PŘEČTENO | Březen jako před maturitou

Jako by to bylo včera. Já čtoucí všechny ty knihy z mého maturitního seznamu. Kdo by to řekl, že se k nim zanedlouho zase vrátím a k mému překvapení mi budou připadat tak nějak “lepší”. Já tedy rozhodně ne. Zážitek ze čtení nemůže být nikdy tak velký, když se nad knihou nepřemýšlí. Obzvlášť u některých děl to není snadný úkol. Některé vyžadují více než jen jedno přečtení a poté vás překvapí. Samozřejmě, že ne svým dějem, který zůstane naprosto stejný. Podstata a kouzlo se někdy skrývá trochu jinde…

Máj – Karel Hynek Mácha

Začít naprostou klasikou, kterou zná každý, mi připadá skoro jako povinnost. V živých barvách si dokážu představit, jak jsme se první verše Máje museli naučit na základní škole zpaměti. Dodnes je umím, ačkoliv přiznávám, že mi to dodnes k ničemu nebylo. Stejně jako jakékoliv jiné učení čehokoliv nazpaměť.

Pokud si u maturity vytáhnete Máj, máte dokonalou příležitost promluvit o romantismu. Upřímně neznám nikoho, pro koho by to nebyla výhra, i když přiznávám, že vzhledem k mé studijní bublině nemůžu v žádném případě zaujmout objektivní postoj. Každopádně Máj je jedna velká ukázka romantismu a vlastně i Máchův život je na tom dost podobně. Mimochodem věděli jste, že události v Máji mají reálnou předlohu? A teď, když to víte, díváte se na hlavního hrdinu pořád stejně jako dřív?

Kytice – Karel Jaromír Erben

Erben je v určitém smyslu považován za Máchova pokračovatele. Jeho Kytice je další klasikou, která vás určitě neminula. Největší vztah mám k básni Vodník. Jako malá jsem totiž byla touto básní fascinovaná, nejspíš proto že mi ji moje máma kvůli hororovým prvkům nechtěla nikdy dočíst do konce. Erben je skvělý tím, že píše tak, aby si Kytici mohl přečíst a nějakým způsobem jí porozumět úplně každý. Koneckonců všechny příběhy pocházejí ze sesbírané lidové slovesnosti, proto by bylo asi zvláštní, kdyby tomu tak nebylo. Až budete číst Kytici příště, zkuste se zaměřit na to, jakou roli Erben vždy připisuje ženám a jak na ně nahlíží.

Continue Reading

5+1 tipů jak být produktivní, když máte home office

Home office – pro jednoho naprosto běžná a normální věc, pro druhého výjimečný stav, na který není úplně zvyklý, a pro třetího něco úplně neznámého. Do které kategorie patříte vy? Následující tipy jsou primárně určeny prvním dvěma skupinám, nicméně něco si z nich vzít a aplikovat i v jiných situacích, může v podstatě každý…

Home office je trend, který se čím dál více rozmáhá, a to ve všech možných odvětvích. Pojí se s ním spousta výhod, ale i nevýhod, se kterými je potřeba se vypořádat, pokud se chce člověk uživit. Laik, který nikdy home office nezažil, má nezřídka pocit, že jde o jakýsi krycí název pro placenou dovolenou. To je samozřejmě nesmysl. Lidé pracující z domova to mají v mnoha ohledech náročnější. V čem? Například v udržování se produktivními.

Vytvořte si rituály

Když chodíte ráno do školy nebo do práce, máte automaticky vytvořeny určité rituály, které dodržujete. Kupříkladu si hned poté, co vstanete z postele, uvaříte kávu, poté si připravíte snídani, tu sníte, vyčistíte si zuby, omyjete obličej, obléknete se, učešete, sbalíte si potřebné věci… To vše jsou činnosti, které máte zažité, dokonce obvykle ve stejném pořadí, a pomáhají vám se “nastartovat”. Vaše tělo jednoduše podvědomě ví, že takto začíná den, a musí fungovat.

Jakmile pracujete z domova, většina rituálů se vytrácí. Není nutné, abyste vstali z postele hned po probuzení a nasnídali se, nemusíte se nikam chystat… Pokud však toužíte po produktivnosti, je dobré je mít i doma. Jak už bylo řečeno, rituály jsou pro vaše tělo signálem, že je čas fungovat, proto je nepodceňujte. Schválně si vyzkoušejte, o kolik více práce uděláte v den, kdy ráno vstanete, dáte si sprchu, nasnídáte se a oblečete si něco jiného, než v čem doma chodíte běžně, oproti dnu, kdy vůbec žádný takový rituál neproběhne.

Mějte režim

S rituály se úzce pojí i režim. Jestliže máte dobrou sebedisciplínu, je pro vás nepochybně práce z domova mnohem jednodušší než pro někoho, kdo neustále bojuje s prokrastinací. Sebedisciplína se ale dá naučit, chce to jen trénink.

Začněte hned ráno, tím, že nebudete vyspávat do oběda. Byť nikam nepospícháte, nastavte si budíka a opravdu vstaňte. Rozdělte si práci na tu dopolední, pak si dejte pauzu na oběd, jako kdybyste docházeli někam do kanceláře, a odpoledne pokračujte. Přestávky k režimu patří, a ačkoliv se, obzvlášť workoholikům, mohou zdát jako ztráta času, jsou důležitou součástí toho, jak být co nejvíce produktivní. Samozřejmě pokud jim nevyhradíte více času než samotné práci.

Continue Reading

PŘEČTENO | Seberozvojový únor

Zatímco můj leden téměr úplně padl za oběť zkouškovému období, únor se stal jeho pravým opakem. Jakmile v mém denním rozvrhu nijak nefiguruje škola, mám najednou mnohem více času. Času, který se dá využít například čtením, a to něčeho, co vůbec nesouvisí s mým studiem, což se vzhledem k tomu, že jedním z mých oborů je literatura, nehledá až tak snadno. Dříve mi vůbec nic neříkaly knihy zaměřené na seberozvoj, ač jsem paradoxně nikdy žádnou nečetla. Pak jsem jim ale přišla na chuť, jednoduše tak, že jsem jedné konečně dala šanci…

Méně je více – Joshua Becker

K minimalismu jsem dlouho postupně směřovala, až jsem mu úplně propadla a zamilovala se do něj. Tato kniha je přesně tím, co vám předá veliké množství hodnotných informací, vyvrátí omyly a mýty a namotivuje vás.

Její autor, Joshua Becker, v knize zároveň sděluje svůj příběh, kdy tak dlouho hromadil věci, až je přestal vlastnit, protože začaly vlastnit ony jeho. Pustil se do dlouhého náročného procesu třídění a zároveň začal psát blog o minimalistickém způsobu života. Vyvrcholením tohoto blogu je tato kniha, kterou já hodnotím maximálně pozitivně.

Život ve stylu Lagom – Elisabeth Carlsson

O skandinávském způsobu života toho bylo obzvlášť v posledních třech letech napsáno mnoho. Z mého pohledu se máme obecně od skandinávských národů hodně co učit a můžeme je považovat za velkou studnici moudrosti a inspirace.

Tato kniha vás možná, stejně jako mě, překvapí svým kapesním formátem. Četla jsem ji v době, kdy jsem cítila, že potřebuji zpomalit, k čemuž mi krásně dopomohla. Zastávám názor, že žijeme v příliš uspěchané době a všichni bychom měli umět zastavit, nadechnout se a zrelaxovat. Život ve stylu Lagom pro mě není knihou, bez které bych se neobešla, ale pokud také míváte pocit, že nic nestíháte nebo se na vás všechno sype, určitě vás obohatí. Jako bonus v ní najdete pár receptů a návodů.

Continue Reading

TOP 5 míst, kam v Praze na kávu

Čím větší město, tím více možností, větší konkurence a také mnohem více nerozhodnosti. Výborných kaváren je v Praze nespočet a pořád se objevují další, a tak je vybrat si, kam vyrazit, stále těžší. Před více než dvěma lety jsem se rozepsala o tom, kam za kávou v Opavě, a nastal nejvyšší čas přesunout se se stejným konceptem do dalšího města…

Stejně jako minule jsem se rozhodla nedat jen na své subjektivní dojmy a dala desítkám lidí možnost hlasovat. Kromě toho jsme se ale tentokrát spojily s Kačkou a Terkou, které společně vytvářejí projekt “Kam v Praze”, jehož cílem je vytvořit místo plné inspirace. Holky nejsou žádné profesionální kritičky, expertky v gastronomii nebo food blogerky na plný úvazek, a možná právě proto je jejich projekt tak úspěšný a dokáže oslovit širokou veřejnost. Nezapomeňte sledovat jejich Instagram, na kterém to neustále žije. U každého místa zmíněného v tomto článku najdete od holek pár slov. A která místa že to tedy jsou?

EMA espresso bar

Kdo “Emu”, jak se jí říká, zná, toho jistě nepřekvapí, že zlatou medaili v tomto žebříčku získala s naprostým přehledem právě ona. Její příběh se začal psát v roce 2013 a všichni, kteří se na jejím chodu podílejí, ji bezmezně milují, stejně jako kávu. A nejen oni, ale i jejich spokojení a pravidelně se vracející zákazníci. Wi-Fi zde zcela záměrně nenajdete. A pozor, pilně se pracuje na tom, aby za pár měsíců mohla být otevřená její další pobočka.

Adresa:

Na Florenci 3
Praha 1

EMA espresso bar najdete v centru Prahy – jen pár kroků od Masarykova nádraží a stanice metra Náměstí Republiky. I proto jde o místo, kam si lidé chodí hojně pro kávu s sebou a jen zřídkakdy zde není úplně plno.

Otevírací doba:

Po-Pá 8:00-18:00
So-Ne 10:00-18:00

Ema ve své nabídce střídá známé evropské pražírny s lokálními objevy. Nenechte se zmást názvem, pochutnat si zde můžete i na filtrované kávě. Baristé a baristky se vám budou vždy snažit vyjít vstříc, i když si třeba vymyslíte něco, co trochu vybočuje z klasické nabídky. O profesionalitě tohoto podniku svědčí i kvalitní vybavení jako přístroj na espresso La Marzocco Strada EP 3-Group, několik kvalitních mlýnků a filtrační systém 3M Reverse Osmosis. Kromě kávy si můžete dát čaj, limonádu, horkou čokoládu nebo i víno. A pokud dostanete chuť na něco k zakousnutí, určitě si vyberete z domácího sladkého pečiva – buchet, koláčů či lineckých srdíček, nebo i z něčeho slaného.

„Kafe z Emy je naše srdcovka. Téměř vždy, když se nás někdo zeptá, kam v Praze na nejlepší kafe, je EMA espresso bar mezi prvními zmíněnými kavárnami. Pokaždé si dáváme naše oblíbené cappuccino, občas i něco dobrého k tomu – třeba známé linecké srdíčko s marmeládou. Jediným mínusem je menší interiér. Často je tam úplně plno, a tak si bereme kafe s sebou nebo vyrazíme do Emina sesterského podniku – pekárny/kavárny Alf & Bet na Palmovce.“

– Kam v Praze

Tvoje máma

Vymyslet originální název kavárny, nebo vlastně jakéhokoliv podniku v Praze, může být docela oříšek. V tomto případě se to ale rozhodně povedlo a na počátku roku 2018 spatřila světlo světa, respektive byla světu otevřena, Tvoje máma. A navíc se v tomto případě s názvem daří i dále skvěle pracovat. Záměrem přitom nebylo vytvořit podnik nějak výjimečně originální, právě naopak. Tvoje máma byla otevřena s cílem být místem, kde se budou návštěvníci cítit jako doma.

Continue Reading

21 důvodů, proč jsou chia semínka zázrakem

Chia semínka sem, chia semínka tam. Byly doby, kdy o nich téměř nikdo nevěděl, pak ale přišel obrovský “boom” a najednou byla všude. Jestliže jste o nich dosud neslyšeli, pak buďto nemáte sociální sítě, anebo jste si na nich vytvořili naprosto výjimečnou sociální bublinu. Ze srdce doufám, že davové šílenství už opadlo natolik, abychom si nyní mohli s čistou hlavou shrnout, co a k čemu ta chia semínka vlastně jsou…

Co to vlastně je?

Chia jsou malá černá semínka šalvěje hispánské, která pochází ze Střední Ameriky, proto není divu, že kdysi dávno bývala součástí jídelníčku Aztéků, Inků nebo Mayů. Už ti si byli dobře vědomi jejich pozitivních účinků.

Semínka jsou vysoce hydrofilní, to znamená, že na sebe velmi dobře dokáží navázat vodu a tím zvětšit svůj objem až na desetinásobek, čímž vytvoří jakýsi gel. Nemají žádnou specifickou chuť, takže se dají přidat do téměř čehokoliv a mohou je jíst úplně všichni, včetně veganů a alergiků.

Jaké že jsou ty jejich účinky?

1. Díky již zmíněné hydrofilii zasytí, zpomalí trávení a přeměnu sacharidů na jednoduché cukry, čímž se energie ve vašem těle vstřebá postupně, je lépe využita a také déle vydrží.

2. Obsahují hodně vlákniny (zhruba 34 %), to je dobré pro střeva.

3. Mají v sobě 3x více omega-3 mastných kyselin, které si tělo nedokáže samo vytvořit, než sója. Díky tomu pozitivně ovlivňují srdce, cévy, nervy, imunitu, paměť, soustředění a snižují hladinu cholesterolu.

4. Dodají tělu 5x více vápníku než mléko a zároveň působí jako katalyzátor pro jeho vstřebávání.

5. Jsou 3x silnějším antioxidantem než borůvky.

6. Pokud hledáte něco proti stresu, i s tím vám chia semínka mohou pomoci. Vitamínu B15 v nich se neříká antistresový jen tak.

7. Hydratují organismus zevnitř, tím mají dobrý vliv i na stav pokožky nebo vlasů.

Continue Reading

PŘEČTENO | Leden pod vlivem zkouškového

Studuju a ještě pár let, snad, studovat budu. Z toho vyplývá, že už jsem hodně dlouho nezažila leden, o kterém bych mohla prohlásit, že nebyl náročný. Minimálně si žádný takový leden nepamatuju. To se projevuje snad ve všech oblastech mého života. Nemůžu ale rozhodně říct, že jenom negativně. Nikdy totiž nemám takovou chuť do činností, do kterých se mi normálně nechce, jako je například uklízení, a nikdy nemám takový příliv kreativity, jako na konci ledna. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, představuji vám nový pravidelný měsíčník na mém blogu, který by mohl s přehledem nést podtitul “aneb studentce literatury došlo, že o jedné své velké zálibě nepíše, a vůbec nechápe proč”…

Nesnesitelná lehkost bytí – Milan Kundera

Ke čtení knih Milana Kundery jsem se dostala mnohem později, než bych čekala a vlastně i než bych chtěla. Mám jich ještě dost před sebou, ale moc se na ně těším, protože Milan Kundera mě baví, velice.

Živě si vybavuji, když nám právě o Nesnesitelné lehkosti bytí vyprávěla učitelka literatury na gymplu. Nutno říct, že mě kniha zaujala už tehdy, a i když teď po přečtení vím, že to, co říkala, bylo úplně přesné a příběh i jeho myšlenky vystihla skvěle, stejně mě překvapily pocity a myšlenky, které ve mně čtení vyvolalo. Jsem rozhodně přesvědčená, že tato kniha patří k těm, které na člověka v každém životním období a v každém věku zapůsobí o dost jinak, nicméně pochybuji o tom, že by se mi někdy mohla nelíbit.

Moc bezmocných – Václav Havel

Byť na svých sociální sítích nikdy neváhám otevřít politická témata, protože je to zkrátka něco, k čemu nejsem lhostejná, tady na blogu se od toho odjakživa úplně distancuji. Blog je pro mě místo ryze apolitické a mým záměrem je jej tak i zachovat.

Moc bezmocných je esej Václava Havla, která byla napsána na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všichni víme, nebo v to alespoň z celého srdce doufám, kdo byl Václav Havel i jaký režim tehdy u nás panoval. Tato esej se dá však naprosto úžasně zobecnit – vztáhnout na téma lidských práv, svobody v jakékoliv podobě, bez ohledu na momentální režim či dobu. A k tomu už se na blogu vyjádřit vůbec nezdráhám, protože si myslím, že je to důležité. I proto bych byla ráda, kdyby si tuto esej přečetl co největší počet lidí i v současnosti a zamyslel se, protože mně dala opravdu hodně.

Continue Reading

TIME MANAGEMENT

Tvrdit, že když se chce, stíhat se dá všechno, je nesmysl. Pokud toho chcete stíhat opravdu přespříliš, není to v lidských silách, protože bohužel (nebo možná bohudík), den má a vždycky bude mít pořád jen 24 hodin. Dá se toho ale stíhat hodně, mnohdy mnohem více, než si myslíme. Vše je jen o dobré organizaci času…

Nejsem dokonalá. Nikdy jsem nebyla a s naprostou určitostí můžu říct, že ani nikdy nebudu. Stejně tak je to s mým “time managementem”. Naučit se dobře si organizovat svůj čas mi trvalo a doteď občas mám nějaké výpadky. Kdo by neměl, když se okolo děje tolik věcí, které nemůžeme ovlivnit a které se občas přiženou tak rychle, že rozhodí i ten sebelepší systém. Můžu ale hrdě říct, že v naprosté většině případů mi moje organizace času funguje, a to díky 5 základním věcem.

Priority

Stanovit si priority, to se někdy snadněji řekne, než udělá. Patřím k lidem, kteří by nejradši dělali úplně všechno a hned, takže stanovení priorit pro mě téměř nikdy nebývá lehké. Je to ale potřeba. Jsem totiž taky perfekcionista a nesnesu nedělat věci na 100 %. (no, kdyby jen na 100 %…), což bez stanovení priorit nejde.

Proto vždycky zhodnotím, co je potřeba udělat dříve a co později a popřípadě taky, co je potřeba nedělat vůbec. Ano, jak už jsem zmínila v úvodu, den má pořád jenom 24 hodin, týden jenom 7 dnů a člověk musí taky někdy spát. Stanovení priorit je úplným základem, bez ohledu na to, co právě pro vás prioritou je.

Papírový diář

Plynule se dostáváme k dalšímu bodu. Bez papírového diáře nedám ani ránu a je mi úplně jedno, v jak moc online době žijeme. Už třetím rokem nedám dopustit na Doller. Pro milovníky malých diářů to dost pravděpodobně nebude nic ideálního, pro mě naopak ano. Píšu si do něj totiž opravdu skoro všechno. V klasickém týdenním plánovači mám vypsané přednášky, srazy s kamarády, pracovní schůzky… Do týdenních cílů si píšu úkoly na daný týden a do seznamu toho, co je potřeba udělat, zase články, které daný týden píšu. Doller je skvělý v tom, že obsahuje taky mraky místa na nejrůznější poznámky a nápady. No a taky měsíční shrnutí. Tomu úplně nefandím, vždycky mě takové věci po čase začaly spíš otravovat než motivovat nebo něco takového, podobně jako psaní deníku, ale to už začínám odbočovat od tématu. Mimochodem Doller je naprosto univerzální, nemá předem daná žádná data, takže si můžete všechno vyplnit sami a začít jej tak třeba používat klidně v červenci. Zkrátka a dobře, asi jste pochopili, že bez papírového diáře nedám ani ránu.

Continue Reading

Bloggers RE

Příležitosti. Kolik jich okolo sebe máte? Jednu, dvě, deset, padesát… anebo tak moc, že to ani nedokážete spočítat? Žijeme v hodně zajímavé době, nemyslíte?

Před pár měsíci se mi na displeji telefonu objevilo upozornění na novou zprávu v directu na Instagramu. Šlo o zprávu, která by mi s největší pravděpodobností nikdy nepřišla nebýt mojí práce v BloggersRE a našeho tehdejšího hledání nových posil do týmu. Posily to měly být na psaní článků a my všem zájemcům mimo jiné vždy dáváme za úkol sepsat jeden článek vzorový a poslat nám jej na náš email do určitého termínu. Tehdy už bylo po termínu a psala mi jedna ze zájemkyň, která článek nedodala. Omlouvala se, dle jejích slov to neudělala proto, že si nevěřila a byla přesvědčená, že by to stejně nevyšlo. A to bylo něco, co mě donutilo se pozastavit a zamyslet. Hodně zamyslet.

Nevybavuji si, že by mě něco bavilo stejně tak dlouho jako psaní. Už v první třídě, sotva jsem se naučila skládat dohromady písmena do slov, aniž bych znala nějaká pravopisná a gramatická pravidla, jsem si do různých sešítků sepisovala básničky. Po nějaké asi dvouleté přestávce jsem v šesté třídě začala psát různé příběhy a v sedmé třídě si založila blog. Nikdy jsem moc neměla žádný cíl, vždycky jsem jen dělala to, co mě baví, to mi snačilo a mám to tak vlastně doteď.

V roce 2013, když mi bylo ani ne patnáct, jsem při brouzdání po internetu narazila na možnost stát se redaktorkou nějakého webu, bez jakéhokoliv většího přemýšlení jsem to zkusila a ono to vyšlo. Zhruba o rok později se podobná situace opakovala s jiným webem, tam to jen trvalo o trochu dýl a chtělo to trochu víc úsilí. To se ale vyplatilo, protože jsem pro ně po čase nejen psala jako blogerka, ale i dělala reportáže z akcí a editovala jiné články. Ke konci roku 2016 jsem jen tak v dlouhé chvíli procházela fotky pod hashtagem na Instagramu. Jaký to byl hashtag už si absolutně nepamatuju, mezi těmi fotkami jsem ale našla informaci o tom, že nějaký projekt hledá šéfredaktorku webu. “Za pokus nic nedáš,” blesklo mi hlavou. Během chvilky mi přišla kladná odpověď. Z toho projektu se vyvinulo Bloggers RE a z pozice šéfredaktorky webu ještě také koordinátorka toho celého a zkrátka taková holka pro všechno.

Bloggers RE je projekt dost specifický v tom, že jej tvoří lidé z různých koutů Česka a Slovenska, někteří dokonce žijí v zahraničí, přesto funguje. Jednou za čas se snažíme scházet, uspořádáme vždycky nějaký větší sraz a jeden takový proběhl i před necelými 14 dny v kavárně Pražská čokoláda, jen kousek pod Pražským hradem.

Continue Reading

Colours of Ostrava 2019

Budete mi věřit, když vám řeknu, že je mi 20, miluju všechno, co nabízí fesťáky (čti hudbu, jídlo a pití ze stánků, nezaměnitelnou atmosféru atp.), celý život bydlím ani ne 30 kilometrů od Ostravy, ale nikdy jsem nebyla na Colours? Pravděpodobně nebudete, já se vám nedivím, ale ono je to tak. Teda, bylo to tak až do letošního července, a to dost možná jenom kvůli jednomu failu. Všechno zlé pro něco dobré se říká. Svatá pravda…

Loni jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Terkou rozhodly, že rozhodně musíme jet na koncert Eda Sheerana do Prahy. Poctivě jsem čekala na spuštění prodeje lístků, dokonce jsem se dostala až k platbě… a pak ta stránka prostě spadla. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, jak strašně netrpělivý člověk jsem a že všechno prostě musím mít hned. A tak když jsem ten proces chtěla absolvovat znova a viděla, kolikátá jsem v pořadí, naštvala jsem se a vzdala to, přičemž okamžitě následovala moje zpráva Terce.

“Ty lístky nemám, pojedem na Colours?”
A v podstatě okamžitě přišla její odpověď: “Jo.”

Napadlo mě to úplně náhodou. Takhle jednoduchý to bylo. Koupila jsem lístky (bez jakýhokoliv čekání!) a bylo jasno. Teda, abych to zase úplně neidealizovala, tohle se událo v září, kvůli čemuž ještě asi tak stokrát hrozilo, že nikam nepojedem, protože 10 měsíců je zkrátka 10 měsíců. No, dopadlo to tak, jak to nejspíš dopadnout mělo. Všechno vyšlo na den přesně a jely jsme. A mimochodem ve finále bychom nemohly na toho Eda. Během jeho koncertu jsme totiž obě byly na cestě k moři, každá někam jinam.

Nebudu přehánět, když napíšu, že první den, nebo spíš večer, jsme byly obě někde mezi “Alenka v říši divů” a “Sedmé nebe”. Dorazily jsme až někdy kolem osmé, Terka v podstatě rovnou z pláže, já po celodenním pracovním maratonu. Ten večer jsme měly plán jenom jeden – Florence and the Machine. Když jsme se dávno po koupení lístků dozvěděly, že na Colours bude, málem jsme se zbláznily radostí. Že ji totálně milujem, vám už je zřejmě jasné. Celý koncert byl pro nás jedno velké WOW. Víla s neuvěřitelným talentem, která vám najednou vyrazí dech, když při tom svém éterickém vzezření řekne “fuckin'”. Doteď, když si pouštím videa, které z toho neskutečného vystoupení mám, mi po těle běhá husí kůže. I když ty videa mám jenom 3, z dobrého důvodu.

Continue Reading

Na skok ve Varech | KVIFF 2019

Je starým známým faktem, že ty nejlepší zážitky vznikají naprosto spontánně. A víte, kdy vznikají ty úplně nejlepší? U vína. A přesně takhle vznikl náš výlet do Karlových Varů, o kterém to dnes celé bude. Jednoho květnového večera jsem u lahve bílého pronesla, že jsem se vždycky chtěla podívat na Karlovarský filmový festival, moje nejlepší kamarádka mi na to nadšeně řekla, že ona taky, a bylo vymalováno. Tedy, skoro…

Víno má jednu (no, možná víc, ale tentokrát mělo vážně jenom jednu) nevýhodu. Když už ho v sobě máte dost, dokážete sice vést hluboké filozofické úvahy o smyslu života, na nějaké racionální plánování to ale moc není. A tak jsme sice zvládly otevřít oficiální web KVIFF, přečíst si základní info a zhruba se podívat, kdy bychom tak asi mohly jet. Dohromady jsme ale nedaly celkem nic a výsledkem celého zbytku večera bylo pořád jenom to, že zkrátka chceme jet do Varů.

Uběhl měsíc, do zahájení 54. ročníku KVIFF zbývalo jen pár dnů a o tom, že doopravdy pojedeme od té doby nepadlo ani slovo, i když někde v hlavě jsem to měla pořád. Zničehonic mi přišla zpráva, která končila takhle: “… jo a s těmi Vary počítám!”. A bylo vymalováno. A tak jsme se sešly, daly hlavy (čti diáře) dohromady, zarezervovaly vlak do Prahy a Flixbus do Varů (doporučujeme!) a byly ready vyrazit. Těšily jsme se na naprosto skvělý pátek v Karlových Varech, kde jsme ani jedna nikdy předtím nebyla, doplněný o program KVIFF (nebo případně naopak).

Než vám vylíčím všechny naše zážitky, asi bude dobré napsat nějaké základní informace. Koneckonců myslím, že se tady najde dost lidí, kteří vůbec netuší, jak to na KVIFF chodí, stejně tak, jako jsme to netušily my. Pokud nejste novinář s akreditací nebo vás někdo nepozve, vaše možnost, jak se dostat na nějaký film, se jmenuje “festival pass”. Ten jde koupit na den, 3 dny, 5 dnů nebo na celý festival. S ním pak můžete získat vstupenky na filmy. Ty jdou koupit jen přímo na některé z pokladen ve Varech na daný den nebo den následující. Ze zkušenosti ale nutno říct, že zájem je takový, že už během dopoledne jsou vyprodány všechny vstupenky na den dopředu. Jako držitel “festival passu” máte taky možnost čekat ve frontě přímo před místem projekce a doufat, že se vám podaří dostat na jedno z na poslední chvíli uvolněných míst. No, o nějaký ten adrenalin není na tomhle festivalu nouze.

Continue Reading