Přednáška od sedmi, jak mně se nechce, dneska bych byla fakt ráda, kdyby ty školy zavřeli a mohla jsem zůstat v posteli, řekla si 10. března 2020 v 6:30 ráno při čekání na metro.
Ležím na gauči, vedle mě moje nejlepší kamarádka. V ruce mám rulandské z Vína od Bodláků. V pozadí necháváme hrát televizi, kde zrovna dávají nějakou tiskovku, které nevěnujeme žádnou pozornost. Jsme fakt rády, že nemusíme být dneska ve škole. Detailně líčím svoje víkendové rande, večeři, co jsem měla v restauraci, a film, co jsem viděla v kině. Najednou zbystříme.
“Nouzový stav na 30 dnů?! Co že to?” podívá se na mě moje nejlepší kamarádka s dost pobaveným výrazem ve tváři. “Já znám jenom válečný stav,” odvětím a obě se začneme smát.
“Moment. Jak se jako liší nouzový stav a válečný stav?!”
Ležím na gauči, sama. V ruce mám prosecco z Vína od Bodláků a poctivě projíždím Instagram, protože dneska prý nebude žádná tiskovka. V duchu počítám, vedu si totiž vlastní dost speciální statistiku. Statistiku, kolika lidem už hráblo a začali zběsile cvičit, vařit, péct, uklízet, předělávat byt nebo třídit šatník. Nebo něco pěstovat. Děsí mě už jenom ta představa. Aspoň, že mně nic takovýho rozhodně nehrozí. Minulý týden mi umřel kaktus. Lidi jsou divný stvoření a fakt mi nechybí. A venku prý nosí roušky. Divný.
Ležím na gauči, v ruce mám tramín z Vína od Bodláků a soustředěně koukám na televizi. Hlavně aby mi neunikl začátek té dnešní tiskovky. Za včerejšek prý přibylo přes sto nakažených a v obchodech jsou prázdný regály. Co s náma teď bude. Ještěže naše rodina je normální.
“Pojď mi pomoct vybalit a odezinfikovat nákup,” ozve se najednou z kuchyně. “To jsi ještě neviděla, jak těm lidem hrabe, to není normální. Ale neboj, mám deset balení rýže a dvaadvacet s těstovinama. Ježiš, bacha! Nedotýkej se té mojí roušky! Musím ji vyvařit a pak přežehlit.”
Ležím na gauči, v ruce mám sauvignon z Vína od Bodláků a soustředěně koukám do stropu. Televizi nezapínám. Z principu. Ještě bych mohla náhodou narazit na nějakou tiskovku. Stejně by tam určitě neříkali nic převratnýho, vždyť ministra zdravotnictví už tenhle měsíc měnili a deset tisíc nakažených za včerejšek zas není tak moc.
“Jdu na ten nákup!” ozve se najednou z předsíně. “Roušku máš?” odvětím. “Prosím tě, nebuď vtipná. Vždyť jich mám v každé kabelce pohozených aspoň pět.”
Ležím na gauči a zhluboka oddechuju. Právě jsem docvičila. Dneska potřetí. Musím to nasdílet na Instagram, ale hlavně rychle, protože dneska mám nabitý program. Musím ještě dvakrát přestavět celý byt a vytřídit ty poslední dvoje kalhoty a troje trička, co mi zbyly v šatníku. Tenhle měsíc jsem ho třídila teprve osmnáctkrát. Hlavně nezapomenout zkontrolovat, jak se daří těm dvaceti truhlíkům bylinek a třem peckám od avokáda. Kdyby se jim nedařilo dobře, bylo by to fakt blbý, ráda si s nima povídám. Fakt mi chybí lidi. A večer, večer bych mohla vyzkoušet nějaký nový recept z kuchařky. Jo a došlo víno.
“V pondělí prý skončí nouzový stav,” pípne mi najednou v mobilu nová příchozí zpráva. Začnu se smát. Neovladatelně a naprosto hystericky.
Moment. On ještě pořád trvá nouzový stav?!
Přednáška od devíti, jak mně se nechce, řekla si 10. března 2021 v 8:55 ráno v posteli. Dej pozor, co si přeješ, mohlo by se to splnit.
6 comments
Jsem rád, že jsme od těhle věcí daleko. V listopadu jsme emigrovali do Kostariky a od té doby žijeme svobodně tj. setkáváme se s přáteli, chodíme do přírody i nakupovat, koukáme z verandy do zeleně a věnujeme se našim koníčkům.
Me koronavirus obecne ovlivnil hodne. Nikdy jsem nebyla uplne lidumil, ale ted se obzvlast ukazuje, jak si kazdy hrabe sobecky jen ten svuj pisecek a lidi v Cechach se vubec neumi vzit i do situace druhych(obzvlaste rodice deti, kteri neustale vykrikuji navrat deti do skol bez testu a bez rousek. To, ze ucitel je taky jenom clovek, ktery by v tu chvili byl vystaven velkemu riziku nakazy a spolu s nim i cela jeho rodina, to je absolutne nezajima). Mam momentalne popravde lidi plny zuby. Jsem na rodicovske a uz ted vim, ze navrat do pracovniho procesu mezi lidi pro me bude diky tomu velmi tezky. Zaroven jsem strasne zoufala a z cele situace nastvana. Protoze jak casto prumerna zena zazije materskou? Jednou, dvakrat nebo vkuse jednu delsi s dvema detma. Moje dcera je extremne spolecenska a ma ted vek, kdy potrebuje vrstevniky, vylety, zazitky a my jen sedime doma (i castecne kvuli memu tehotenstvi, protoze lidi nenosi rousky a ja ji o to vic musim kvuli tomu nosit, ale dela se mi z ni v tehotenstvi spatne) a kazdy den se me pta, kam pujdem? A kdy se vratime do kurzu? A na vse ji jen bezmocne odpovidam, ze je vse zavrene. A priroda u nas v nedohlednu, vsude se musi dojet. Jak krasne detstvi to opravdu ma…mam z toho opravdu deprese. Jeste ze ji za 3 mesice porodim brasku a uz nikdy nebude alespon sama…
Snažila jsem se článek psát v nadsázce a s nadhledem, ale naprosto souhlasím, Alčo, a podepisuji se pod to, co jste napsala. Byť sama děti nemám a nacházím se v trochu jiné životní fázi, mám z toho, co jste napsala, stejné pocity. Držte se!
Napsala jsem dva romány, zhubla, pořádně si promluvila sama se sebou, koupila svý první šaty, začala malovat.Jo a vlastně začala psát třetí.
No, mě nouzový stav konečně donutil zajít k psychiatrovi. Nutno říct, že je mi teď daleko líp. Nákup jsem ale nikdy nedesinfikovala. xD
S popíjením jsem to měl náhodou podobně :D. Navíc jsem přes rok prokrastinoval a teď nevím co dříve… Všichni se držte, vypadá to, snad už, nadějně…