Budete mi věřit, když vám řeknu, že je mi 20, miluju všechno, co nabízí fesťáky (čti hudbu, jídlo a pití ze stánků, nezaměnitelnou atmosféru atp.), celý život bydlím ani ne 30 kilometrů od Ostravy, ale nikdy jsem nebyla na Colours? Pravděpodobně nebudete, já se vám nedivím, ale ono je to tak. Teda, bylo to tak až do letošního července, a to dost možná jenom kvůli jednomu failu. Všechno zlé pro něco dobré se říká. Svatá pravda…

Loni jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Terkou rozhodly, že rozhodně musíme jet na koncert Eda Sheerana do Prahy. Poctivě jsem čekala na spuštění prodeje lístků, dokonce jsem se dostala až k platbě… a pak ta stránka prostě spadla. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, jak strašně netrpělivý člověk jsem a že všechno prostě musím mít hned. A tak když jsem ten proces chtěla absolvovat znova a viděla, kolikátá jsem v pořadí, naštvala jsem se a vzdala to, přičemž okamžitě následovala moje zpráva Terce.

“Ty lístky nemám, pojedem na Colours?”
A v podstatě okamžitě přišla její odpověď: “Jo.”

Napadlo mě to úplně náhodou. Takhle jednoduchý to bylo. Koupila jsem lístky (bez jakýhokoliv čekání!) a bylo jasno. Teda, abych to zase úplně neidealizovala, tohle se událo v září, kvůli čemuž ještě asi tak stokrát hrozilo, že nikam nepojedem, protože 10 měsíců je zkrátka 10 měsíců. No, dopadlo to tak, jak to nejspíš dopadnout mělo. Všechno vyšlo na den přesně a jely jsme. A mimochodem ve finále bychom nemohly na toho Eda. Během jeho koncertu jsme totiž obě byly na cestě k moři, každá někam jinam.

Nebudu přehánět, když napíšu, že první den, nebo spíš večer, jsme byly obě někde mezi “Alenka v říši divů” a “Sedmé nebe”. Dorazily jsme až někdy kolem osmé, Terka v podstatě rovnou z pláže, já po celodenním pracovním maratonu. Ten večer jsme měly plán jenom jeden – Florence and the Machine. Když jsme se dávno po koupení lístků dozvěděly, že na Colours bude, málem jsme se zbláznily radostí. Že ji totálně milujem, vám už je zřejmě jasné. Celý koncert byl pro nás jedno velké WOW. Víla s neuvěřitelným talentem, která vám najednou vyrazí dech, když při tom svém éterickém vzezření řekne “fuckin'”. Doteď, když si pouštím videa, které z toho neskutečného vystoupení mám, mi po těle běhá husí kůže. I když ty videa mám jenom 3, z dobrého důvodu.

Je starým známým faktem, že ty nejlepší zážitky vznikají naprosto spontánně. A víte, kdy vznikají ty úplně nejlepší? U vína. A přesně takhle vznikl náš výlet do Karlových Varů, o kterém to dnes celé bude. Jednoho květnového večera jsem u lahve bílého pronesla, že jsem se vždycky chtěla podívat na Karlovarský filmový festival, moje nejlepší kamarádka mi na to nadšeně řekla, že ona taky, a bylo vymalováno. Tedy, skoro…

Víno má jednu (no, možná víc, ale tentokrát mělo vážně jenom jednu) nevýhodu. Když už ho v sobě máte dost, dokážete sice vést hluboké filozofické úvahy o smyslu života, na nějaké racionální plánování to ale moc není. A tak jsme sice zvládly otevřít oficiální web KVIFF, přečíst si základní info a zhruba se podívat, kdy bychom tak asi mohly jet. Dohromady jsme ale nedaly celkem nic a výsledkem celého zbytku večera bylo pořád jenom to, že zkrátka chceme jet do Varů.

Uběhl měsíc, do zahájení 54. ročníku KVIFF zbývalo jen pár dnů a o tom, že doopravdy pojedeme od té doby nepadlo ani slovo, i když někde v hlavě jsem to měla pořád. Zničehonic mi přišla zpráva, která končila takhle: “… jo a s těmi Vary počítám!”. A bylo vymalováno. A tak jsme se sešly, daly hlavy (čti diáře) dohromady, zarezervovaly vlak do Prahy a Flixbus do Varů (doporučujeme!) a byly ready vyrazit. Těšily jsme se na naprosto skvělý pátek v Karlových Varech, kde jsme ani jedna nikdy předtím nebyla, doplněný o program KVIFF (nebo případně naopak).

Než vám vylíčím všechny naše zážitky, asi bude dobré napsat nějaké základní informace. Koneckonců myslím, že se tady najde dost lidí, kteří vůbec netuší, jak to na KVIFF chodí, stejně tak, jako jsme to netušily my. Pokud nejste novinář s akreditací nebo vás někdo nepozve, vaše možnost, jak se dostat na nějaký film, se jmenuje “festival pass”. Ten jde koupit na den, 3 dny, 5 dnů nebo na celý festival. S ním pak můžete získat vstupenky na filmy. Ty jdou koupit jen přímo na některé z pokladen ve Varech na daný den nebo den následující. Ze zkušenosti ale nutno říct, že zájem je takový, že už během dopoledne jsou vyprodány všechny vstupenky na den dopředu. Jako držitel “festival passu” máte taky možnost čekat ve frontě přímo před místem projekce a doufat, že se vám podaří dostat na jedno z na poslední chvíli uvolněných míst. No, o nějaký ten adrenalin není na tomhle festivalu nouze.