Pevná vazba, zažloutlé stránky a nezaměnitelná vůně. Také vnímáte a tak moc milujete kouzlo, které mají staré knihy? Nikdy jsem nedokázala přijít na chuť knihám v elektronické podobě, ani těm novým, natož těm, které už mají nějakou historii. A že jsem v dubnu četla jenom knihy s historií, koneckonců stejně jako v březnu. Jen jsem trochu odbočila od klasik, které najdete na maturitních seznamech – a o to zajímavější to bylo…

Karla a jiné povídky – Božena Němcová

Nejznámějším dílem Boženy Němcové je nepochybně Babička, nicméně její povídky nezůstávají až tak pozadu. Karla, Pan učitel, Chyže pod horami nebo Divá Bára jsou známé názvy. Zachycení venkovské atmosféry, mentality obyvatel ani zvyků nechybí. Je rozdíl mezi tím, když povídky čte dítě v rámci povinné četby a když je čte dospělý člověk. Troufám si říct, že ten je ocení mnohem více. Navíc mají úžasnou schopnost přimět člověka, aby si oddechnul, zpomalil a nasál jejich atmosféru.

Dům U tonoucí hvězdy – Julius Zeyer

Novela protkaná atmosférou tajemství a pocity melancholie, která rozhodně není pro každého. Její jazyk je archaický natolik, že si umím představit nejednoho člověka, jak kvůli němu knihu po chvíli zavírá. I on jí ovšem dodává její kouzlo, stejně jako filozofické pasáže nutící člověka přemýšlet o té zvláštní věci, které říkáme život.

Předměstí Paříže 19. století a sešlý dům se zcela příznačným názvem. Osudy jeho obyvatel nejsou veselé, právě naopak. Dozvídá se je mladý český lékař, vypravěč příběhu, kterého k domu táhne jakási zvláštní síla. Fascinuje jej. A snad ještě více jej fascinuje Daniel Rojko, slovenský intelektuál a jeden z obyvatelů domu.

Jako by to bylo včera. Já čtoucí všechny ty knihy z mého maturitního seznamu. Kdo by to řekl, že se k nim zanedlouho zase vrátím a k mému překvapení mi budou připadat tak nějak “lepší”. Já tedy rozhodně ne. Zážitek ze čtení nemůže být nikdy tak velký, když se nad knihou nepřemýšlí. Obzvlášť u některých děl to není snadný úkol. Některé vyžadují více než jen jedno přečtení a poté vás překvapí. Samozřejmě, že ne svým dějem, který zůstane naprosto stejný. Podstata a kouzlo se někdy skrývá trochu jinde…

Máj – Karel Hynek Mácha

Začít naprostou klasikou, kterou zná každý, mi připadá skoro jako povinnost. V živých barvách si dokážu představit, jak jsme se první verše Máje museli naučit na základní škole zpaměti. Dodnes je umím, ačkoliv přiznávám, že mi to dodnes k ničemu nebylo. Stejně jako jakékoliv jiné učení čehokoliv nazpaměť.

Pokud si u maturity vytáhnete Máj, máte dokonalou příležitost promluvit o romantismu. Upřímně neznám nikoho, pro koho by to nebyla výhra, i když přiznávám, že vzhledem k mé studijní bublině nemůžu v žádném případě zaujmout objektivní postoj. Každopádně Máj je jedna velká ukázka romantismu a vlastně i Máchův život je na tom dost podobně. Mimochodem věděli jste, že události v Máji mají reálnou předlohu? A teď, když to víte, díváte se na hlavního hrdinu pořád stejně jako dřív?

Kytice – Karel Jaromír Erben

Erben je v určitém smyslu považován za Máchova pokračovatele. Jeho Kytice je další klasikou, která vás určitě neminula. Největší vztah mám k básni Vodník. Jako malá jsem totiž byla touto básní fascinovaná, nejspíš proto že mi ji moje máma kvůli hororovým prvkům nechtěla nikdy dočíst do konce. Erben je skvělý tím, že píše tak, aby si Kytici mohl přečíst a nějakým způsobem jí porozumět úplně každý. Koneckonců všechny příběhy pocházejí ze sesbírané lidové slovesnosti, proto by bylo asi zvláštní, kdyby tomu tak nebylo. Až budete číst Kytici příště, zkuste se zaměřit na to, jakou roli Erben vždy připisuje ženám a jak na ně nahlíží.

Studuju a ještě pár let, snad, studovat budu. Z toho vyplývá, že už jsem hodně dlouho nezažila leden, o kterém bych mohla prohlásit, že nebyl náročný. Minimálně si žádný takový leden nepamatuju. To se projevuje snad ve všech oblastech mého života. Nemůžu ale rozhodně říct, že jenom negativně. Nikdy totiž nemám takovou chuť do činností, do kterých se mi normálně nechce, jako je například uklízení, a nikdy nemám takový příliv kreativity, jako na konci ledna. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, představuji vám nový pravidelný měsíčník na mém blogu, který by mohl s přehledem nést podtitul “aneb studentce literatury došlo, že o jedné své velké zálibě nepíše, a vůbec nechápe proč”…

Nesnesitelná lehkost bytí – Milan Kundera

Ke čtení knih Milana Kundery jsem se dostala mnohem později, než bych čekala a vlastně i než bych chtěla. Mám jich ještě dost před sebou, ale moc se na ně těším, protože Milan Kundera mě baví, velice.

Živě si vybavuji, když nám právě o Nesnesitelné lehkosti bytí vyprávěla učitelka literatury na gymplu. Nutno říct, že mě kniha zaujala už tehdy, a i když teď po přečtení vím, že to, co říkala, bylo úplně přesné a příběh i jeho myšlenky vystihla skvěle, stejně mě překvapily pocity a myšlenky, které ve mně čtení vyvolalo. Jsem rozhodně přesvědčená, že tato kniha patří k těm, které na člověka v každém životním období a v každém věku zapůsobí o dost jinak, nicméně pochybuji o tom, že by se mi někdy mohla nelíbit.

Moc bezmocných – Václav Havel

Byť na svých sociální sítích nikdy neváhám otevřít politická témata, protože je to zkrátka něco, k čemu nejsem lhostejná, tady na blogu se od toho odjakživa úplně distancuji. Blog je pro mě místo ryze apolitické a mým záměrem je jej tak i zachovat.

Moc bezmocných je esej Václava Havla, která byla napsána na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všichni víme, nebo v to alespoň z celého srdce doufám, kdo byl Václav Havel i jaký režim tehdy u nás panoval. Tato esej se dá však naprosto úžasně zobecnit – vztáhnout na téma lidských práv, svobody v jakékoliv podobě, bez ohledu na momentální režim či dobu. A k tomu už se na blogu vyjádřit vůbec nezdráhám, protože si myslím, že je to důležité. I proto bych byla ráda, kdyby si tuto esej přečetl co největší počet lidí i v současnosti a zamyslel se, protože mně dala opravdu hodně.