V poslední době přemýšlím o tom, jak moc se od sebe lidé dokáží lišit. Nemyslím barvou pleti, vlasů nebo očí. Na mysli mám charakter a naše vlastnosti, které na první pohled nikdo nevidí. Lidé často neuvěřitelně klamou tělem a působí úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou. V uplynulých několika týdnech jsem poznala více než kdy dřív, jak neuvěřitelně snadno se někteří dokáží nechat zmanipulovat, neumí a mnohdy ani nechtějí třídit lživé informace od těch pravdivých a nezáleží jim na obecném štěstí a dobru, ale jen na tom vlastním. Všechno tohle mě hodně tíží u srdce. Víc, než bych sama chtěla. Pomalu mi dochází, že každý žijeme ve své sociální bublině. Obklopujeme se lidmi, kteří sdílí alespoň částečně naše hodnoty, a když pak najednou spadneme do úplně jiné společnosti, jsme v šoku.
Že jsem snílek, který by si opravdu nejvíc přál celosvětový mír a vítězství dobra nad zlem, je vám asi jasné. Samozřejmě jsem si ale vědoma toho, že něco takového je nereálné. Dobro nemůže existovat bez zla a stejně tak i naopak. Chtěla bych ale, aby se lidé alespoň naučili navzájem tolerovat. Nikdy nebudeme všichni stejní a je to dobře, protože co by to pak bylo za svět, kdybychom byli každý jako přes kopírák. Všechno je ale o vzájemné toleranci a akceptování odlišností. A kdyby nakonec dobro získalo nad zlem převahu, protože v současnosti mi bohužel vůbec nepřipadá, že by to tak bylo, svět by byl o tolik hezčí.
Ruku na srdce, člověk by si měl nejdříve vždycky zamést před vlastním prahem. Co se týče mého charakteru, dokážu vyjmenovat spoustu věcí, které bych na sobě ráda změnila. Dokážu být sebestředná, neskutečně žárlivá nebo tvrdohlavá a mohla bych pokračovat. Nejsem na to pyšná, na druhou stranu si myslím, že nikdo nejsme bez chybičky a důležité je, abychom si své špatné stránky dokázali uvědomit, přiznat a snažili se na nich pracovat.
