Faith is unquestioning belief | OUTFIT

Pokud budete přesvědčeni, že se pletu, vyveďte mě, prosím, z omylu. Jsem přesvědčená, že úplně každý člověk potřebuje v něco věřit. Víra je jednou z těch věcí, které nás dokáží držet nad vodou i v těch temnějších časech. Když ztratíme veškerou víru, ztratíme určitým způsobem i část své existence. Je úplně jedno, co si pod pojmem víra představíte. Víra v lásku, pokrok, boží mlýny, nějaké náboženství… věřit se dá v podstatě v cokoliv, a to i v mnohem banálnější věci, než jsem teď náhodně vyjmenovala. Největší část populace si slovo víra s největší pravděpodobnosti jako první spojí s náboženstvím, a právě to je něco, nad čím, mimo jiné, často dost přemýšlím…

Ačkoliv dle průzkumů žijeme v převážně ateistické zemi, dokonce jedné z nejateističtějších na světě, náboženství bylo v mém životě od mala dost skloňovaným pojmem. Důvod je prostý – oblast, ze které pocházím, je z těch, kde je pořád velké procento katolíků. Když jsem jako malá nechodila do hodin náboženství, byla jsem jediná z celé naší třídy. Tehdy se možná zrodilo to, že obvykle nemám tendence jít s davem, spíš naopak. Ale to dost odbočuju a předbíhám. Z výčtu věcí, za které jsem úplně nejvíc vděčná svým rodičům, teď vyzdvihnu to, jak mě vychovali. Kdybych teď zase odbočovala, zmínila bych, že samozřejmě výchova není všechno a veliký podíl má osobnost daného člověka, protože při pohledu na mého bratra, který byl vychováván úplně stejně a je úplně jiný než já, je to zjevné, ale já neodbočím.

Zkrátka a dobře, mí rodiče byli úžasní v tom, že mi dali možnost volby. Nikdy mě přímo nevedli k žádnému náboženství, ale ani mi nikdy žádné nezakazovali a vždycky mi říkali, že je to na mně. Půlku rodiny mám nábožensky založenou, druhou půlku vůbec a já jsem mezi tím v určitých životních obdobích dost tápala. Srovnat si všechno, co se tohohle tématu týká, se mi podařilo až někdy po základní škole. Zjistila jsem, že mě náboženství vlastně svým způsobem přitahují, v mnoha ohledech. Vzpomínám si, jak jsem jednou úplně náhodou zabloudila na mši a dlouhé minuty stála úplně fascinovaná a vstřebávala každou vteřinu celého toho dění. A zjistila jsem, že mě zároveň dokáží náboženství i neskutečně odpuzovat. Celý život kolem sebe vidím lidi, kteří jsou na veřejnosti naoko katolíci, zkrátka aby vypadali dobře v té katolické většině, ale takové Desatero, jako by pro ně nebylo. A to vůbec nezmiňuji všechny ty extrémy, jaké náboženství dokáží vyvolat. Množství válek v historii vzniklých právě kvůli náboženstvím budiž toho důkazem. Na druhou stranu jsem viděla nespočet případů opravdové, čiré a nádherné víry a umím si představit, že kdybych někoho s takovým smýšlením měla vedle sebe, výrazně by to ovlivnilo i mě a moje docela pevně dané postoje.

Ať už se to bude zdát sebevíc nadsazené, v určitých aspektech mi náboženství přijdou jako takové sociální sítě dřívější doby. V některých částech světa a jejich kulturách možná i doby dnešní, ale pojďme se držet toho, v které části světa žijeme my. Abych vysvětlila, jak to myslím… Sociální sítě mají sílu spojovat neskutečné masy lidí, dokáží podněcovat k dobru, ale na druhou stranu i k obrovskému zlu, pokud je s nimi nakládáno špatně. To stejné vnímám i v případě náboženství.

Continue Reading

Don’t call me a blogger | OUTFIT

Nedávno ke mně přišla kamarádka a chtěla mě představit svému příteli. “Tohle je Deni, blogerka,” řekla tehdy. Já jsem se zarazila a okamžitě si uvědomila, že mě to označení urazilo. Později mi to nedalo, abych se k celé té situaci ještě nevrátila a nepřemýšlela nad ní. Nejprve jsem měla za to, že důvodem byl fakt, že toho dělám mnohem víc než jen blog. Pak mi ale došlo, že kdyby mě označila jen slovem editorka ba dokonce i studentka, vlastně by mi to nevadilo, a přitom by stejně tak opomenula všechno to ostatní. Proč mám tedy problém se slovem “blogerka”?

O několik dní později se to celé stalo úplnou shodou okolností tématem diskuze u piva s mým kamarádem. Už ani nevím jak, ale dostali jsme se k probírání situace na blozích, Youtube a obecně sociálních sítích. Mluvili jsme o tom, jak lidi dokážou být zaprodaní, že je smutná situace na naší scéně oproti zahraničí, mimo jiné protože v množství kvalitního obsahu silně pokulháváme…

Na základě téhle diskuze mi to najednou celé začalo dávat smysl. Člověk se může snažit něco dělat sebepoctivěji, ale jakmile existují lidé, kteří to dělají přesně opačně, a právě tito lidé mají velkou sledovanost a tím pádem vliv, může se snažit sebevíc a vždycky bude ve škatulce, na kterou není pohlíženo právě dvakrát pozitivně.

Continue Reading

It’s good to be home | OUTFIT

Co pro vás znamená domov? Je to jenom místo, anebo něco mnohem víc? V posledních týdnech, možná i měsících, mi tyhle otázky dost zamotaly hlavu. O to víc, že jsem si za to, že jsem nad nimi vůbec musela začít přemýšlet, mohla úplně sama…

Nevím, jestli to víte (nebo jestli to vlastně můžete vědět, nedokážu si vybavit, jestli jsem to vůbec někam pořádně psala), ale pokud ne, tak se to dozvíte teď – v říjnu jsem se přestěhovala. Teda, tak napůl. A tím, že tak napůl, vlastně nejspíš vznikl celý problém, ale to už předbíhám. Zkrátka a dobře, splnila jsem si sen a šla na vysokou do Prahy. Sen, který jsem měla snad od doby, co jsem nad nějakou vysokou školou začala úplně poprvé přemýšlet, takže tak od základky, nebo jsem si aspoň myslela, že ten sen pořád mám.

V posledním roce se mi skoro všechny priority obrátily vzhůru nohama. Ačkoliv jsem byla roky přesvědčená, že odstěhovat se do Prahy je přesně to, co chci a co bude to nejlepší, najednou jsem si tím nebyla jistá. Najednou pro mě byli mnohem víc lidi, které mám kolem sebe, než jakákoliv kariéra nebo škola. Tak se stalo, že jsem si nejdřív nechala v únoru “zadní vrátka” při podávání přihlášek a nakonec, když jsem se přece jenom rozhodla, že do Prahy půjdu, jsem si alespoň poskládala rozvrh tak, abych půlku týdne strávila v Praze a druhou půlku… doma? Jak jsem tak začala trávit spoustu času ve vlaku a přestala cokoliv stíhat, začala jsem si najednou připadat, že nepatřím vůbec nikam.

Continue Reading

I was created to create | OUTFIT

S inspirací je to někdy těžké. Jednou jí má člověk tolik, že neví, co s ní, a podruhé tak málo, že se zoufale snaží chytnout úplně čehokoliv, aby jí načerpal alespoň trošku. Přesně tyhle dvě fáze se většinou střídají u mě. Buďto bych celé dny nejradši jenom tvořila, protože mám nápadů na rozdávání a každou chvíli mě napadají další a další, anebo nejsem schopná absolutně žádné kreativní činnosti. V takovém případě to pak prostě nehrotím a čekám, až mě nějaká múza zase políbí. Už dávno jsem totiž přišla na to, že mermomocí se o něco snažit, když člověku chybí inspirace a tím pádem se mu do tvoření ani nechce, je nesmysl. Jediným výsledkem totiž bývá to, že člověk sám sebe otráví, a pak ještě o to víc, když lidi poznají, že netvořil s láskou a chutí, a oni to poznají.

Že v mém případě mluvím o psaní a tvorbě blogu, to je vám asi jasné. V obdobích, kdy mám inspirace požehnaně, se snažím pracovat na blogu tolik, abych měla i něco dopředu a blog nemusel stagnovat, až zase přijde krize. Stejně to občas nevyjde a mezi příspěvky vznikají, ač mě to netěší, pauzy. Řekněte ale sami – budete raději číst blog, ze kterého jde cítit, že je tvořený s láskou a jeho autor či autorka jej tvořit opravdu chce, nebo blog, ze kterého na vás už při první návštěvě jasně dýchne určitá nechuť a donucení sebe sama jej držet při životě?

Málokdo to asi ví, ale kromě psaní článků odjakživa píšu taky příběhy. Jak by řeklo moje já milující a studující češtinu – jednoduše se kromě publicistického stylu věnuju taky stylu uměleckému. A pravdou je, že mnohem dýl než blogu. Vlastně to bylo tak, že jsem už někdy v sedmi nebo osmi letech začala psát básničky, které (bohužel, nebo bohudík?) už nemám. Předpokládám, že ten malý sešítek, do kterého jsem je tehdy psala, neexistuje dobrých pár let. Později jsem přešla k vymýšlení příběhů a psala je na pokračování na Facebooku. Ono to tehdy docela frčelo, co si budeme povídat. Pak lidi začali přecházet na Wattpad a to už mě minulo. Začala jsem totiž tvořit blog a tohle na nějakou dobu pověsila na hřebík.

Continue Reading

Femme en Vogue | OUTFIT

Miluju Prahu. Odjakživa a čím dál víc. Jako malá jsem s tátou jezdila do Prahy několikrát do roka, čím jsem starší, tím tam moje cesta vede častěji. Zároveň mám pocit, že se s mým věkem taky stupňuje to, jak moc dokážu ocenit její krásu a kouzlo. Zbožňuju najít si čas na to jen tak se procházet a nejenom po těch známých místech. Nejradši objevuju místa, o kterých se tolik neví a člověk tam nepotká turisty. V poslední době jsem si oblíbila sednout úplně náhodně na tramvaj a stejně tak náhodně vystoupit, na jakémkoliv místě, které se mi něčím zalíbí.

Na jednom z mých oblíbených míst, které samozřejmě známé je, byly vyfoceny i fotky do dnešního článku. Tím místem je Žižkovská věž, respektive její blízké okolí. Žižkov obecně mám ráda, jak kvůli jeho kouzlu, tak kvůli množství skvělých podniků, které tam člověk najde.

Pamatuju si doby, kdy mi bylo zhruba 13 a prohlašovala jsem, že až budu dospělá, přestěhuju se do nějakého velkoměsta. Viděla jsem to tehdy tak na Los Angeles nebo New York. “Kde jsou ty časy, kdy jsi ve školce říkala, že až budeš velká, pořídíš si byt v Opavě,” říkala tehdy moje mamča a smála se tomu. Postupem času si sama začala myslet, že na žádné vesnici nebo malém městě nezůstanu. Paradoxně čím jsem starší, tím nejenom, že víc stojím nohama na zemi, ale taky mám větší vztah k domovu a místu, odkud pocházím. Ráda bych si zkusila žít v Praze nebo třeba i v nějakém městě mimo ČR, ráda bych hodně cestovala, ale tak nějak jsem se vrátila ke svým “plánům” ze školky. Jednoduše jsem si během let strávených na gymplu zamilovala Opavu, z mnoha důvodů, které by vydaly na samostatný článek. A tak sama na sobě pozoruju, jak zajímavě se člověk a jeho priority a plány během let mění, a vlastně mám z toho radost.

Continue Reading

Character is revealed when pressure is applied | OUTFIT

V poslední době přemýšlím o tom, jak moc se od sebe lidé dokáží lišit. Nemyslím barvou pleti, vlasů nebo očí. Na mysli mám charakter a naše vlastnosti, které na první pohled nikdo nevidí. Lidé často neuvěřitelně klamou tělem a působí úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou. V uplynulých několika týdnech jsem poznala více než kdy dřív, jak neuvěřitelně snadno se někteří dokáží nechat zmanipulovat, neumí a mnohdy ani nechtějí třídit lživé informace od těch pravdivých a nezáleží jim na obecném štěstí a dobru, ale jen na tom vlastním. Všechno tohle mě hodně tíží u srdce. Víc, než bych sama chtěla. Pomalu mi dochází, že každý žijeme ve své sociální bublině. Obklopujeme se lidmi, kteří sdílí alespoň částečně naše hodnoty, a když pak najednou spadneme do úplně jiné společnosti, jsme v šoku.

Že jsem snílek, který by si opravdu nejvíc přál celosvětový mír a vítězství dobra nad zlem, je vám asi jasné. Samozřejmě jsem si ale vědoma toho, že něco takového je nereálné. Dobro nemůže existovat bez zla a stejně tak i naopak. Chtěla bych ale, aby se lidé alespoň naučili navzájem tolerovat. Nikdy nebudeme všichni stejní a je to dobře, protože co by to pak bylo za svět, kdybychom byli každý jako přes kopírák. Všechno je ale o vzájemné toleranci a akceptování odlišností. A kdyby nakonec dobro získalo nad zlem převahu, protože v současnosti mi bohužel vůbec nepřipadá, že by to tak bylo, svět by byl o tolik hezčí.

Ruku na srdce, člověk by si měl nejdříve vždycky zamést před vlastním prahem. Co se týče mého charakteru, dokážu vyjmenovat spoustu věcí, které bych na sobě ráda změnila. Dokážu být sebestředná, neskutečně žárlivá nebo tvrdohlavá a mohla bych pokračovat. Nejsem na to pyšná, na druhou stranu si myslím, že nikdo nejsme bez chybičky a důležité je, abychom si své špatné stránky dokázali uvědomit, přiznat a snažili se na nich pracovat.

Continue Reading

And they lived happily ever after | OUTFIT

Čím dál častěji a čím dál více se setkávám s názorem, že svatba je zbytečnost a manželství kus papíru nepotřebný k soužití dvou lidí. Paradoxně, ačkoliv patřím právě ke generaci, která se k tomuto přiklání nejvíce, se s tímto vůbec neztotožňuji. Úplně teď pominu všechny praktické výhody manželství obecně jako například situace, kdy se jednomu z páru něco stane a podobně. Vždycky mi svatba přišla jako krok, který vztah někam posune, upevní jej a udělá z něj něco opravdu oficiálního. Něco, co je těžší zničit. Všechny tyto moje názory jsou pravděpodobně dost ovlivněny tím, že jsem odmala vyrůstala v úplné rodině, stejně jako naprostá většina mých kamarádů a rozvody nebo podvádění jsem vídala snad jen v televizi. To se bohužel postupem času změnilo, přišla jsem o spoustu iluzí ohledně vztahů, ale názor na manželství a svatby mi zůstal. A opravdu by mě zajímalo, jaký je váš názor, budu ráda, když mi jej napíšete v komentářích!

V sobotu jsem byla na svatbě mé sestřenice. Bylo to krásné, dojemné a nakonec i opravdu zábava. Po letech jsem se díky tomu sešla dohromady s celou rodinou z tátovy strany a za to jsem moc ráda. Když trochu odbočím, je zvláštní, jak se mi v poslední době do života vrací lidé z dřívějška, znovu si máme co říct a je to zkrátka fajn. Naopak se odcizuji s některými lidmi, kteří mi byli blízcí v poslední době. Nepředvídatelnost života je zřejmě něco, co mě nikdy nepřestane fascinovat.

Dlouho jsem přemýšlela, co si na svatbu obleču, a když říkám dlouho, myslím tím poslední více než půlrok. Když už jsem začínala být těsně před prázdninami trošku zoufalá, narazila jsem na dovolené v Itálii na šaty, u kterých jsem hned na první pohled věděla, že budou perfektní. To už jsem koneckonců zmiňovala v posledním new in, stejně tak jako to, jak to bylo se sandálky na podpatku, které jsem k šatům obula.

Jestli jsem měla s něčím problém až do večera před svatbou, byly to doplňky. Ohledně kabelky jsem měla jasno, je to moje milovaná klasika, která se svými stříbrnými detaily sedí k detailům na botách. Ovšem náramek, náušnice nebo náhrdelník byly oříšek. Nakonec jsem v mámině šperkovnici našla jednoduchý stříbrný náramek a došlo mi, že vlastním náušnice, které vypadají, že k němu patří. A bylo jasno. Poslední roky sázím na jednoduchost a vsadila jsem na ni i tentokrát.

Continue Reading

Croatia, I love you | OUTFIT

Zdravím vás u druhého a zároveň posledního příspěvku z Chorvatska! Dneska je to outfit, který jsem tak trochu slibovala už před odjezdem. Chtěla jsem ho přidat až zítra (dneska?), ale to už večer odjíždíme a já nebudu mít celý den přístup k notebooku. Jako vždycky opakuju, že nejsem žádná fashion blogerka, tyhle příspěvky přidávám, protože mě to baví, berte proto, prosím, outfit s nadhledem! :)

Continue Reading