Bloggers RE

Znáte projekt s názvem BloggersRE? Pokud vaše odpověď je ne a řadíte se mezi blogery, youtubery nebo jakékoliv jiné online tvůrce, tento příspěvek je přesně pro vás. A pokud vaše odpověď je ano nebo k online tvůrcům nepatříte, ve čtení pokračujte stejně – bude to i o tipech na skvělá místa v Praze!..

BloggersRE je projekt, který vznikl před necelým rokem a půl. Naším záměrem bylo vytvořit něco, co nám v Česku a na Slovensku chybělo, tedy platformu, která by sdružovala online tvůrce bez jakýchkoliv rozdílů, dávala jim možnost dát o sobě vědět a zviditelnit se, podporovala je a propagovala. Tohoto záměru se držíme dodnes a k tomu, abychom jej plnili, slouží náš web, kam se může registrovat kdokoliv vlastnící blog nebo Youtube kanál a kromě článků tam vycházejí i zajímavé rozhovory, Instagram, kde repostujeme fotky označené hashtagem #bloggersre, a Facebook.

Aby všechno fungovalo, jak má, je nepostradatelný náš tým. Ten se od doby, kdy projekt vznikl, hodně proměnil a mění se vlastně stále. Možnost stát se jedním z nás má tak jednou za čas každý, kdo o to má zájem. V současné době je nás 13, z toho 2 zakladatelé – Ivo a Sebastian, holky starající se o chod Instagramu, 2 holky tvořící rozhovory, naše grafička a já, která se starám o všechno související s chodem webu, snažím se, aby úplně všechno fungovalo a dělám to, co je zrovna potřeba.

A aby každý tým fungoval, je potřeba jej držet pohromadě a stmelovat. Proto se jednou za čas scházíme, probíráme novinky, co je potřeba zlepšit, co se osvědčilo a zkrátka úplně všechno. Sejít se je v našem případě hodně složité, protože žijeme v různých koutech Česka i Slovenska, studujeme, pracujeme a máme nespočet jiných aktivit. Včera se nám podařilo se sejít v rekordním počtu 8 lidí a na chvíli vlastně 9, protože Terka ze Slovenska se k nám připojila díky videohovoru. Náš meeting se uskutečnil v Praze a zajímavé na něm bylo vlastně úplně všechno, jak pro nás, tak i pro vás.

Continue Reading

BLOGERFEST

Spousta zajímavých přednášek, workshopů, dobrého jídla i pití a blogeři s blogerkami doslova na každém kroku – to byla akce s názvem Blogerfest, která se konala 9. června v pražském divadle Venuše ve Švehlovce. Jaký byl první blogerský festival?

Všechno to začalo v 9 hodin ráno, kdy se otevřely dveře místa konání a dovnitř začali přicházet první návštěvníci, převážně tedy samozřejmě blogerky a blogeři. U vstupu každý dostal visačku, kam si mohl napsat své jméno. My s Tess, Terkou, Ivem a Sebastianem jsme si tam napsali taky BloggersRE, vyrazili jsme tam totiž jako zástupci našeho týmu. Tímto bych ráda za sebe ještě jednou poděkovala Ivě z agentury GetFound, která měla celou akci na svědomí, za pozvání. Pokud náš projekt ještě neznáte, určitě mrkněte na náš web, Instagram nebo Facebook. Ve zkratce je naším cílem především propojovat československou blogerskou komunitu, pomáhat s propagací a dávat šanci i začátečníkům, ale dnešní článek je o něčem jiném.

Program Blogerfestu byl nabitý. Celé dopoledne i odpoledne probíhaly 45 minutové přednášky už známých blogerek na zajímavá témata týkající se blogování.

První přednáška začala v 9:30 patřila Veronice Tázlerové z blogu Stylish Coffee a nesla název “Jak na Instagram: fotky, stories a proč se vykašlat na algoritmus”. Za mě to byl začátek na jedničku s hvězdičkou, protože tuhle přednášku za sebe řadím k nejlepším celého dne. Hned po Verči přišla na řadu Tereza Dvořáková, známá jako La Tereza, s přednáškou “Z blogera copywriterem, aneb jak psát lepší články”. Tereza byla také skvělá, jen pro mě subjektivně nebyla přednáška až tolik záživná z důvodu, že téměř vše, o čem mluvila, znám, i když je pravda, že některé věci nedělám, protože zastávám názor, že vlastní styl je v blogování jedna z nejdůležitějších věcí. Každopádně věřím, že pro velkou spoustu lidí mohla být přednáška hodně přínosná.

Pak přišla první “coffee break” a hned po ní přednáška Lukáše Rady, jednoho ze dvou autorů blogu Two Gentlemen, “Jak na neplacenou propagaci článků”. Ta pro mě byla v některých věcech zase jako přednáška Terezy, myšleno tak, že dost věcí jsem znala, ono za ty roky blogování se není čemu divit, ale odnesla jsem si taky spoustu nových poznatků a tipů. Po téhle přednášce následovala pauza na oběd, kterou jsme jsme s Tess a Terkou využily nejen k tomu, abychom se najedly, ještě předtím jsme skočily k Žižkovské věži nafotit outfity (ten můj na blogu už tento týden).

Přednášku Andy Pavelcové z blogu Fitfab.cz se zajímavým názvem “Od kdy jsme přestali psát blogy jen tak pro radost” jsme s holkama vynechaly. Další, co jsme si ujít nenechaly, byla Gabriela Bartošovská z blogu Recepty Dětem se svým tématem “Jak budovat svou osobní značku a komunitu”. Musím říct, že Gabča byla naprosto perfektní a to jak samotným obsahem přednášky, tak svým vystupováním. Před Blogerfestem jsem ji neznala a teď po něm hltám každý její nový příspěvek. Úplně mě totiž dostala tím, jak je otevřená, vtipná a na nic si nehraje, velký palec nahoru!

Po druhé “coffee break” dostaly prostor Tereza Salte a Sandra Ježková za Elite Bloggers. Tereza odvykládala svůj vlastní příběh a Sandra pak na ni navázala s tím, jak navázat smysluplné blogové spolupráce. Nutno říct, že ač se rozhodně neřadím k těm, kteří by kývli na cokoliv jen, aby měli nějakou spolupráci, tahle přednáška zapříčinila to, že jsem si ještě o dost víc uvědomila svou vlastní hodnotu a to, jaké chyby jsem v minulosti udělala. Chybami se ale člověk učí, za všechny zkušenosti jsem vděčná a věřím, že mě každá z nich posunula zase o kousek dál.

Continue Reading

#TerapieSdílením

Vztahy. Vděčné a nekonečné téma, ať už v jakékoliv podobě. Pojďme si dnes povědět něco o nich, o víně a taky o knížce Terapie sdílením o jejím čtení, které proběhlo minulý čtvrtek v pražském Karlíně…

Celými jmény Ester Geislerová, herečka, a Josefina Bakošová, návrhářka. Pokud vám tato dvě jména nic neříkají, právě teď zbystřete. Dohromady si říkají Ester&Josefina a na svědomí mají projekt, který za pár měsíců jeho trvání sledují desítky tisíc lidí. Proč? Protože jde o originální nápad a téma, které je blízké snad každému – tedy vztahy. Na svých sociálních sítích, původně jen Instagramu, teď už i Facebooku, sdílí pravidelně s hashtagem #terapiesdilenim úryvky z konverzací zaslaných kýmkoliv, které mají za cíl pobavit a ukázat, že problémy ohledně vztahů se týkají nás všech.

Celý nápad ve mně vzbuzuje nutkání zamyslet se nad tím, jak obrovský vliv má na vztahy dnešní doba, tedy doba sociálních sítí. Všechno má své pro i proti, tedy i tohle. Lidé spolu mohou být neustále v kontaktu, ať jsou od sebe jakkoliv daleko. Na druhou stranu si v mnohých případech raději píší, než aby se sešli, i když mají tu možnost. Vytrácí se schopnost komunikovat “face to face” a vznikají zbytečná nedorozumění a konflikty zapříčiněné jen tím, že si nějakou zprávu někdo špatně vyloží, protože psaný text a mluvené slovo doplněné o výraz v obličeji budou vždy dvě věci od sebe hodně vzdálené. Nemluvě o tom, jaké iluze o dokonalosti vztahů druhých lidí vznikají tím, jak jsou vztahy prezentovány na sociálních sítích.

A proč že je tento článek i o víně? Zkrátka proto, že mi to víno k těm vztahům tak nějak patří. Respektive víno s kamarádkou při probírání toho, co se zase stalo a o jakou krizi zase jde. Protože, jak se říká, ve víně je pravda. Jenže ono se taky říká, že pravda bolí a na to pozor.

Knížku “Terapie sdílením” jsem si kupovala před necelým měsícem a vážně mě baví. Není to knížka jako taková, ale výběr z textů, které se objevují na Instagramu a Facebooku Ester&Josefiny doplněný o to, jak vlastně celý nápad vznikl nebo úryvky ze starých zpráv samotné Ester.

Continue Reading

RANDOM POST | maturita, přijímačky a cesta necesta do zahraničí na léto

Šílené období, kdy se toho děje hrozně moc, nevíte, co dřív, a ze všech sil se snažíte hlavně se z toho nezbláznit – to známe všichni, že mám pravdu? Konec čtvrťáku je toho ukázkovým příkladem a já se přesně z tohohle blázince (snad) teď už konečně dostávám. A tak jsem si řekla, že vypsat se z toho, co všechno se v uplynulých dvou měsících mojí neaktivity na blogu vlastně událo (a zároveň tím tu neaktivitu definitivně zakončit), nebude vůbec na škodu…

Co si budeme povídat, při představě, že bych měla maturovat, se mi trochu svíral žaludek už v září, a tak jsem si to dlouho vůbec nepřipouštěla. Ono nalijme si čistého vína (ano, letošní maturanti, pokus o vtip), já jsem na gymplu zrovna ukázkový student nebyla. Učit jsem se vždycky začala až v momentě, kdy už mi fakt teklo do bot a nějakou záhadou jsem proplula (proopisovala se?) až do čtvrťáku. No zkrátka moc si ze mě neberte příklad, spíš naopak. Na druhou stranu jsem ale od prváku věděla, co mě zajímá a co ne, a tím pádem i z čeho budu pravděpodobně maturovat a dál to studovat, v těch předmětech jsem se celé 4 roky snažila alespoň trochu něco dělat a držet krok. Snažila, no.

Po pololetí jsem si tak nějak jako říkala, že je asi čas fakt už něco dělat. Úspěšně jsem to oddalovala do jara. No co vám tady budu povídat, radši vás odkážu na nejnovější rozhovor se mnou na bloggerere.com, kde se téma maturita (a taky práce na BloggersRE, Krásná.cz nebo blogu) rozebíralo hodně, a tak snad není nutné to opakovat. Stejně je toho na tohle téma na netu mraky. Co jsem ale v rozhovoru nezmínila, je to, jak hrozně moc mě před maturitou bavilo a uklidňovalo sledování různých parodií a celkově vtipných videí na tohle téma Youtube. Moje obzvlášť oblíbené najdete tady, tady a tady. Zaručeně se speciálně u těhle tří pobavíte, ať už vás maturita teprve čeká, nebo ji už máte za sebou.

Continue Reading

How I keep myself MOTIVATED

Motivace. Z psychologického hlediska určitý faktor nebo soubor faktorů, které vedou k energetizaci organismu a usměrňují naše chování, abychom dosáhli určitého cíle. V praxi jí někdy máme dostatek nebo i tolik, že bychom ji mohli rozdávat. To když se nám daří a sklízíme úspěchy. Někdy jí ale máme naopak málo nebo máme pocit, že jsme ji ztratili úplně. V takových případech je nutné ji znovu najít. A jak sama sebe motivuji já?..

Before I die

Před pár lety jsem brouzdala po Tumblru a narazila na obrázky s označením “before i die”, tedy “dříve než zemřu”. Když se nad tím zamyslím, pokud nevíte, o co jde, může vám to teď znít dost podivně až morbidně, ale tak to není. Po internetu těchto obrázků kolují tisíce. Jedná se o různé takto označené fotky, na kterých je vždy napsán ještě nějaký text. Daná fotka i text symbolizují to, co byste si v životě chtěli splnit. Kupříkladu existuje fotka psa, na které je označení “before i die” a text “have a dog”.

Od té doby, co jsem tyto obrázky viděla poprvé, mám v počítači složku pojmenovanou právě “before i die”. Ukládám si tam všechny ty obrázky, které se mi líbí a sedí ke mně. Jednou za nějakou dobu, když mám čas, hledám na internetu další. A když mám pak chuť nebo mi chybí motivace, procházím tuto složku. Jako motivace u mě skutečně funguje už jen to těmi obrázky listovat, ale ještě víc, když můžu nějaký smazat. Pokaždé, když si totiž nějaký splním, mažu jej.

Sport

Když mám špatnou náladu, jsem bez chuti i motivace cokoliv dělat a mám jen trochu tu možnost, volím sport. Respektive tedy pokud možno běh, ale v případě například špatného počasí si vystačím i se cvičením podle mých oblíbených videí na Youtube. Pohyb, jak je známo, způsobuje uvolňování endorfinů – hormonů štěstí. Díky tomu budete mít po každém workoutu dobrý pocit a radost z toho, že jste pro sebe něco udělali a už jen to pro vás bude určitou motivací. Když navíc zařadíte sport do svého denního programu pravidelně, uvidíte na sobě časem logicky výsledky. A čím více pozitivních výsledků, tím větší motivace pro vás.

Instagram

V poslední době se čím dál více řeší, jak negativní vliv má na nás to, co vidíme na sociálních sítích. To je samozřejmě pravda, pokud si člověk neuvědomuje, že naprostá většina lidí sdílí jen to pozitivní a reálný život se od života na sociálních sítích zkrátka liší. Nikdo se neprobouzí naprosto dokonalý, nesnídá každé ráno perfektní fotogenickou snídani, nemá vztah bez jediné chybičky a jednoduše nikdo nemá zcela dokonalý život.

Continue Reading

#LoveYourself | Obsedantně kompulzivní porucha

Obsedantně kompulzivní porucha, zkráceně OCD z anglického obsessive-compulsive disorder, je jednou z typicky neurotických poruch. Charakteristické jsou pro ni vtíravé myšlenky, tzv. obsese, které v dotyčném vyvolávají negativní pocity, a následné nutkavé chování, tzv. kompulze, které dotyčnému přináší určitou úlevu. Tato porucha se týká 2-3% populace…

Ve většině případů se OCD začně projevovat kolem dvacátého roku života, a aby mohla být diagnostikována, její příznaky musí trvat po dobu dvou týdnů. Obsedantně kompulzivní porucha má více typů. Těmi nejčastějšími jsou:

  • nadměrný strach ze špíny a infekce (50%)
  • kontrolování (strach z opomenutí, které by ohrozilo je samotné i jiné lidi) (30%)
  • obsese bez zjevných kompulzí (10%)
  • jiné kompulze (opakování slov, čísel, dotykové kompulze) (10%)

Abych vám jen nesdělovala fakta, která lze snadno dohledat na internetu, rozhodla jsem se vyzpovídat slečnu, která s OCD žije. Proto vše, co se dále v dnešním článku dozvíte, bude z osobních zkušenosti, z běžného života. Jaké to tedy je, trpět obsedatně kompulzivní poruchou?


Annie, kdy jsi u sebe začala pozorovat první projevy obsedantně kompulzivní poruchy?

Už ve školce, ale tehdy jsem pro to neměla vůbec žádný název a v takhle nízkém věku to dítě nebere jako poruchu, měli jsme jiné starosti. (smích) Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet, přišlo mi to zkrátka vždy normální a běžné. Až na střední se mi dostala do ruky kniha, která to skvěle popsala, takže jsem díky tomu jen zjistila, že to má nějaký název a různá stádia.

Jak konkrétně se u tebe OCD projevuje?

Mám obsese bez zjevných kompulzí, takže mám relativně svobodný život a OCD mi jej nijak nekazí. Někomu se myšlenky nemusí vůbec projevovat navenek. Občas srovnám něco, co je nakřivo – obraz, tužky, knihy a podobné drobnosti. Nemůžu na to koukat, když s tím můžu něco udělat, třeba se špatně udělaným vzorcem v chodníku nic nemůžu. (smích) To jsou věci, které umím ignorovat. Pak jsou ale další, které jsou už o trochu horší.

“Cesta s plnou tramvají prskajících lidí je takový zážitek, že jsem schopná dojít i 10 kilometrů pěšky.”

Musím si umýt ruce vždy, když vystoupím z MHD nebo sahám na něco, na co sahalo hodně lidí. Bez antibakteriálního gelu bych asi zešílela. (smích) Jako malá jsem skončila v nemocnici s infekcí. Z představy infekce z dotyku mám hrůzu, ale nemám problém dotknout se dveří nebo podat ruku jinému člověku, takže ani v tomto případě mě to příliš nesvazuje. Cesta s plnou tramvají prskajících lidí je takový zážitek, že jsem schopná dojít i 10 kilometrů pěšky. Naštěstí ale nejsem jako Sheldon z The Big Bang Theory, cítím, že to mám pod kontrolou, umyju ruce, aniž bych o tom přemýšlela a jedu dál.

Máš osobní zkušenost s horším stádiem OCD přímo u sebe?

Skrze OCD je strach o moje blízké jediná věc, která mě dokáže vyvést z rovnováhy. Při naprosto běžné činnosti se mi objeví mimovolné myšlenky o tragické události spojené s rodinou a to se mnou vždy zamává. To většinou nejčastěji podporovaly různé nešťastné zprávy z médií, takže se snažím vyhýbat televizím, co nám servírují jednu nehodu za druhou a neřeknou nic pozitivního. Takový brainwash není dobrý ale pro nikoho, jen nám s poruchou to občas víc přihorší. Když se loučím s mamkou, dokážu zopakovat třeba desetkrát, ať na sebe dávají s rodinou všude pozor a pak to napíšu ještě ve zprávě. (smích) Když mám z toho panický záchvat úzkosti, přítel mě pevně obejme, dává pozor, abych dýchala zhluboka, a ubezpečuje, že jsou v pořádku a nic se nestane. Musím začít myslet na něco pozitivního nebo dělat cokoliv, abych tu myšlenku dostala z hlavy, a pak je to dobrý. Tohle je u mě ten nejhorší projev, s jakým jsem se setkala.

Continue Reading

CURRENT READING LIST

  1. Kladivo na čarodějnice – Václav Kaplický
  2. Deník Anny Frankové – Anne Frank
  3. Zlodějka knih – Markus Zusak
  4. Smrt je mým řemeslem – Robert Merle
  5. Muži, kteří nenávidí ženy – Stieg Larsson
  6. Malý pražský erotikon – Patrik Hartl
  7. Nemilosrdné příběhy českých dějin – E. Tabery, J. Brabec, H. Čápová, P. Holub a další
  8. Opuštěná společnost – Erik Tabery
  9. Bez dcerky neodejdu – Betty Mahmoody, William Hoffer
  10. Memento – Radek John

RANDOM POST | Christmas time & New Year’s Eve

Zase se nám sešel rok s rokem a přišlo to období, kdy jsme těšili na Vánoce, přejedli se bramborovým salátem, cpali se cukrovím u pohádek, bouchli šampaňské a najednou tady byl Nový rok… Všechno to jako každý rok uteklo nějak rychle a mi přijde neuvěřitelné, že se už zítra vrátím do každodenního koloběhu radostí, starostí a povinností. Tak se pojďme společně na chvíli ještě zastavit, vrátit se o pár týdnů zpět, na začátek adventu, prostřednictvím fotek nasát atmosféru a projít si to celé ještě jednou, znovu, pomalu…

Abych byla upřímná, začátek adventu mám snad radši než svátky samotné. Miluju vánoční trhy, rozsvěcování stromečků nebo si jen tak zajít na svařák/punč. Každý rok přemlouvám kamarády, ať někam zajdeme, a fakt si to užívám. Co mě mrzí je, jak strašně hektickým se předvánoční období stalo. Obchoďákům se vyhýbám, co to jde, protože přesně tohle davové šílenství je něco, co nesnáším. O tom, jak hrozně komerčním svátkem se Vánoce staly, se snad ani bavit nebudeme, protože je toho stejně všude plno. Potěšilo mě ale, že jsem se letos na sociálních sítích setkávala jen se samými názory, že Vánoce přeci jsou o jiných věcech, než o dárcích. Tak doufám, že tenhle názor přeci jen převažuje a nemyslí si to jen ta hrstka lidí, které sleduji. I když v tomto případě asi lepší něco než nic. Hektické to ale bylo i ve škole a posledních čtrnáct dní před prázdninami jsem už skoro nespala, tak jsem se na volno těšila jako na smilování.

Mou každoroční tradicí je se alespoň jednou kouknout na Staromák. Loni jsem to teda po několika letech nezvládla, ale letos jsem si to vynahradila. Navíc jsem i snad poprvé vychytala den a čas, kdy tam nebyly ty šílené davy lidí a byla to krása. Přiznám se, že pečení cukroví není úplně moje hobby a nikdy tomu moc nedám. Jestli jsem u něčeho opravdu přiložila ruku k dílu a ne jen tak “aby se neřeklo”, bylo to zdobení perníčků.

No, “volno”. Věděla jsem, že mě čekají zhruba jen tři dny klidu, o to víc jsem si je ale ve finále užila a za to jsem ráda. Byla jsem s rodinou, jedla, jedla a zase jedla (takže mám ještě teď pocit, že každou chvíli prasknu, fakt) a to bylo nejvíc. Mimochodem taky děláte vždycky tolik salátu, že ho jíte ještě další tři dny a můžete se po něm utlouct?  Jo a jíte kapra, nebo řízky? Dokonce mě potkalo i pár vánočních zázraků, událostí, ve které jsem už skoro ani nedoufala.

Continue Reading

CHRISTMAS WISHLIST

  1. Suitcases set
  2. Daniel Wellington Classic Petite Sterling
  3. Osm – Radka Třestíková
  4. Továrna na sny – Anie Songe
  5. Bábovky – Radka Třestíková
  6. Synthetic fur coat
  7. iPhone 5S marble case
  8. Black over the knee boots

CHRISTMAS GIVEAWAY w/ Nakladatelství JOTA

Vánoce se nezadržitelně blíží! Čas, který by měl být plný klidu, pohody a radosti… A právě proto jsme se s Nakladatelstvím JOTA rozhodli, že někomu z vás radost uděláme a pod stromeček mu nadělíme buďto o jeden dárek navíc, nebo mu dáme možnost obdarovat někoho ze svých blízkých!

Zasoutěžíme si o žhavou knižní novinku z poloviny listopadu spisovatele C. D. Payna, autora knihy Mládí v hajzlu, s názvem Z hovna bič, což je román, u kterého se rozhodně zasmějete. Ideální čtení na dlouhé zimní večery.

A jak se do soutěže zapojit?

Povinné

Bonusové (nepovinné) – tyto podmínky splnit nemusíte, ale za každou si můžete přidat další komentář a zvýšit tak svou šanci na výhru

Soutěž ukončím přesně za 3 týdny, 19. prosince, vítěze vylosuji náhodně, vyhlásím na sociálních sítích a kontaktuji ho na uvedený e-mail! Všem přeji hodně štěstí!