knih Austina Kleona. Název “Kraď jako umělec” přeci jen není něco, co by člověk snadno přehlédnul. Díky stejnému grafickému zpracování, které bylo jednoznačně geniálním tahem, jsem si s touto knihou pak spojila i další dvě tohoto autora.

Každá z těchto knih je něčím, co zvládnete přečíst ani ne za odpoledne. S trochou snahy možná zvládnete přečíst všechny tři za jediný den. To ovšem nic nemění na tom, že bych každou ohodnotila 10/10. Aby kniha byla dobrá, nemusí jít o bichli o 500 stranách. Během čtení každé z nich jsem si dokonale srovnala to, co znám a co dělám, něco jsem se přiučila a na konci jsem vždy byla skvěle namotivovaná pustit se do práce. Každou z těchto knih doporučuju všem, kteří cokoliv jakkoliv tvoří, ideálně všechny a postupně v pořadí, v jakém knihy vyšly.

Continue Reading

9+1 využití zázraku s názvem kokosový olej

Někde se kokosový olej hojně používá už roky, u nás jej většina lidí objevila až poměrně nedávno. Jeho kouzlo spočívá ve vysokém obsahu nasyceného tuku, mastných kyselin, vitamínů a aktivních látek. Ten nejkvalitnější se získává z jader kokosových ořechů lisováním za studena. Díky všem jeho vlastnostem nabízí olej nepřeberné množství využití. Myslíte si, že už znáte všechna? Přesvědčte se o tom, že vás tento zázrak může stále pořádně překvapit!

Vlasy

Pokud chcete omezit vypadávání, lámání a třepení vlasů, potřebujete jim dodat lesk nebo se zbavit lupů, kokosový olej vám s tím hravě pomůže. Nejlépe funguje, pokud si z něj uděláte zábal před umytím. Můžete jej také pouze vetřít do pokožky hlavy nebo do konečků.

Pokožka

Díky svým výborným hydratačním a vyživujícím účinkům dokáže kokosový olej bez problémů nahradit jakékoliv tělové mléko nebo máslo. Rychle se vsakuje a také příjemně voní. Je navíc vhodný i na vyrážky nebo atopickou pokožku a při dlouhodobém používání dokáže omezit stárnutí a léčit celulitidu nebo strie. K tomu všemu příjemně voní. Nahradit jím můžete také antiperspirant. Někde je uváděno, že si z kokosového oleje můžete vyrobit i opalovací krém. Lékaři to ale není doporučováno. Dá se ovšem použít místo krému po opalování, protože pokožku zklidňuje a chrání.

Jídlo

Je prokázáno, že pokud si dáte každé ráno jednu lžičku kokosového oleje, už po pár dnech se budete celkově cítit lépe. Vaše tělo totiž bude mít dostatek vitamínů A, K, C a D, nenasycených mastných kyselin, zinku a selenu. Díky tomu, že se kokosový olej nepřepaluje, je ideální k pečení a smažení, a to nejen při přípravě sladkých, ale i slaných jídel. Na internetu najdete spoustu receptů zahrnujících kokosový olej.

Hubnutí

Nechce se vám věřit, že by olej mohl pomoct zhubnout? Je tomu opravdu tak! Tajemství spočívá v tom, že kokosový olej stimuluje metabolismus a snižuje pocit hladu. Spojte tuto informaci s tím, co jste si už přečetli výše a řekněte nadbytečným kilům sbohem.

Continue Reading

MY EATING HABITS | Jak to mám s jídlem

Vždycky mi přišlo zvláštní, že i tak důležitá oblast jako je stravování může podléhat trendům. Nerozuměla jsem tomu, jak je možné, že se o něčem v jednu chvíli tvrdí, jak je to správné a jíst by tak měli všichni, a ve chvíli druhou úplný opak. Byť jsem se v tom chtěla orientovat, dařilo se mi pořád úspěšně jen ztrácet…

Pravděpodobně nikdy nepřestanu být vděčná genům, díky kterým jsem vždycky mohla a můžu sníst v podstatě cokoliv v jakémkoliv množství, a na tom, jak vypadám, se to téměř neprojeví. Na jednu stranu je to obrovská výhoda. Na druhou stranu ale nevýhoda, protože člověk, který se nemusí ani trochu hlídat, má mnohem menší motivaci jíst zdravě. Nebudeme si nic nalhávat, většina lidí hledí právě na vzhled. Zevnějšek je ale jedna věc, a to, jak se člověk cítí uvnitř, věc druhá – důležitější. To je potřeba si uvědomit stejně jako fakt, že to, co je dnes považováno za ideální, mohlo být dříve považováno za odstrašující případ.

Přestože jsem nikdy neměla problém s váhou, netrápilo mě, jak vypadám, a vždycky jsem milovala jídlo, před pár lety jsem si na vlastní kůži zkusila, jak i tahle láska může mít blízko k nenávisti. Celé to začalo vlastně úplně nenápadně. Rozhodla jsem se svá trápení, kterých se na mě v jednom období nahrnulo hodně, řešit tím, že se co nejvíc zaměstnám. Samou prací jsem tehdy ale tak dlouho zapomínala jíst, až jsem si vytvořila problém, ze kterého mě dostal až pád na dno. Naštěstí se právě ze dna odráží nejlépe. Vypsala jsem se pak z toho v článku o poruchách příjmu potravy.

Kdybych tvrdila, že mám dnes stoprocentně zdravý vztah k jídlu, lhala bych. Co mi z téhle nešťastné kapitoly zůstalo, je, že můj mozek pocit hladu z nějakého důvodu pořád vyhodnocuje jako něco pozitivního. Pořád tedy tak trochu svádím boj sama se sebou. Už ale naštěstí samozřejmě dobře vím, že pocit hladu nesignalizuje nic jiného než to, že by se člověk měl najíst. A úplně ideálně by se vlastně vůbec neměl dostavit, protože člověk by měl jíst pravidelně v menších porcích. O to se snažím a většinou se mi to daří, i když to chce často dost plánování.

Už jsem nakousla, že stravovat se zdravě, může být pro někoho s rychlým metabolismem a žádnými zdravotními problémy, paradoxně vlastně dost těžké. Doma mě odmala sice vedli k tomu, že by se mělo jíst hodně ovoce a zeleniny a že chipsy a podobné “dobroty” rozhodně nejsou nic doopravdy dobrého, ale někdy v pubertě jsem začala konat tak, jako by mě učili pravý opak. Můj jídelníček nebyla úplná katastrofa, ale ani žádná velká hitparáda. Jedla jsem třeba spoustu věcí, které mi vůbec nic nedávaly, a nikdy jsem nesnídala. A vůbec nic mě nemotivovalo k tomu to změnit.

Continue Reading

PŘEČTENO | Duben s vůní starých knih

Pevná vazba, zažloutlé stránky a nezaměnitelná vůně. Také vnímáte a tak moc milujete kouzlo, které mají staré knihy? Nikdy jsem nedokázala přijít na chuť knihám v elektronické podobě, ani těm novým, natož těm, které už mají nějakou historii. A že jsem v dubnu četla jenom knihy s historií, koneckonců stejně jako v březnu. Jen jsem trochu odbočila od klasik, které najdete na maturitních seznamech – a o to zajímavější to bylo…

Karla a jiné povídky – Božena Němcová

Nejznámějším dílem Boženy Němcové je nepochybně Babička, nicméně její povídky nezůstávají až tak pozadu. Karla, Pan učitel, Chyže pod horami nebo Divá Bára jsou známé názvy. Zachycení venkovské atmosféry, mentality obyvatel ani zvyků nechybí. Je rozdíl mezi tím, když povídky čte dítě v rámci povinné četby a když je čte dospělý člověk. Troufám si říct, že ten je ocení mnohem více. Navíc mají úžasnou schopnost přimět člověka, aby si oddechnul, zpomalil a nasál jejich atmosféru.

Dům U tonoucí hvězdy – Julius Zeyer

Novela protkaná atmosférou tajemství a pocity melancholie, která rozhodně není pro každého. Její jazyk je archaický natolik, že si umím představit nejednoho člověka, jak kvůli němu knihu po chvíli zavírá. I on jí ovšem dodává její kouzlo, stejně jako filozofické pasáže nutící člověka přemýšlet o té zvláštní věci, které říkáme život.

Předměstí Paříže 19. století a sešlý dům se zcela příznačným názvem. Osudy jeho obyvatel nejsou veselé, právě naopak. Dozvídá se je mladý český lékař, vypravěč příběhu, kterého k domu táhne jakási zvláštní síla. Fascinuje jej. A snad ještě více jej fascinuje Daniel Rojko, slovenský intelektuál a jeden z obyvatelů domu.

Continue Reading
1 2 3 7