Knižní trh přesycený natolik, že perfektně se v něm zorientovat je v podstatě nadlidský úkol – to je situace současné doby. Na to, zda je to lepší, nebo horší, než když toho kvůli cenzuře vychází naopak pramálo, si udělejte názor sami. Faktem je, že svoboda publikování s sebou nese pro čtenáře náročný proces výběru a pro autory náročný proces prosazení se. Některým z těch, kterým se prosadit jednoznačně podařilo, jsem věnovala svůj leden…
Veselí – Radka Třeštíková
Jestliže můžu o nějaké knize říct, že mě skutečně zasáhla, ovlivnila a budu na ni ještě dlouho vzpomínat, je to jednoznačně Veselí od Radky Třeštíkové. Četla jsem všechny Radčiny knihy, které této knize předcházely, některé se mi líbily více, jiné méně, všechny se mi však četly moc dobře díky autorčinu vyprávěcímu stylu, který mi zkrátka sedl, proto jsem předpokládala, že ani u této knihy tomu nebude jinak. Nebylo. Zcela nečekaná pro mě ale byla lavina emocí, které ve mně Veselí dokázalo vyvolat.
Pokud se vám někdy stalo, že jste v nějaké knize nacházeli sami sebe a svůj vlastní příběh, důležité osoby z vašeho vlastního života, a dokonce i prostředí, ve kterém se odehrával děj, vám bylo tak nápadně povědomé, pravděpodobně víte, o čem mluvím. Hořkosladký název knihy, který rozhodně nemá jen prostý jednoznačný význam, pro mě představuje pomyslnou třešničku na dortu, dokonalosti.
Foukneš do pěny – Radka Třeštíková
Kniha, která je diametrálně odlišná od všech předchozích – právě tak bych popsala Foukneš do pěny. Nečekejte, že z toho budete moudří, nečekejte, že vás hlavní hrdinka nebude rozčilovat, a nečekejte, že se vám podaří se v tom zorientovat. Právě v tom ale spatřuji genialitu této knihy a troufám si tvrdit, že to byl autorčin záměr.
Foukneš do pěny není kniha pro každého a rozhodně to není oddechovka, u které vypnete. Když se vám podaří vcítit se do někoho jako je Vladěna, hlavní hrdinka, nebo pokud vás s ní něco spojuje, pochopíte, že to, jaká kniha je, naprosto přesně odráží její vnitřní pochody. Když ne, pokuste se alespoň neodsuzovat něco jen proto, že to nechápete.
Jedna želva za druhou – John Green
Johna Greena považuji za jednoho z autorů, ze kterých jsem už “vyrostla”, jeho nejznámější knihy jsem totiž četla už na přelomu základní a střední školy, před pár lety. Něčím je jeho tvorba skutečně spíše pro mladší čtenáře, na druhou stranu bych ale neváhala některou z jeho knih doporučit kterémukoliv dospělému člověku. To kvůli hlubším tématům, které John do svých příběhů vplétá – v tomto konkrétním případě je tím tématem obsedantně kompulzivní porucha.
Samotný děj bych označila jako lehce nadprůměrný – pro mě osobně často předvídatelný, v některých ohledech prvoplánový. Zkoumání vnitřních pochodů člověka s obsedantně kompulzivní poruchou a snaha jej pochopit pro mě bylo ale nesmírně zajímavé.
Slepá mapa – Alena Mornštajnová
Kdo někdy četl kteroukoliv z knih Aleny Mornštajnové, ví, že je tato autorka naprostá mistryně příběhů odehrávajících se v dobách minulých, konkrétně v průběhu 20. století. To, s jakou precizností, si je Mornštajnová schopná nastudovat dobu po všech jejích aspektech a následně tyto své znalosti promítnout do svých knih, je neskutečné.
Slepá mapa je příběh 3 žen – 3 generací jednoho rodu, jejichž charaktery a osudy je velice zajímavé sledovat, a to až do nečekaného konce. Někdo, kdo o autorce samotné nic neví, bude pravděpodobně příjemně potěšen a překvapen, jak kvalitní prvotina se jí podařila napsat. Někdo, kdo naopak ví, jak dlouho se Mornštajnová k tomu “jít s kůží na trh” odhodlávala a jak dlouho tuto knihu psala, zase pravděpodobně potvrdí, že trpělivost růže přináší.
Hotýlek – Alena Mornštajnová
Opět příběh odehrávající se v průběhu minulého století. Jak už název napovídá, děj se točí okolo hotýlku – hotýlku, který zažil války i různé režimy. Tím hlavním, co tato kniha čtenáři nabízí, jsou osudy členů rodiny majitele.
I přes vypravěčský talent, který Mornštajnová bezesporu má, mě několik prvních kapitol nepohltilo tak, jak bych chtěla – pravděpodobně proto, že se tvorba této autorky nemá tendenci kamkoliv hnát, na rozdíl od většiny z nás v této uspěchané době. Věděla jsem však, že pokračování ve čtení nebudu litovat a příběh mě nakonec dostane jako všechny ostatní. A skutečně tomu tak bylo.
Dárek – Sebastian Fitzek
Nepamatuji si, kdy naposled mě nějaká kniha pohltila natolik, že jsem měla na konci úplně každé kapitoly nepřekonatelné nutkání začít číst kapitolu další. Thriller není žánr, který bych četla často, po přečtení Dárku se to pravděpodobně změní, už jen proto, abych zjistila, jak velký podíl měl na tom, že jsem přečetla 350 stran za necelý den, žánr a jak velký podíl měla kniha samotná.
Sebastian Fitzek je bezpochyby mistr složitých zápletek, nepředvídatelnosti i precizního vyprávění, díky kterému pocítíte atmosféru a vše si dokonale představíte, někdy až moc dokonale. Konec se možná může mnohým zdát až příliš překombinovaný, rozhodně je ale šokující.
Co si myslíte o množství knih, které je v současnosti na trhu? A jaký je váš názor na zmíněné knihy?
8 comments
Jej, další inspirace na čtení :) díky!
Od Morštajnové mám přečtené všechno a taky se mi všechno líbilo, moc se těším na vydání její další knihy Listopad.
FGitzek – nechápu proč o něm není slyšet víc. Je to geniální autor.
Veselí, Bábovky, Osm, To prší moře – knihy, které jsem od Třeštíkové četla a líbily se mi. Foukneš do pěny dnes dočetla dcera a prý neví co si o tom myslet a na konci má tisíc otázek :-)
O všem? Ovšem!
Já jsem ještě bohužel nestihla Mornštajnové nejnovější Tiché roky, ale chystám se na ně a na Listopád budu mít určitě hned po vydání taky zálusk – anotace mě ohromně zaujala, jsem zvědavá :)
Upřímně jsem o Fitzkovi slyšela až teď díky Dárku, který mi přišel přímo od nakladatelství – kdo ví, kdy a jestli bych se o něm jinak dozvěděla, a vlastně to taky nechápu, opravdu je to génius :)
Po dočtení Foukneš do pěny jsem měla také tisíc otázek a nevěděla jsem, co si myslet – nakonec jsem si to utřídila právě tak, jak píšu v článku – myslím, že to byl autorčin záměr a že ta zmatenost a spousta otázek přesně reflektuje to, co se děje uvnitř hlavní hrdinky…
Ahoj, Deni. 😊
Děkuji za tipy, co číst a recenze.📚
VESELÍ- zrovna jsem před týdnem dočetla a moc se mi kniha líbila. Byl tam opravdu příliv emocí, velice čtivý a do hloubky jdoucí román. Zrovna tak byly dobré knihy Osm, Bábovky, To prší moře.
Pěny dní jsem se díky neg. recenzí bála, ale díky článku ji dám šanci.
SLEPÁ MAPA a HOTÝLEK skvělé knihy. Miluju vše od Aleny Morštajnové.
Mám už předobjednávku na LISTOPÁD i s podpisem autorky.
Nedávno jsem začala číst psychothillery, zkusím vámi doporučený.😉
Díky za tipy. Fitzka mám ráda, přečetla jsem jen jednu knihu od ně, ale stála za to a plánuji další.
Zdravím a mnohokrát děkuji za po dlouhé době opravdu poutavě a velmi pěkně zpracovaný článek o knihách.
Moc děkuju za takhle krásný komentář, vážím si toho! <3
Některé z knih, co zmiňujete jsem četla a některé ne. Je pravda, že aktuální knižní trh je opravdu “nad lidské síly,” a nemluvě o tom faktoru prosazení,o kterém rovněž píšete. TAk jak “každé zboží má svého kupce”, tak i “každá kniha má svého čtenáře,” i když někdy k tomu může vést nepoměrně delší cesta. Sama za sebe můžu říct, že mám docela “odpor” k takovým těm masovým záležitostem viz Harry Potter, Pán Prstenů nebo v české verzi – všichni čteme Mornštajnovou :) Nakolik sama uznávám, že její knihy jsou naprosto skvělé, jen nemám ráda ty masové senzace. Naproti tomu třeba u Radky Třeštíkové – byť jsem se u jejího Veselí opravdu pobavila, nevidím nic zvláštního co se týká literatury jako takové. Na druhou stranu – i ty obyčejnější příběhy jsou potřeba. Podle mě je takřka nemožné, pokud o to člověk sám vysloveně nusiluje, se nějakou nenásilnou formou prokousat skrze knižní trh v Česku … o kvalitě některých vydávaných titulů by se jistě dalo polemizovat, na druhou stranu… každému sedí něco jiného a co já vidím jako “brak” může někdo jiný mít za knihu svého života ;) Nemyslím, že by bylo nutností, aby vycházelo uplně všechno, ale opět – každá mince má dvě strany – a kdo je vlastně povolaný rozhodovat o tom, co by mělo vyjít a co ne…