LIFESTYLE | DENI HARTMANNOVÁ

TIME MANAGEMENT

05/10/2019 10 komentářů

Tvrdit, že když se chce, stíhat se dá všechno, je nesmysl. Pokud toho chcete stíhat opravdu přespříliš, není to v lidských silách, protože bohužel (nebo možná bohudík), den má a vždycky bude mít pořád jen 24 hodin. Dá se toho ale stíhat hodně, mnohdy mnohem více, než si myslíme. Vše je jen o dobré organizaci času…

Nejsem dokonalá. Nikdy jsem nebyla a s naprostou určitostí můžu říct, že ani nikdy nebudu. Stejně tak je to s mým “time managementem”. Naučit se dobře si organizovat svůj čas mi trvalo a doteď občas mám nějaké výpadky. Kdo by neměl, když se okolo děje tolik věcí, které nemůžeme ovlivnit a které se občas přiženou tak rychle, že rozhodí i ten sebelepší systém. Můžu ale hrdě říct, že v naprosté většině případů mi moje organizace času funguje, a to díky 5 základním věcem.

Priority

Stanovit si priority, to se někdy snadněji řekne, než udělá. Patřím k lidem, kteří by nejradši dělali úplně všechno a hned, takže stanovení priorit pro mě téměř nikdy nebývá lehké. Je to ale potřeba. Jsem totiž taky perfekcionista a nesnesu nedělat věci na 100 %. (no, kdyby jen na 100 %…), což bez stanovení priorit nejde.

Proto vždycky zhodnotím, co je potřeba udělat dříve a co později a popřípadě taky, co je potřeba nedělat vůbec. Ano, jak už jsem zmínila v úvodu, den má pořád jenom 24 hodin, týden jenom 7 dnů a člověk musí taky někdy spát. Stanovení priorit je úplným základem, bez ohledu na to, co právě pro vás prioritou je.

Papírový diář

Plynule se dostáváme k dalšímu bodu. Bez papírového diáře nedám ani ránu a je mi úplně jedno, v jak moc online době žijeme. Už třetím rokem nedám dopustit na Doller. Pro milovníky malých diářů to dost pravděpodobně nebude nic ideálního, pro mě naopak ano. Píšu si do něj totiž opravdu skoro všechno. V klasickém týdenním plánovači mám vypsané přednášky, srazy s kamarády, pracovní schůzky… Do týdenních cílů si píšu úkoly na daný týden a do seznamu toho, co je potřeba udělat, zase články, které daný týden píšu. Doller je skvělý v tom, že obsahuje taky mraky místa na nejrůznější poznámky a nápady. No a taky měsíční shrnutí. Tomu úplně nefandím, vždycky mě takové věci po čase začaly spíš otravovat než motivovat nebo něco takového, podobně jako psaní deníku, ale to už začínám odbočovat od tématu. Mimochodem Doller je naprosto univerzální, nemá předem daná žádná data, takže si můžete všechno vyplnit sami a začít jej tak třeba používat klidně v červenci. Zkrátka a dobře, asi jste pochopili, že bez papírového diáře nedám ani ránu.

LIFESTYLE

Bloggers RE

20/09/2019 3 komentáře

Příležitosti. Kolik jich okolo sebe máte? Jednu, dvě, deset, padesát… anebo tak moc, že to ani nedokážete spočítat? Žijeme v hodně zajímavé době, nemyslíte?

Před pár měsíci se mi na displeji telefonu objevilo upozornění na novou zprávu v directu na Instagramu. Šlo o zprávu, která by mi s největší pravděpodobností nikdy nepřišla nebýt mojí práce v BloggersRE a našeho tehdejšího hledání nových posil do týmu. Posily to měly být na psaní článků a my všem zájemcům mimo jiné vždy dáváme za úkol sepsat jeden článek vzorový a poslat nám jej na náš email do určitého termínu. Tehdy už bylo po termínu a psala mi jedna ze zájemkyň, která článek nedodala. Omlouvala se, dle jejích slov to neudělala proto, že si nevěřila a byla přesvědčená, že by to stejně nevyšlo. A to bylo něco, co mě donutilo se pozastavit a zamyslet. Hodně zamyslet.

Nevybavuji si, že by mě něco bavilo stejně tak dlouho jako psaní. Už v první třídě, sotva jsem se naučila skládat dohromady písmena do slov, aniž bych znala nějaká pravopisná a gramatická pravidla, jsem si do různých sešítků sepisovala básničky. Po nějaké asi dvouleté přestávce jsem v šesté třídě začala psát různé příběhy a v sedmé třídě si založila blog. Nikdy jsem moc neměla žádný cíl, vždycky jsem jen dělala to, co mě baví, to mi snačilo a mám to tak vlastně doteď.

V roce 2013, když mi bylo ani ne patnáct, jsem při brouzdání po internetu narazila na možnost stát se redaktorkou nějakého webu, bez jakéhokoliv většího přemýšlení jsem to zkusila a ono to vyšlo. Zhruba o rok později se podobná situace opakovala s jiným webem, tam to jen trvalo o trochu dýl a chtělo to trochu víc úsilí. To se ale vyplatilo, protože jsem pro ně po čase nejen psala jako blogerka, ale i dělala reportáže z akcí a editovala jiné články. Ke konci roku 2016 jsem jen tak v dlouhé chvíli procházela fotky pod hashtagem na Instagramu. Jaký to byl hashtag už si absolutně nepamatuju, mezi těmi fotkami jsem ale našla informaci o tom, že nějaký projekt hledá šéfredaktorku webu. “Za pokus nic nedáš,” blesklo mi hlavou. Během chvilky mi přišla kladná odpověď. Z toho projektu se vyvinulo Bloggers RE a z pozice šéfredaktorky webu ještě také koordinátorka toho celého a zkrátka taková holka pro všechno.

Bloggers RE je projekt dost specifický v tom, že jej tvoří lidé z různých koutů Česka a Slovenska, někteří dokonce žijí v zahraničí, přesto funguje. Jednou za čas se snažíme scházet, uspořádáme vždycky nějaký větší sraz a jeden takový proběhl i před necelými 14 dny v kavárně Pražská čokoláda, jen kousek pod Pražským hradem.

LIFESTYLE

Colours of Ostrava 2019

01/08/2019 2 komentáře

Budete mi věřit, když vám řeknu, že je mi 20, miluju všechno, co nabízí fesťáky (čti hudbu, jídlo a pití ze stánků, nezaměnitelnou atmosféru atp.), celý život bydlím ani ne 30 kilometrů od Ostravy, ale nikdy jsem nebyla na Colours? Pravděpodobně nebudete, já se vám nedivím, ale ono je to tak. Teda, bylo to tak až do letošního července, a to dost možná jenom kvůli jednomu failu. Všechno zlé pro něco dobré se říká. Svatá pravda…

Loni jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Terkou rozhodly, že rozhodně musíme jet na koncert Eda Sheerana do Prahy. Poctivě jsem čekala na spuštění prodeje lístků, dokonce jsem se dostala až k platbě… a pak ta stránka prostě spadla. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, jak strašně netrpělivý člověk jsem a že všechno prostě musím mít hned. A tak když jsem ten proces chtěla absolvovat znova a viděla, kolikátá jsem v pořadí, naštvala jsem se a vzdala to, přičemž okamžitě následovala moje zpráva Terce.

“Ty lístky nemám, pojedem na Colours?”
A v podstatě okamžitě přišla její odpověď: “Jo.”

Napadlo mě to úplně náhodou. Takhle jednoduchý to bylo. Koupila jsem lístky (bez jakýhokoliv čekání!) a bylo jasno. Teda, abych to zase úplně neidealizovala, tohle se událo v září, kvůli čemuž ještě asi tak stokrát hrozilo, že nikam nepojedem, protože 10 měsíců je zkrátka 10 měsíců. No, dopadlo to tak, jak to nejspíš dopadnout mělo. Všechno vyšlo na den přesně a jely jsme. A mimochodem ve finále bychom nemohly na toho Eda. Během jeho koncertu jsme totiž obě byly na cestě k moři, každá někam jinam.

Nebudu přehánět, když napíšu, že první den, nebo spíš večer, jsme byly obě někde mezi “Alenka v říši divů” a “Sedmé nebe”. Dorazily jsme až někdy kolem osmé, Terka v podstatě rovnou z pláže, já po celodenním pracovním maratonu. Ten večer jsme měly plán jenom jeden – Florence and the Machine. Když jsme se dávno po koupení lístků dozvěděly, že na Colours bude, málem jsme se zbláznily radostí. Že ji totálně milujem, vám už je zřejmě jasné. Celý koncert byl pro nás jedno velké WOW. Víla s neuvěřitelným talentem, která vám najednou vyrazí dech, když při tom svém éterickém vzezření řekne “fuckin'”. Doteď, když si pouštím videa, které z toho neskutečného vystoupení mám, mi po těle běhá husí kůže. I když ty videa mám jenom 3, z dobrého důvodu.

LIFESTYLE

Na skok ve Varech | KVIFF 2019

07/07/2019 6 komentářů

Je starým známým faktem, že ty nejlepší zážitky vznikají naprosto spontánně. A víte, kdy vznikají ty úplně nejlepší? U vína. A přesně takhle vznikl náš výlet do Karlových Varů, o kterém to dnes celé bude. Jednoho květnového večera jsem u lahve bílého pronesla, že jsem se vždycky chtěla podívat na Karlovarský filmový festival, moje nejlepší kamarádka mi na to nadšeně řekla, že ona taky, a bylo vymalováno. Tedy, skoro…

Víno má jednu (no, možná víc, ale tentokrát mělo vážně jenom jednu) nevýhodu. Když už ho v sobě máte dost, dokážete sice vést hluboké filozofické úvahy o smyslu života, na nějaké racionální plánování to ale moc není. A tak jsme sice zvládly otevřít oficiální web KVIFF, přečíst si základní info a zhruba se podívat, kdy bychom tak asi mohly jet. Dohromady jsme ale nedaly celkem nic a výsledkem celého zbytku večera bylo pořád jenom to, že zkrátka chceme jet do Varů.

Uběhl měsíc, do zahájení 54. ročníku KVIFF zbývalo jen pár dnů a o tom, že doopravdy pojedeme od té doby nepadlo ani slovo, i když někde v hlavě jsem to měla pořád. Zničehonic mi přišla zpráva, která končila takhle: “… jo a s těmi Vary počítám!”. A bylo vymalováno. A tak jsme se sešly, daly hlavy (čti diáře) dohromady, zarezervovaly vlak do Prahy a Flixbus do Varů (doporučujeme!) a byly ready vyrazit. Těšily jsme se na naprosto skvělý pátek v Karlových Varech, kde jsme ani jedna nikdy předtím nebyla, doplněný o program KVIFF (nebo případně naopak).

Než vám vylíčím všechny naše zážitky, asi bude dobré napsat nějaké základní informace. Koneckonců myslím, že se tady najde dost lidí, kteří vůbec netuší, jak to na KVIFF chodí, stejně tak, jako jsme to netušily my. Pokud nejste novinář s akreditací nebo vás někdo nepozve, vaše možnost, jak se dostat na nějaký film, se jmenuje “festival pass”. Ten jde koupit na den, 3 dny, 5 dnů nebo na celý festival. S ním pak můžete získat vstupenky na filmy. Ty jdou koupit jen přímo na některé z pokladen ve Varech na daný den nebo den následující. Ze zkušenosti ale nutno říct, že zájem je takový, že už během dopoledne jsou vyprodány všechny vstupenky na den dopředu. Jako držitel “festival passu” máte taky možnost čekat ve frontě přímo před místem projekce a doufat, že se vám podaří dostat na jedno z na poslední chvíli uvolněných míst. No, o nějaký ten adrenalin není na tomhle festivalu nouze.

LIFESTYLE

CURRENT WISHLIST

19/01/2019 6 komentářů

Je to už nějaký ten pátek, co se všude okolo začaly ve všech pádech skloňovat pojmy jako zero waste nebo minimalismus, minimálně teda alespoň v mojí sociální bublině. Zero waste nejsem. A ani nikdy nebudu. Článek konkrétně zaměřený na tato témata mám v šuplíku schovaný na jindy, v tomhle bych se jim ráda ale taky přiblížila. Pamatujete na mé dřívější wishlisty? Pár jich tady na blogu je k dohledání, poslední vyšel před více než rokem a úplně všechny jsou od tohoto diametrálně odlišné…

Před pár měsíci jsem se pustila do rekonstrukce a krátce nato se stěhovala. Znamenalo to nejenom, že jsem strávila vážně spoustu času nakupováním nábytku a dekorací, úplně nejdříve jsem hlavně zjistila, kolik mám vlastně věcí. Tím nemyslím věcí, které používám, potřebuju nebo mi zkrátka nějakým způsobem dělají radost, ale takových, které jsem pomalu ani nevěděla, že je vlastním, byly zahrabané někde ve skříni a úplně zbytečné. Celá moje rekonstrukce tak začala vystěhováním úplně všeho, pokračovala zbavením se nepotřebného, a až pak došlo na to, čemu by se doopravdy dalo říkat rekonstrukce. Při stěhování do Prahy a zařizování bytu jsem došla k něčemu podobnému – zjistila jsem, že toho k životu vlastně až tolik nepotřebuju.

Když jsem se pár dnů zpátky zamyslela, co si vlastně momentálně přeju, tedy co je zrovna teď na mém pomyslném “wishlistu”, automaticky mě napadla jedna položka, kterou vážně potřebuju, po pár minutách druhá a až za nějakou tu chvíli ještě další dvě. A to bylo všechno. Doteď mě nic dalšího nenapadlo. Ještě nedávno bych mohla přihodit pár doplňků do bytu, takže na jednu stranu škoda, že jsem s tímhle příspěvkem otálela, na druhou stranu vlastně dobře, kvůli pointě tohoto článku.

To je myslím dokonalá ukázka dvou věcí – materiálně mám naprosto všechno, co k životu potřebuju, a konečně jsem na té správné cestě k minimalismu. Abych pravdu řekla, bývala jsem dřív, alespoň dle mých měřítek, dost materiálně založený člověk. Byla to jedna z věcí, kterou jsem na sobě opravdu neměla ráda, a tak jsem se rozhodla ji změnit. Čímž lehce odbíhám k dalšímu omílanému tématu sebelásky, ale o tom taky až jindy. Nejsem s tímhle procesem zdaleka u konce, pořád mám na čem pracovat, ale troufám si říct, že už opravdu nejsem materialista. Zatím se ale nechci úplně nazývat ani minimalistou, i když už se snad blížím.

Macbook Air
Hygge – Meik Wiking
Lykke – Meik Wiking
Chelsea boots

LIFESTYLE

Influencers RE

30/10/2018 1 komentář

Co vám říká Influencers RE? Pokud nic, tak jste tady správně, a pokud něco jo, tak jste tady správně taky a ještě k tomu máte u mě plusový bod. Nebude to dnes jen o tomto projektu a o novinkách, které chystáme a jsou, jak doufáme, zajímavé, ale i o našem výletu do Bratislavy a tipech, které díky němu máme a ráda bych vám je předala…

InfluencersRE je vlastně zahraniční a trochu poupravená verze československého projektu BloggersRE (o tom se dočtete třeba tady). Protože tým projektu Influencers RE se taky skládá z lidí z celého Česka i Slovenska, je těžké se sejít. Jednou za čas se o to ale pokusíme a tentokrát jsme si jako místo našeho setkání vybrali Bratislavu. Z Česka jsme vyrazili Ivo (founder & CEO), Lucka (editorial manager) a já (managing editor). Ze slovenského zastoupení našeho týmu se k nám pak přidaly Petra a Iva (interview & article editors).

A co jsme řešili? Dosavadní chod projektu, co změnit, co nechat, co zlepšit a plány do budoucna. Konkrétně hlavně jeden úplně aktuální plán – náš vlastní online magazín. Ten chystáme na prosinec, snažíme se, aby byl co nejvíce originální a propracovaný a doufáme, že vše klapne tak, jak má. Rozhodně je se na co těšit!

Ještě před odjezdem jsme hledali místo, které by bylo ideální pro naše pracovní ráno/dopoledne, respektive samotný sraz. Vybrali jsme Five Points – kavárnu v samotném centru Bratislavy. Jak se brzy ukázalo, byla to naprosto skvělá volba. Kouzelně útulné prostory, vynikající jídlo i pití (z pestré nabídky jsme měli chuť snad na vše a trvalo nám si vybrat) a moc milá obsluha, a to i přesto, že zde nejspíš málokdy není úplně narváno (jestli se chystáte přijít ve větším počtu, raději si to asi pojistěte rezervací). Myslím, že můžu mluvit i za ostatní, když napíšu, že tohle místo doporučujeme všemi deseti.

LIFESTYLE

20 THINGS I’ve learned in 20 YEARS

27/09/2018 Žádné komentáře

Na světě je moc zla na to, abychom uměle vytvářeli další.
Peníze budou, my nebudem.
Život je o momentech a ty nejkrásnější a nejdůležitější nejsou a nebudou nikdy zachyceny na žádné fotce.
Činy říkají mnohem víc než slova. Kamarád není ten, kdo se za něj prohlašuje, ale ten, kdo se tak chová.
Lidé přicházejí a odcházejí. Je nesmysl prosit je, aby zůstali. Kdo chce, zůstane nebo se vrátí.

Láska se nedá vynutit, buďto je, nebo zkrátka není.
Občas je v pořádku nebýt v pořádku.
Nic není jenom černé nebo bílé.
Vždycky dát na svoji intuici.
Nežiju v minulosti ani v budoucnosti, žiju teď, život je krátký a každé promarněné minuty je škoda.

Nemám povahu na to, abych mlčela a držela krok.
Mám svoji hodnotu.
Nikdo není neomylný a dokonalý.
Někteří lidé si zaslouží odpuštění a druhou šanci a jiní ne.
Všímat si a radovat se z maličkostí.

LIFESTYLE

3 summer PROSECCO DRINKS ideas

11/08/2018 2 komentáře

K létu neodmyslitelně patří nejrůznější drinky. Obzvlášť v horkých dnech jako zažíváme právě teď přijde vhod cokoliv, co člověka osvěží. Pojďme si udělat 3 drinky, které mají něco společné – prosecco a led…

Prosecco s limetkou, mátou a okurkou

Na 2 sklenky:

1 limetka
půl hrsti mátových lístků
půl polévkové lžíce bílého cukru
2 plátky salátové okurky
250 ml prosecca
led

Limetku rozkrojíme a vymačkáme, přidáme cukr a zamícháme. Přidáme nasekané lístky máty a zalijeme proseccem. Na konec dáme do každé sklenice 1 plátek okurky a pár kostek ledu. Ze všech 3 dnešních receptů můj nejoblíbenější!

Aperol Spritz

Na 1 sklenku:

prosecco 3 díly
aperol 2 díly
sodovka 1 díl
led
plátek pomeranče

Prosecco, aperol a sodovku nalijeme do sklenice v daných poměrech. Přidáme plátek pomeranče a led. A máme hotovo!

Tip: Pokud nevíte, kam se vydat pro prosecco, obrovský výběr skvělého prosecca mají na Alkohol.cz!

LIFESTYLE

Prague Chocolate

21/07/2018 5 komentářů

Představte si, že odjakživa milujete jídlo, ujíždíte na sladkém, obzvlášť na čokoládě, a jednoho dne se dozvíte o pozvání do výrobny čokolády s ochutnávkou a možností vyrobit si čokoládu vlastní. Ujít jsem si to nechat nemohla a dneska vám povykládám, jaké to bylo a jak jste měli možnost jít s námi vlastně i vy…

Pražská čokoláda (Prague Chocolate) je firma, pod kterou spadá značka Steiner & Kovarik založená v roce 2011, která vznikla, jak už název samotný napovídá, spojením dvou osob – Silvie Steinerové a Petra Kovaříka. Nemyslím si, že by někoho bavilo číst detailně historii, a tak zmíním jen to, podle mě, nejdůležitější – firma je to rodinná a ač je dnes velmi populární a rozšířená i po světě, zachovala si svoji původní filozofii. Řídí se heslem „Děláme, co milujeme… Milujeme, co děláme.“.

Když už jsme zabrousili k tomu, kde všude firmu najdete… Po Praze mají prodejen 7 (na Malé Straně, na Starém Městě a na letišti) a kromě jejich čokolády tam prodávají také různé suvenýry s motivy Prahy, protože co si budeme povídat, musí to být obrovské lákadlo pro turisty. Když zrovna probíhají velikonoční nebo vánoční trhy, jejich stánek najdete i na Staromáku, Václaváku nebo na Pražském hradě. V roce 2016 otevřeli svou první zahraniční prodejnu, a to v Dubaji.

Vraťme se ještě na chvíli k rovněž už zmíněné filozofii firmy, protože ta se mi hodně líbí a shrnují ji v 8 bodech:

láska a úsměv
radost
poctivost
pokora
respekt a úcta
svoboda v práci
podpora domácího trhu
pomáhat a pečovat

Tímto se totiž snažím řídit i ve svém životě a znám spousty lidí, kteří by si z těchto bodů alespoň trošku měli něco vzít. Co říkáte?

LIFESTYLE

Bloggers RE

01/07/2018 5 komentářů

Znáte projekt s názvem BloggersRE? Pokud vaše odpověď je ne a řadíte se mezi blogery, youtubery nebo jakékoliv jiné online tvůrce, tento příspěvek je přesně pro vás. A pokud vaše odpověď je ano nebo k online tvůrcům nepatříte, ve čtení pokračujte stejně – bude to i o tipech na skvělá místa v Praze!..

BloggersRE je projekt, který vznikl před necelým rokem a půl. Naším záměrem bylo vytvořit něco, co nám v Česku a na Slovensku chybělo, tedy platformu, která by sdružovala online tvůrce bez jakýchkoliv rozdílů, dávala jim možnost dát o sobě vědět a zviditelnit se, podporovala je a propagovala. Tohoto záměru se držíme dodnes a k tomu, abychom jej plnili, slouží náš web, kam se může registrovat kdokoliv vlastnící blog nebo Youtube kanál a kromě článků tam vycházejí i zajímavé rozhovory, Instagram, kde repostujeme fotky označené hashtagem #bloggersre, a Facebook.

Aby všechno fungovalo, jak má, je nepostradatelný náš tým. Ten se od doby, kdy projekt vznikl, hodně proměnil a mění se vlastně stále. Možnost stát se jedním z nás má tak jednou za čas každý, kdo o to má zájem. V současné době je nás 13, z toho 2 zakladatelé – Ivo a Sebastian, holky starající se o chod Instagramu, 2 holky tvořící rozhovory, naše grafička a já, která se starám o všechno související s chodem webu, snažím se, aby úplně všechno fungovalo a dělám to, co je zrovna potřeba.

A aby každý tým fungoval, je potřeba jej držet pohromadě a stmelovat. Proto se jednou za čas scházíme, probíráme novinky, co je potřeba zlepšit, co se osvědčilo a zkrátka úplně všechno. Sejít se je v našem případě hodně složité, protože žijeme v různých koutech Česka i Slovenska, studujeme, pracujeme a máme nespočet jiných aktivit. Včera se nám podařilo se sejít v rekordním počtu 8 lidí a na chvíli vlastně 9, protože Terka ze Slovenska se k nám připojila díky videohovoru. Náš meeting se uskutečnil v Praze a zajímavé na něm bylo vlastně úplně všechno, jak pro nás, tak i pro vás.

« Předchozí 1 2 3 4 5 … 7 Další »