#LoveYourself | Obsedantně kompulzivní porucha

Jak konkrétně se u tebe OCD projevuje?

Mám obsese bez zjevných kompulzí, takže mám relativně svobodný život a OCD mi jej nijak nekazí. Někomu se myšlenky nemusí vůbec projevovat navenek. Občas srovnám něco, co je nakřivo – obraz, tužky, knihy a podobné drobnosti. Nemůžu na to koukat, když s tím můžu něco udělat, třeba se špatně udělaným vzorcem v chodníku nic nemůžu. (smích) To jsou věci, které umím ignorovat. Pak jsou ale další, které jsou už o trochu horší.

Musím si umýt ruce vždy, když vystoupím z MHD nebo sahám na něco, na co sahalo hodně lidí. Bez antibakteriálního gelu bych asi zešílela. (smích) Jako malá jsem skončila v nemocnici s infekcí. Z představy infekce z dotyku mám hrůzu, ale nemám problém dotknout se dveří nebo podat ruku jinému člověku, takže ani v tomto případě mě to příliš nesvazuje. Cesta s plnou tramvají prskajících lidí je takový zážitek, že jsem schopná dojít i 10 kilometrů pěšky. Naštěstí ale nejsem jako Sheldon z The Big Bang Theory, cítím, že to mám pod kontrolou, umyju ruce, aniž bych o tom přemýšlela a jedu dál.

Máš osobní zkušenost s horším stádiem OCD přímo u sebe?

Skrze OCD je strach o moje blízké jediná věc, která mě dokáže vyvést z rovnováhy. Při naprosto běžné činnosti se mi objeví mimovolné myšlenky o tragické události spojené s rodinou a to se mnou vždy zamává. To většinou nejčastěji podporovaly různé nešťastné zprávy z médií, takže se snažím vyhýbat televizím, co nám servírují jednu nehodu za druhou a neřeknou nic pozitivního. Takový brainwash není dobrý ale pro nikoho, jen nám s poruchou to občas víc přihorší. Když se loučím s mamkou, dokážu zopakovat třeba desetkrát, ať na sebe dávají s rodinou všude pozor a pak to napíšu ještě ve zprávě. (smích) Když mám z toho panický záchvat úzkosti, přítel mě pevně obejme, dává pozor, abych dýchala zhluboka, a ubezpečuje, že jsou v pořádku a nic se nestane. Musím začít myslet na něco pozitivního nebo dělat cokoliv, abych tu myšlenku dostala z hlavy, a pak je to dobrý. Tohle je u mě ten nejhorší projev, s jakým jsem se setkala.

Zvládáš to tedy bez antidepresiv a lékařské pomoci?

Nikdy jsem se nedostala do fáze, kdy bych potřebovala vyhledat pomoc psychologa či psychiatra. Když se mi tyhle mimovolné myšlenky dostanou do hlavy a přeroste to v záchvat úzkosti, mám pro případ nouze platíčko prášků na spaní. Usnout v takové chvíli je pro mě nemožné, naštěstí s tím ale už umím pracovat tak, že po prášku nemusím vůbec sáhnout. Stačí mi obejmout od přítele, pustit si film a uklidím se sama. Je to taková příšera, která většinu dnů i týdnů spí a jen občas se na chvilku probere.

“Obsese jsou doprovázeny negativními emocemi, jako jsou strach, pocity hnusu, úzkost nebo psychické napětí, nutí postiženého k chování, které tyto emoce neutralizuje.”

Setkala ses někdy s vážnějším OCD?

Moje kamarádka měla obsese se zjevnými kompulzemi. Mnohonásobně náročnější případ. Projevovalo se to tak, že měla vtíravou myšlenku při nějaké činnosti, například, že jí umře blízká osoba, když na něco sáhne. Nebo naopak na nějaké místo sáhnout musela, její OCD bylo sebedestruktivní. Vtíravé zlé myšlenky zaháněla kompulzemi, tedy činnostmi, aby se zbavila myšlenek a tragédie se nestala. Obava z katastrofy a potřeba jí zabránit je v tomto případě nejčastější. Protože obsese jsou doprovázeny negativními emocemi, jako jsou strach, pocity hnusu, úzkost nebo psychické napětí, nutí to postiženého k chování, které tyto emoce neutralizuje, to jsou ty kompulze. Proto člověk s OCD bez zjevných kompulzí má mnohem svobodnější život s poruchou.

Jak je na tom kamarádka dnes?

Začala navštěvovat zkušeného terapeuta a s OCD se skvěle poprala, žije teď o dost volnější život.

Jak OCD vnímá tvé okolí – rodina, kamarádi nebo přítel?

Nedělám nic, na co by si lidi ukazovali prstem. Takže kdo mi nevidí ho hlavy, nijak to nepozná. S kamarády si občas díky meme obrázkům na internetu děláme srandu a přítel je zvyklý, ale sám říká, že je to v porovnání s horšími případy naštěstí slabé. Nikdy mi nikdo neprojevil negativní reakce. Naopak, srovnaný šatník podle odstínů všem přišel báječný, a když si často myju ruce na veřejnosti, tak spíš vypadám, že až moc dbám na hygienu, což mi nijak nevadí. Je mi jedno, co si myslí cizí lidé.

Styděla ses někdy za to, že OCD máš? Měla jsi někdy problém se s tím někomu svěřit?

Nikdy jsem se nestyděla. Moje OCD není ve stádiu, ve kterém by to bylo pro okolí výrazněji zvláštní, neděje se to většinu času a dokážu to naštěstí i potlačit, takže mi to nijak neomezuje společenský ani osobní život. Dokonce si myslím, že spousta lidí to v mém okolí ani neví a kolikrát o tom nevím ani já sama.

Našla jsi někdy na tom, že žiješ s OCD, nějaká pozitiva?

Určitě! Doma u rodičů občas vidím v příborníku proházené příbory, tak to roztřídím nebo někde něco srovnám. (smích) Pozitivum vidím v té mé fázi třeba při úklidu, ale věřte mi, že jsou i dny, kdy mi je to úplně jedno – to jen, když si mě představíte, jak všechno doma pořád leštím a skládám, tak to určitě není. Ve vlastním bytě v dlouhodobějším podnájmu jsem měla tendence leštit pracovní desku víc než normálně, protože na ní byly vidět otisky a každý drobeček (smích), ale teď bydlení střídáme po týdnu, takže se OCD moc nestačí projevovat.