#LoveYourself | Sebepoškozování

Člověk, který sedí s žiletkou v jedné ruce a řeže se do ruky druhé – právě to se mi vždy automaticky vybavilo, když jsem někde narazila na pojem „sebepoškozování“. Úplně poprvé jsem existenci tohoto problému zaregistrovala před lety díky zpěvačce Demi Lovato. Vnímala jsem, že se to děje a že je to špatné, nijak více jsem se o to ale nezajímala, natož aby mě napadlo, že bych takto své problémy řešila. Dokud jsem případy sebepoškozování nezačala objevovat čím dál více i ve svém bližším a bližším okolí. A tak jsem vyzvala lidi, aby mi o svých názorech a zkušenostech týkajících se sebepoškozování pověděli. Dočkala jsem se desítek výpovědí a naprosto šokovaná jsem dospěla k názoru, že sladká nevědomost je někdy opravdu lepší než krutá realita…

Psychologové říkají, že k sebepoškozování lidi vede bezmoc nad prožívanými emocemi. Zkrátka cítí obrovskou vnitřní bolest, kterou nedokážou zvládnout a snaží se s ní vyrovnat touto cestou. A samozřejmě nemusí jít jen o řezání žiletkou. Při sebepoškozování se pak do krve vyplavují endorfiny, které působí jako přírodní analgetika a narkotika. Z toho důvodu dostane mozek falešný pocit úlevy a čím více mu jej člověk tímto způsobem poskytne, tím více jej následně také vyžaduje.

A tak vzniká začarovaný kruh, kdy si člověk na chvíli uleví, ale zanedlouho potřebuje „svou dávku“ znovu a znovu. Ke svým už tak nezvladatelných emocím si ve většině případu navíc přidá výčitky svědomí a znechucení tím, co dělá. Ubližuje si proto, že se nenávidí a nenávidí se, protože si ubližuje.

„Často je jednodušší zvládat bolest fyzickou než tu psychickou.“

„Když člověk neví, jak dál… Nejspíše nemá rád tu bolest, spíše ten pocit, když přestane..“

„Je to obrana na psychickou bolest. Jsou k ní náchylnější ti, co hodně prožívají emoce, a jsou i období, kdy se emoce projevují silněji (puberta, mateřství, ale i alkohol a pod.) pokud někdo nezná míru toho, co je ještě bezpečné, a nedokáže oddělit emoce od reality, podívat se na situaci s odstupem, pak si může i vážně ublížit. Hlavně u dětí by se na to měl dávat pozor.“


Nejrizikovějším obdobím je, jak se dá snadno předpokládat, puberta. Doba, kdy se lidé snaží zjistit, kdo jsou. Nemají ještě dost zkušeností se zvládáním a překonáváním problémů. Nebo je jejich jednání voláním o pozornost.

„Ve čtrnácti letech jsem se začala řezat, protože jsem přišla o lásku. Máma na mě doma ječela a ještě mi říkala, že jsem tlustá a moje deprese mě zahnaly až k tomuhle. Řezala jsem se asi dva roky, byly to ty nejhorší roky v mém životě. Přišla jsem i o ten zbytek kamarádů, co jsem měla a i teď, po čtyřech letech, se občas nedokážu zbavit chuti to udělat znovu. Naštěstí jsem to už rok neudělala. Nejhorší na tom teď je, jak se na mě lidi koukají skrz prsty, když vidí moje jizvy.“

„Ani by mi nestačil počet znaků. Začalo to ve škole, když toho bylo moc a já byla tak trochu zavržená mezi kamarády, ve škole šikana a doma také potíže. Byla jsem slabá, hloupá a naivní – viděla jsem to u jiné slečny a zkusila to. Prý jí to pomáhalo, cítila se díky tomu líp. Fyzická bolest utišila tu psychickou, tak něco. Zkusila jsem to – nejdřív jen maličko. Nepomáhalo to, abych pravdu řekla. Ale později se z toho stal zvyk, časem už tak silný, že se mi toho nepodařilo zbavit ani po dalších šest let. Začalo to působit, určitým způsobem. Cítila jsem se lépe – ale především to byla moje forma trestu. Okolí ve mně neustále vyvolávalo pocit, že za všechno můžu, že jsem špatná, že jsem ošklivá, odporná… Myslím, že jsem začala hlavně kvůli tomu, kvůli té sebenenávisti. S každým dalším rokem to šlo hůř a hůř zastavit. Teď mám asi půl roku klid a doufám, že už do toho znovu nespadnu…“

„Byla to kamarádka, snažila se tím přilákat na sebe pozornost. Párkrát nám vyhrožovala ze si něco udělá, když se s ní nebudeme bavit. Snažili jsme se jí pomoct, jak jen to šlo, ale nakonec to byla ona, kdo nám vrazil nůž do zad a vykašlal se na nás.“

„Moje spolužačka se na základní škole řezala, jednak kvůli známkám, ale hlavně kvůli nátlaku rodičů a učitelů (že musí být premiantka), za trojku ji táta několikrát seřezal. Tahle situace trvala necelý rok, přišly jsme na to s kamarádkou, že měla pořezané ruce nebo stehna. Několikrát jsem ji přitom přistihla a snažila jsem se jí hodně pomáhat, domluvila jsem jí schůzku se svojí psycholožkou, která jí hodně pomohla a zároveň jsem o tom řekla i její mamce, která potom změnila svůj přístup i s otcem a pochopili, že známky nejsou vše a začali to řešit i ve škole.“

„Začala jsem s tím prostě jen tak, aby si mě jedna osoba všimla, a pak to pokračovalo dál, až jsem se dostala do depresí a bylo to jen horší. Bylo to v období puberty. Ani rodiče mi moc nepomohli, vždycky mi vynadali a řekli, že půjdeme k psychiatrovi, ale nikdy nic víc neudělali. Možná se ještě ptali, proč to dělám, ale na to odpověď nikdy nedostali. Bylo to proto, že jsem se cítila špatně, hodiny brečela, nenáviděla sama sebe, za všechno, za to, že existuju. Stále se potýkám s problémy, ale už je umím řešit jinak. Díky mému příteli jsem s tím skončila a jsem za to ráda. Škoda, že to nejde vrátit, ráda bych vymazala ty jizvy, které zůstaly.“

„Myslím, že v pubertě si tím projde většina žen. Jsou citlivější. Každá však najde jinou míru sebepoškozování, která pro ni bude dostačující, k potlačení psychické „bolesti“. Já zůstala u vyřezání jména kluka, který mě nechtěl, do předloktí.“


Když jsem položila otázku „Máte zkušenost se sebepoškozováním, ať už u sebe nebo u někoho z okolí?“, 80% lidí mi odpovědělo, že ano. Toto číslo mi přijde alarmující. Začala jsem hledat nějakou statistiku, která by mi potvrdila mou domněnku, že počet lidí, kteří se sebepoškozují, stále narůstá. A našla jsem, bohužel. Vliv jakýchkoliv médií a především sociálních sítí. Právě tomu osobně dávám největší vinu.

Názorů na celou problematiku je spousta. S některými se plně ztotožňuji, jiné mě naprosto vyvedly z míry. Koneckonců máte i vy ten svůj a pokud ano, jaký?

„Sebepoškozování je pro některé lidi hnus. Něco jako zbabělost. Pro někoho to je zase něco jako svoboda .“

„Člověk by měl dostat pomoc!“

„Myslím si, že je to špatná věc, protože člověk, co se dle mě poškozuje, je v hodně těžké depresi a potřeboval by někoho, kdo ho obejme, vyslechne, pohladí, utěší a prostě bude s ním. A když nikdo se takový nenajde, tak člověk má pak pocit méněcennosti a v dnešní době sociálních sítích je to ještě horší, protože všechno všichni o všech ví apod. Byla bych ráda, kdyby tomu bylo nějak více zabráněno a lidé se nesebepoškozovali. Protože hlavně, kdo na to ve skutečnosti doplatí, je ten sám člověk a poznamená ho to na zbytek života.“

„Myslím si, že je to blbost si takhle ubližovat. Nic se tím nevyřeší. Jenom někomu dalšímu přidáte další starosti. Takže si nic nedělejte.“

„Psychická porucha, která by se měla léčit hned v začátku.“

„Není to v žádném případě nutné. Něco vás tíží a ubližuje, proč bychom tomu měli ještě pomáhat? Chápu, že toho může být na člověka někdy až příliš, ale podle mě je dětinské si ubližovat a nejlépe to všem ještě ukazovat, jakože, ,,Koukni já se řežu, jsem v depresích a trpím anorexii!“ Vím, že se z toho sranda nedělá, ale mysl některých lidí mě dostává. Neříkám, že to tak je u všech, může se stát, že ten člověk je psychicky tak na dně, že může uvěřit, že mu to vážně pomáhá.“

„Odsuzuju to. Nemyslím, že bych se k tomu snížila.“

„Je to špatné a navíc hloupé, lidé by to neměli dělat.“

„Šílenost, ale když nevidíš východisko, tak jediná úleva.“

„Chápu, že může přinést úlevu, sama s tím mám zkušenosti. Ale rozhodně to není dobrá cesta ani řešení problémů.“

„Těžko říct, nikdy jsem v takové situaci nebyla, abych nad tím uvažovala. Nedokázala bych si záměrně ublížit, takže nedokážu říci, co se dotyčným honí hlavou.“

„Názor na toto nemám, protože těmto lidem nerozumím a neumím si představit, co by mě k tomu mohlo dohnat. A ne, deprese pro mě není odpověď.“

„Chápu to. Zároveň se myslím, že včasné řešení situace je velice důležité.“

„Myslím, že vždy se dá najít nějaké jiné řešení, když se nám něco nedaří, než si ubližovat.“

„Sebepoškozování je hodně špatný čin, myslím, že je hodně smutné, když si tím člověk projde, ale neodsuzuji je, některá trápení člověka hodně položí, ale dají se řešit i jinak. Bohužel málokdy si to člověk uvědomí a zachová se takto.“

„Určitě by se mu měl dát větší prostor jako tématu.“

„Spousta lidí sebepoškozování nechápe, a tak se sebepoškozovatelé skrývají před svým okolím. Tím bohužel onen přetlak, který je nejčastějším důvodem zraňování se, ještě roste. Zároveň myslím, že kdo nezažil psychickou bolest duše, nepochopí. Když bolí duše, uděláte cokoli, abyste ji aspoň na chvíli přehlušili. Bohužel opravdu to pomáhá jen malou chvíli….“

„Je to špatné, pochopitelně. Ale rozhodně bych neřekla, že je takový člověk „magor“ a nepomlouvala stylem „on/a se řeže“ nebo „je to emouš, řeže se!“ – což jsou poměrně časté věci, na které jsem narážela. Když se někdo se k něčemu takovému dostane, je na tom nejspíš dost zle, nejspíš je opravdu zoufalý – asi jako jsem byla já a další lidé, které znám, a měli se sebepoškozováním nějaké zkušenosti. Osobně mi tedy přijde opravdu hloupé (a celkem smutné) – že takové lidi společnost vesměs shazuje, což to povětšinou dělá jen horší. Je pravda, že někomu to dost možná otevře oči – když jim někdo řekne, že je blbec, že to dělá. Ideální by bylo, kdyby k tomu nikdo vůbec nedošel… Ale když už, neshazovala bych. Spíš bych se snažila pomoct.“

„Ať už je důvod k sebepoškozování jakýkoli, nedokážu si představit, že by mělo pomoci ubližování sobě samé. Hlavně bych na to neměla odvahu… z bolesti mám strach.“

„Určitým lidem to pomáhá, já sama bych si ublížit nedokázala, ale lidé, kteří jsou duševně nemocní, to mají jinak. Tohle téma je obecně ne moc rozebírané a je to škoda.“

„Lidé mají hrozné předsudky vůči lidem, kteří tohle provádějí. Nikdo nemůže vědět, jaký je to pocit, dokud do toho sám nespadne.“

„Beru to jako volání o pomoc. Myslím si, že existují lepší způsoby řešit problémy, než si schválně ubližovat.“

„Je mi líto těch lidí, kteří se nedokáží svěřit a raději sami tiše trpí a ubližují tak i lidem ve svém okolí, kteří neví, co jim je a jak jim pomoct.“


Nejvíce mě ale vždy zasáhnout příběhy, kdy lidé vyprávějí o někom blízkém nebo přímo o sobě. A k těm už, dle mého názoru, není třeba nic dodávat.

„Mám syna, který trpí Tourettovým syndromem a jeho součástí je sebepoškozování. Zhruba od tří let ve formě vytrhávání vlasů, obočí a řas. V deseti letech přibylo dloubání děr si různými předměty do rukou a obličeje, rány pak neustále oživoval a rozdloubával dál. Syn je medikován antidepresivy několik let.“

„Kamarádka má vrozenou depresi, pravidelně se sebepoškozuje, jakmile ji i jednoduchá věc vyvede z míry. Nejhorší je, že jí nemohu nijak pomoci.“

„Mojí kamarádce se zabil kamarád. Do dne smazala všechny sociální sítě a neozývala se mi několik týdnů. Později z ní vylezlo, že se pokoušela o sebevraždu. Ukázala mi její pořezané ruce a já brečela. Moc.. Pak jsem se podívala na svoje a bylo mi zle i ze sebe.“

„Sebepoškozovala jsem se, protože jsem toužila po pozornosti. Stal se opak a přišla jsem díky tomu o pár přátel.“

„Všechno vygradovalo, když jsem musela kvůli zdravotním problémům skončit s veškerým sportem. Měla jsem pocit, že za všechno může moje tělo a nesnášela jsem ho, nesnášela jsem sebe, nepřišla jsem se k ničemu dobrá. Moc mi nepřidával ani tehdejší přítel. Ze závislosti na všem možném jsem se hrabala rok. Dneska už nekouřím, nepiju, jím, jak bych měla, a sebepoškozování mi připomínají akorát jizvy. A mám přítele, který si dal jako závazek nedovolit, aby se to opakovalo.“

„Psychicky už jsem nezvládala svou životní situaci. Částečně jsem si za ni asi mohla i sama. Netýkala se drog ani ničeho podobného, jen špatných lidí, díky kterým jsem měla deprese a podobné stavy. Několik nocí jsem i probrečela. A pak mě to napadlo. Vždycky jsem si myslela, že bych nebyla schopná sama sobě ublížit. Ve finále to tak těžké nebylo. Díky fyzické bolesti jsem se nesoustředila na tu psychickou.“

„Je to obrovská hloupost. Mám s tím zkušenost. Takhle se problémy nevyřeší. Nadělá to spoustu škody a teď, když už jsem se z toho dávno dostala, tak toho hodně lituji, ty jizvy zůstanou napořád.“

„Kdo si tím neprošel, neví, jak je těžké se s tím vypořádat. A že není vůbec jednoduché s tím přestat.“

YOU MAY ALSO LIKE

1 komentář

  1. Kamarádka se poškozovala po tom, co se k ní hodně hnusně zachoval jeden kluk. Nejhorší je fakt to, že člověk nemůže nijak pomoct. Ano, samozřejmě jsem jí říkala, ať to nedělá a že jsem tu pro ni. Ale co člověk zmůže, pokud za tu bolest může nějaký kluk, kterému je to jedno a ani jí neodepíše na zprávy. Určitě je dobře o tom psát, protože lidé často takového člověka odsoudí jako že je blázen a to určitě není pravda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.