Pokud budete přesvědčeni, že se pletu, vyveďte mě, prosím, z omylu. Jsem přesvědčená, že úplně každý člověk potřebuje v něco věřit. Víra je jednou z těch věcí, které nás dokáží držet nad vodou i v těch temnějších časech. Když ztratíme veškerou víru, ztratíme určitým způsobem i část své existence. Je úplně jedno, co si pod pojmem víra představíte. Víra v lásku, pokrok, boží mlýny, nějaké náboženství… věřit se dá v podstatě v cokoliv, a to i v mnohem banálnější věci, než jsem teď náhodně vyjmenovala. Největší část populace si slovo víra s největší pravděpodobnosti jako první spojí s náboženstvím, a právě to je něco, nad čím, mimo jiné, často dost přemýšlím…

Ačkoliv dle průzkumů žijeme v převážně ateistické zemi, dokonce jedné z nejateističtějších na světě, náboženství bylo v mém životě od mala dost skloňovaným pojmem. Důvod je prostý – oblast, ze které pocházím, je z těch, kde je pořád velké procento katolíků. Když jsem jako malá nechodila do hodin náboženství, byla jsem jediná z celé naší třídy. Tehdy se možná zrodilo to, že obvykle nemám tendence jít s davem, spíš naopak. Ale to dost odbočuju a předbíhám. Z výčtu věcí, za které jsem úplně nejvíc vděčná svým rodičům, teď vyzdvihnu to, jak mě vychovali. Kdybych teď zase odbočovala, zmínila bych, že samozřejmě výchova není všechno a veliký podíl má osobnost daného člověka, protože při pohledu na mého bratra, který byl vychováván úplně stejně a je úplně jiný než já, je to zjevné, ale já neodbočím.

Zkrátka a dobře, mí rodiče byli úžasní v tom, že mi dali možnost volby. Nikdy mě přímo nevedli k žádnému náboženství, ale ani mi nikdy žádné nezakazovali a vždycky mi říkali, že je to na mně. Půlku rodiny mám nábožensky založenou, druhou půlku vůbec a já jsem mezi tím v určitých životních obdobích dost tápala. Srovnat si všechno, co se tohohle tématu týká, se mi podařilo až někdy po základní škole. Zjistila jsem, že mě náboženství vlastně svým způsobem přitahují, v mnoha ohledech. Vzpomínám si, jak jsem jednou úplně náhodou zabloudila na mši a dlouhé minuty stála úplně fascinovaná a vstřebávala každou vteřinu celého toho dění. A zjistila jsem, že mě zároveň dokáží náboženství i neskutečně odpuzovat. Celý život kolem sebe vidím lidi, kteří jsou na veřejnosti naoko katolíci, zkrátka aby vypadali dobře v té katolické většině, ale takové Desatero, jako by pro ně nebylo. A to vůbec nezmiňuji všechny ty extrémy, jaké náboženství dokáží vyvolat. Množství válek v historii vzniklých právě kvůli náboženstvím budiž toho důkazem. Na druhou stranu jsem viděla nespočet případů opravdové, čiré a nádherné víry a umím si představit, že kdybych někoho s takovým smýšlením měla vedle sebe, výrazně by to ovlivnilo i mě a moje docela pevně dané postoje.

Ať už se to bude zdát sebevíc nadsazené, v určitých aspektech mi náboženství přijdou jako takové sociální sítě dřívější doby. V některých částech světa a jejich kulturách možná i doby dnešní, ale pojďme se držet toho, v které části světa žijeme my. Abych vysvětlila, jak to myslím… Sociální sítě mají sílu spojovat neskutečné masy lidí, dokáží podněcovat k dobru, ale na druhou stranu i k obrovskému zlu, pokud je s nimi nakládáno špatně. To stejné vnímám i v případě náboženství.

Nedávno ke mně přišla kamarádka a chtěla mě představit svému příteli. “Tohle je Deni, blogerka,” řekla tehdy. Já jsem se zarazila a okamžitě si uvědomila, že mě to označení urazilo. Později mi to nedalo, abych se k celé té situaci ještě nevrátila a nepřemýšlela nad ní. Nejprve jsem měla za to, že důvodem byl fakt, že toho dělám mnohem víc než jen blog. Pak mi ale došlo, že kdyby mě označila jen slovem editorka ba dokonce i studentka, vlastně by mi to nevadilo, a přitom by stejně tak opomenula všechno to ostatní. Proč mám tedy problém se slovem “blogerka”?

O několik dní později se to celé stalo úplnou shodou okolností tématem diskuze u piva s mým kamarádem. Už ani nevím jak, ale dostali jsme se k probírání situace na blozích, Youtube a obecně sociálních sítích. Mluvili jsme o tom, jak lidi dokážou být zaprodaní, že je smutná situace na naší scéně oproti zahraničí, mimo jiné protože v množství kvalitního obsahu silně pokulháváme…

Na základě téhle diskuze mi to najednou celé začalo dávat smysl. Člověk se může snažit něco dělat sebepoctivěji, ale jakmile existují lidé, kteří to dělají přesně opačně, a právě tito lidé mají velkou sledovanost a tím pádem vliv, může se snažit sebevíc a vždycky bude ve škatulce, na kterou není pohlíženo právě dvakrát pozitivně.

Co pro vás znamená domov? Je to jenom místo, anebo něco mnohem víc? V posledních týdnech, možná i měsících, mi tyhle otázky dost zamotaly hlavu. O to víc, že jsem si za to, že jsem nad nimi vůbec musela začít přemýšlet, mohla úplně sama…

Nevím, jestli to víte (nebo jestli to vlastně můžete vědět, nedokážu si vybavit, jestli jsem to vůbec někam pořádně psala), ale pokud ne, tak se to dozvíte teď – v říjnu jsem se přestěhovala. Teda, tak napůl. A tím, že tak napůl, vlastně nejspíš vznikl celý problém, ale to už předbíhám. Zkrátka a dobře, splnila jsem si sen a šla na vysokou do Prahy. Sen, který jsem měla snad od doby, co jsem nad nějakou vysokou školou začala úplně poprvé přemýšlet, takže tak od základky, nebo jsem si aspoň myslela, že ten sen pořád mám.

V posledním roce se mi skoro všechny priority obrátily vzhůru nohama. Ačkoliv jsem byla roky přesvědčená, že odstěhovat se do Prahy je přesně to, co chci a co bude to nejlepší, najednou jsem si tím nebyla jistá. Najednou pro mě byli mnohem víc lidi, které mám kolem sebe, než jakákoliv kariéra nebo škola. Tak se stalo, že jsem si nejdřív nechala v únoru “zadní vrátka” při podávání přihlášek a nakonec, když jsem se přece jenom rozhodla, že do Prahy půjdu, jsem si alespoň poskládala rozvrh tak, abych půlku týdne strávila v Praze a druhou půlku… doma? Jak jsem tak začala trávit spoustu času ve vlaku a přestala cokoliv stíhat, začala jsem si najednou připadat, že nepatřím vůbec nikam.

S inspirací je to někdy těžké. Jednou jí má člověk tolik, že neví, co s ní, a podruhé tak málo, že se zoufale snaží chytnout úplně čehokoliv, aby jí načerpal alespoň trošku. Přesně tyhle dvě fáze se většinou střídají u mě. Buďto bych celé dny nejradši jenom tvořila, protože mám nápadů na rozdávání a každou chvíli mě napadají další a další, anebo nejsem schopná absolutně žádné kreativní činnosti. V takovém případě to pak prostě nehrotím a čekám, až mě nějaká múza zase políbí. Už dávno jsem totiž přišla na to, že mermomocí se o něco snažit, když člověku chybí inspirace a tím pádem se mu do tvoření ani nechce, je nesmysl. Jediným výsledkem totiž bývá to, že člověk sám sebe otráví, a pak ještě o to víc, když lidi poznají, že netvořil s láskou a chutí, a oni to poznají.

Že v mém případě mluvím o psaní a tvorbě blogu, to je vám asi jasné. V obdobích, kdy mám inspirace požehnaně, se snažím pracovat na blogu tolik, abych měla i něco dopředu a blog nemusel stagnovat, až zase přijde krize. Stejně to občas nevyjde a mezi příspěvky vznikají, ač mě to netěší, pauzy. Řekněte ale sami – budete raději číst blog, ze kterého jde cítit, že je tvořený s láskou a jeho autor či autorka jej tvořit opravdu chce, nebo blog, ze kterého na vás už při první návštěvě jasně dýchne určitá nechuť a donucení sebe sama jej držet při životě?

Málokdo to asi ví, ale kromě psaní článků odjakživa píšu taky příběhy. Jak by řeklo moje já milující a studující češtinu – jednoduše se kromě publicistického stylu věnuju taky stylu uměleckému. A pravdou je, že mnohem dýl než blogu. Vlastně to bylo tak, že jsem už někdy v sedmi nebo osmi letech začala psát básničky, které (bohužel, nebo bohudík?) už nemám. Předpokládám, že ten malý sešítek, do kterého jsem je tehdy psala, neexistuje dobrých pár let. Později jsem přešla k vymýšlení příběhů a psala je na pokračování na Facebooku. Ono to tehdy docela frčelo, co si budeme povídat. Pak lidi začali přecházet na Wattpad a to už mě minulo. Začala jsem totiž tvořit blog a tohle na nějakou dobu pověsila na hřebík.