I was created to create | OUTFIT

S inspirací je to někdy těžké. Jednou jí má člověk tolik, že neví, co s ní, a podruhé tak málo, že se zoufale snaží chytnout úplně čehokoliv, aby jí načerpal alespoň trošku. Přesně tyhle dvě fáze se většinou střídají u mě. Buďto bych celé dny nejradši jenom tvořila, protože mám nápadů na rozdávání a každou chvíli mě napadají další a další, anebo nejsem schopná absolutně žádné kreativní činnosti. V takovém případě to pak prostě nehrotím a čekám, až mě nějaká múza zase políbí. Už dávno jsem totiž přišla na to, že mermomocí se o něco snažit, když člověku chybí inspirace a tím pádem se mu do tvoření ani nechce, je nesmysl. Jediným výsledkem totiž bývá to, že člověk sám sebe otráví, a pak ještě o to víc, když lidi poznají, že netvořil s láskou a chutí, a oni to poznají.

Že v mém případě mluvím o psaní a tvorbě blogu, to je vám asi jasné. V obdobích, kdy mám inspirace požehnaně, se snažím pracovat na blogu tolik, abych měla i něco dopředu a blog nemusel stagnovat, až zase přijde krize. Stejně to občas nevyjde a mezi příspěvky vznikají, ač mě to netěší, pauzy. Řekněte ale sami – budete raději číst blog, ze kterého jde cítit, že je tvořený s láskou a jeho autor či autorka jej tvořit opravdu chce, nebo blog, ze kterého na vás už při první návštěvě jasně dýchne určitá nechuť a donucení sebe sama jej držet při životě?

Málokdo to asi ví, ale kromě psaní článků odjakživa píšu taky příběhy. Jak by řeklo moje já milující a studující češtinu – jednoduše se kromě publicistického stylu věnuju taky stylu uměleckému. A pravdou je, že mnohem dýl než blogu. Vlastně to bylo tak, že jsem už někdy v sedmi nebo osmi letech začala psát básničky, které (bohužel, nebo bohudík?) už nemám. Předpokládám, že ten malý sešítek, do kterého jsem je tehdy psala, neexistuje dobrých pár let. Později jsem přešla k vymýšlení příběhů a psala je na pokračování na Facebooku. Ono to tehdy docela frčelo, co si budeme povídat. Pak lidi začali přecházet na Wattpad a to už mě minulo. Začala jsem totiž tvořit blog a tohle na nějakou dobu pověsila na hřebík.

Continue Reading

Femme en Vogue | OUTFIT

Miluju Prahu. Odjakživa a čím dál víc. Jako malá jsem s tátou jezdila do Prahy několikrát do roka, čím jsem starší, tím tam moje cesta vede častěji. Zároveň mám pocit, že se s mým věkem taky stupňuje to, jak moc dokážu ocenit její krásu a kouzlo. Zbožňuju najít si čas na to jen tak se procházet a nejenom po těch známých místech. Nejradši objevuju místa, o kterých se tolik neví a člověk tam nepotká turisty. V poslední době jsem si oblíbila sednout úplně náhodně na tramvaj a stejně tak náhodně vystoupit, na jakémkoliv místě, které se mi něčím zalíbí.

Na jednom z mých oblíbených míst, které samozřejmě známé je, byly vyfoceny i fotky do dnešního článku. Tím místem je Žižkovská věž, respektive její blízké okolí. Žižkov obecně mám ráda, jak kvůli jeho kouzlu, tak kvůli množství skvělých podniků, které tam člověk najde.

Pamatuju si doby, kdy mi bylo zhruba 13 a prohlašovala jsem, že až budu dospělá, přestěhuju se do nějakého velkoměsta. Viděla jsem to tehdy tak na Los Angeles nebo New York. “Kde jsou ty časy, kdy jsi ve školce říkala, že až budeš velká, pořídíš si byt v Opavě,” říkala tehdy moje mamča a smála se tomu. Postupem času si sama začala myslet, že na žádné vesnici nebo malém městě nezůstanu. Paradoxně čím jsem starší, tím nejenom, že víc stojím nohama na zemi, ale taky mám větší vztah k domovu a místu, odkud pocházím. Ráda bych si zkusila žít v Praze nebo třeba i v nějakém městě mimo ČR, ráda bych hodně cestovala, ale tak nějak jsem se vrátila ke svým “plánům” ze školky. Jednoduše jsem si během let strávených na gymplu zamilovala Opavu, z mnoha důvodů, které by vydaly na samostatný článek. A tak sama na sobě pozoruju, jak zajímavě se člověk a jeho priority a plány během let mění, a vlastně mám z toho radost.

Continue Reading

Character is revealed when pressure is applied | OUTFIT

V poslední době přemýšlím o tom, jak moc se od sebe lidé dokáží lišit. Nemyslím barvou pleti, vlasů nebo očí. Na mysli mám charakter a naše vlastnosti, které na první pohled nikdo nevidí. Lidé často neuvěřitelně klamou tělem a působí úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou. V uplynulých několika týdnech jsem poznala více než kdy dřív, jak neuvěřitelně snadno se někteří dokáží nechat zmanipulovat, neumí a mnohdy ani nechtějí třídit lživé informace od těch pravdivých a nezáleží jim na obecném štěstí a dobru, ale jen na tom vlastním. Všechno tohle mě hodně tíží u srdce. Víc, než bych sama chtěla. Pomalu mi dochází, že každý žijeme ve své sociální bublině. Obklopujeme se lidmi, kteří sdílí alespoň částečně naše hodnoty, a když pak najednou spadneme do úplně jiné společnosti, jsme v šoku.

Že jsem snílek, který by si opravdu nejvíc přál celosvětový mír a vítězství dobra nad zlem, je vám asi jasné. Samozřejmě jsem si ale vědoma toho, že něco takového je nereálné. Dobro nemůže existovat bez zla a stejně tak i naopak. Chtěla bych ale, aby se lidé alespoň naučili navzájem tolerovat. Nikdy nebudeme všichni stejní a je to dobře, protože co by to pak bylo za svět, kdybychom byli každý jako přes kopírák. Všechno je ale o vzájemné toleranci a akceptování odlišností. A kdyby nakonec dobro získalo nad zlem převahu, protože v současnosti mi bohužel vůbec nepřipadá, že by to tak bylo, svět by byl o tolik hezčí.

Ruku na srdce, člověk by si měl nejdříve vždycky zamést před vlastním prahem. Co se týče mého charakteru, dokážu vyjmenovat spoustu věcí, které bych na sobě ráda změnila. Dokážu být sebestředná, neskutečně žárlivá nebo tvrdohlavá a mohla bych pokračovat. Nejsem na to pyšná, na druhou stranu si myslím, že nikdo nejsme bez chybičky a důležité je, abychom si své špatné stránky dokázali uvědomit, přiznat a snažili se na nich pracovat.

Continue Reading

And they lived happily ever after | OUTFIT

Čím dál častěji a čím dál více se setkávám s názorem, že svatba je zbytečnost a manželství kus papíru nepotřebný k soužití dvou lidí. Paradoxně, ačkoliv patřím právě ke generaci, která se k tomuto přiklání nejvíce, se s tímto vůbec neztotožňuji. Úplně teď pominu všechny praktické výhody manželství obecně jako například situace, kdy se jednomu z páru něco stane a podobně. Vždycky mi svatba přišla jako krok, který vztah někam posune, upevní jej a udělá z něj něco opravdu oficiálního. Něco, co je těžší zničit. Všechny tyto moje názory jsou pravděpodobně dost ovlivněny tím, že jsem odmala vyrůstala v úplné rodině, stejně jako naprostá většina mých kamarádů a rozvody nebo podvádění jsem vídala snad jen v televizi. To se bohužel postupem času změnilo, přišla jsem o spoustu iluzí ohledně vztahů, ale názor na manželství a svatby mi zůstal. A opravdu by mě zajímalo, jaký je váš názor, budu ráda, když mi jej napíšete v komentářích!

V sobotu jsem byla na svatbě mé sestřenice. Bylo to krásné, dojemné a nakonec i opravdu zábava. Po letech jsem se díky tomu sešla dohromady s celou rodinou z tátovy strany a za to jsem moc ráda. Když trochu odbočím, je zvláštní, jak se mi v poslední době do života vrací lidé z dřívějška, znovu si máme co říct a je to zkrátka fajn. Naopak se odcizuji s některými lidmi, kteří mi byli blízcí v poslední době. Nepředvídatelnost života je zřejmě něco, co mě nikdy nepřestane fascinovat.

Dlouho jsem přemýšlela, co si na svatbu obleču, a když říkám dlouho, myslím tím poslední více než půlrok. Když už jsem začínala být těsně před prázdninami trošku zoufalá, narazila jsem na dovolené v Itálii na šaty, u kterých jsem hned na první pohled věděla, že budou perfektní. To už jsem koneckonců zmiňovala v posledním new in, stejně tak jako to, jak to bylo se sandálky na podpatku, které jsem k šatům obula.

Jestli jsem měla s něčím problém až do večera před svatbou, byly to doplňky. Ohledně kabelky jsem měla jasno, je to moje milovaná klasika, která se svými stříbrnými detaily sedí k detailům na botách. Ovšem náramek, náušnice nebo náhrdelník byly oříšek. Nakonec jsem v mámině šperkovnici našla jednoduchý stříbrný náramek a došlo mi, že vlastním náušnice, které vypadají, že k němu patří. A bylo jasno. Poslední roky sázím na jednoduchost a vsadila jsem na ni i tentokrát.

Continue Reading

Croatia, I love you | OUTFIT

Zdravím vás u druhého a zároveň posledního příspěvku z Chorvatska! Dneska je to outfit, který jsem tak trochu slibovala už před odjezdem. Chtěla jsem ho přidat až zítra (dneska?), ale to už večer odjíždíme a já nebudu mít celý den přístup k notebooku. Jako vždycky opakuju, že nejsem žádná fashion blogerka, tyhle příspěvky přidávám, protože mě to baví, berte proto, prosím, outfit s nadhledem! :)

Continue Reading