I was created to create | OUTFIT

S inspirací je to někdy těžké. Jednou jí má člověk tolik, že neví, co s ní, a podruhé tak málo, že se zoufale snaží chytnout úplně čehokoliv, aby jí načerpal alespoň trošku. Přesně tyhle dvě fáze se většinou střídají u mě. Buďto bych celé dny nejradši jenom tvořila, protože mám nápadů na rozdávání a každou chvíli mě napadají další a další, anebo nejsem schopná absolutně žádné kreativní činnosti. V takovém případě to pak prostě nehrotím a čekám, až mě nějaká múza zase políbí. Už dávno jsem totiž přišla na to, že mermomocí se o něco snažit, když člověku chybí inspirace a tím pádem se mu do tvoření ani nechce, je nesmysl. Jediným výsledkem totiž bývá to, že člověk sám sebe otráví, a pak ještě o to víc, když lidi poznají, že netvořil s láskou a chutí, a oni to poznají.

Že v mém případě mluvím o psaní a tvorbě blogu, to je vám asi jasné. V obdobích, kdy mám inspirace požehnaně, se snažím pracovat na blogu tolik, abych měla i něco dopředu a blog nemusel stagnovat, až zase přijde krize. Stejně to občas nevyjde a mezi příspěvky vznikají, ač mě to netěší, pauzy. Řekněte ale sami – budete raději číst blog, ze kterého jde cítit, že je tvořený s láskou a jeho autor či autorka jej tvořit opravdu chce, nebo blog, ze kterého na vás už při první návštěvě jasně dýchne určitá nechuť a donucení sebe sama jej držet při životě?

Málokdo to asi ví, ale kromě psaní článků odjakživa píšu taky příběhy. Jak by řeklo moje já milující a studující češtinu – jednoduše se kromě publicistického stylu věnuju taky stylu uměleckému. A pravdou je, že mnohem dýl než blogu. Vlastně to bylo tak, že jsem už někdy v sedmi nebo osmi letech začala psát básničky, které (bohužel, nebo bohudík?) už nemám. Předpokládám, že ten malý sešítek, do kterého jsem je tehdy psala, neexistuje dobrých pár let. Později jsem přešla k vymýšlení příběhů a psala je na pokračování na Facebooku. Ono to tehdy docela frčelo, co si budeme povídat. Pak lidi začali přecházet na Wattpad a to už mě minulo. Začala jsem totiž tvořit blog a tohle na nějakou dobu pověsila na hřebík.

A pak jsem se k tomu vrátila a od určité doby se snažím věnovat obojímu. Už to ale nikam nepublikuju a udržuju si svůj malý velký sen o tom, že jednou vydám knížku, nebo ještě líp knížky. Někdy bojuju s časem, protože když mě najednou políbí múza a já zrovna psát prostě nemůžu, protože mám kupu jiných povinností, je to k vzteku. To platí i pro blog. Někdy naopak bojuju právě s tím, že nejsem schopná napsat ani čárku. U tvůrčího psaní to pravda ale není takový problém, pokud tedy nemáte uzavřenou žádnou smlouvu a daný deadline. Když nenapíšete půl roku vůbec nic, tak se vůbec nic nestane. Tak mě napadá, že jsem se na tohle téma veřejně poprvé rozpovídala už loni v říjnu, a do dneška taky naposled. (tady)

Než přejdu k outfitu, který je nedílnou a dost podstatnou částí tohohle příspěvku, podělím se s vámi o to, kdy a kde v poslední době inspirace vždycky načerpám úplně nejvíc. Je to během cestování, respektive v mém případě hlavně ve vlaku. Při mých častých cestách do Prahy a z Prahy toho vždycky vymyslím hrozně moc a ještě o to víc, když jedu z nějaké povedené blogerské akce.

Pamatujete na “paperbag” trend v posledním outfitu a jak jsme ho  podrobně řešili i v dalším příspěvku? (tady a tady) Tentokrát ho tady máme znovu a netroufám si odhadnout, jestli naposled, protože já to zkrátka miluju. Tyhle kraťasy dělají vážně pěknou postavu a hlavně pas, což zrovna v této kombinaci se sakem není z fotek úplně patrné. Sako, to je moje láska a kousek, bez kterého bych se v šatníku neobešla. Ráda pomocí něj vytvářím ležérně elegantní outfity, které jsme si taky rozebrali v minulém outfitovém příspěvku. A nakonec detaily tohoto outfitu jsou dokonalou ukázkou toho, jaký jsem neskutečný perfekcionista a že to možná někdy hraničí s nějakou poruchou. Kdyby rose gold doplňky v podobě náušnic a řetízku totiž neladily s rose gold špičkou na botách, smiřovala bych se s tím jen hodně těžko.

Top – H&M | Shorts – New Yorker | Blazer – New Yorker | Shoes – F&F
Necklace – H&M | Earrings – H&M | Sunglasses – New Yorker

Photo credits