PŘEČTENO | Leden pod vlivem zkouškového

Studuju a ještě pár let, snad, studovat budu. Z toho vyplývá, že už jsem hodně dlouho nezažila leden, o kterém bych mohla prohlásit, že nebyl náročný. Minimálně si žádný takový leden nepamatuju. To se projevuje snad ve všech oblastech mého života. Nemůžu ale rozhodně říct, že jenom negativně. Nikdy totiž nemám takovou chuť do činností, do kterých se mi normálně nechce, jako je například uklízení, a nikdy nemám takový příliv kreativity, jako na konci ledna. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, představuji vám nový pravidelný měsíčník na mém blogu, který by mohl s přehledem nést podtitul “aneb studentce literatury došlo, že o jedné své velké zálibě nepíše, a vůbec nechápe proč”…

Nesnesitelná lehkost bytí – Milan Kundera

Ke čtení knih Milana Kundery jsem se dostala mnohem později, než bych čekala a vlastně i než bych chtěla. Mám jich ještě dost před sebou, ale moc se na ně těším, protože Milan Kundera mě baví, velice.

Živě si vybavuji, když nám právě o Nesnesitelné lehkosti bytí vyprávěla učitelka literatury na gymplu. Nutno říct, že mě kniha zaujala už tehdy, a i když teď po přečtení vím, že to, co říkala, bylo úplně přesné a příběh i jeho myšlenky vystihla skvěle, stejně mě překvapily pocity a myšlenky, které ve mně čtení vyvolalo. Jsem rozhodně přesvědčená, že tato kniha patří k těm, které na člověka v každém životním období a v každém věku zapůsobí o dost jinak, nicméně pochybuji o tom, že by se mi někdy mohla nelíbit.

Moc bezmocných – Václav Havel

Byť na svých sociální sítích nikdy neváhám otevřít politická témata, protože je to zkrátka něco, k čemu nejsem lhostejná, tady na blogu se od toho odjakživa úplně distancuji. Blog je pro mě místo ryze apolitické a mým záměrem je jej tak i zachovat.

Moc bezmocných je esej Václava Havla, která byla napsána na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všichni víme, nebo v to alespoň z celého srdce doufám, kdo byl Václav Havel i jaký režim tehdy u nás panoval. Tato esej se dá však naprosto úžasně zobecnit – vztáhnout na téma lidských práv, svobody v jakékoliv podobě, bez ohledu na momentální režim či dobu. A k tomu už se na blogu vyjádřit vůbec nezdráhám, protože si myslím, že je to důležité. I proto bych byla ráda, kdyby si tuto esej přečetl co největší počet lidí i v současnosti a zamyslel se, protože mně dala opravdu hodně.

Nárys sociální pedagogiky – Stanislav Bendl

A právě nyní jsme se dostali k tomu, k čemu bych se nebýt zkouškového, nebo možná obecně mého studia, jednoznačně nedostala. Rozhodla jsem se ale, že tato série bude úplně o všem přečteném, bez ohledu na kategorii nebo žánr, i tohle sem tím pádem patří.

Protože v žádném případě nejde o text pro většinového čtenáře, nebudu zabíhat do žádným detailů. Jde zkrátka o knihu určenou primárně pro studenty vychovatelství nebo pedagogicky zaměřených oborů. Právě těm bych tento text doporučila, protože jde, podle mě, o fajn shrnutí základních cílů a myšlenek sociální pedagogiky, jak už napovídá sám název. Jestli by kniha zajímala i někoho mimo obor, to nedokážu posoudit, ale ani úplně vyloučit.

Prima sezóna – Josef Škvorecký

Poslední knihu tohoto článku bych mohla nazvat povinně-nepovinnou četbou. Josef Škvorecký je samozřejmě autor, kterého v rámci svého studia literatury číst musím, konkrétně tuto jeho knihu jsem však na žádném školou daném seznamu neměla, a i přesto jsem si k ní našla cestu.

Knihy jakkoliv se dotýkající 2. světové války mě zajímají, i když ty pojednávající přímo o bojích, pokud v nich není nějak více vykreslena psychologie postav, o něco méně. Tato kniha se během války odehrává, ač musím uznat, že se jí rozhodně nezabývá nejvíce ze všech, které patří do stejné autorovy série. Časoprostor knihy probíhající válka přirozeně ovlivňuje. Ze všech v tomto článku jmenovaných mě bavila nejméně, na druhou stranu jsem se jen u ní zasmála, a to se mi u čtení obecně moc nestává. Škvorecký je autor kvalitní, to bez debat.

Co jste v měsíci lednu přečetli vy? Ovlivňuje vás jako čtenáře zkouškové nebo studium obecně?