RANDOM POST | trhání osmiček

Nedostatkem nápadů a chuti psát něco, co je na mém blogu obvyklé, jsem se rozhodla, že dnešní příspěvek bude úplně random a vykecávací, takže pokud přesně tyhle příspěvky nemáte rádi, rovnou přestaňte číst a nevěnujte mu jakoukoliv pozornost. Kdybych se měla rozepisovat o mých zubech a všech problémech s nimi, byli bychom tady nejspíš opravdu dlouho. Je to zkrátka kapitola sama pro sebe. Aktuálně mě pěkně potrápily osmičky…

Zajímalo by mě, kdo vymyslel to, že se osmičkám říká “zuby moudrosti”, protože to musel být, s prominutím, opravdu vůl. Když jsem v lednu zjistila, že mi ty spodní začaly růst, okamžitě mě to vytočilo. Nejen, že mě zuby začaly bolet, ale bylo mi jasné, že budou muset ven a budu s nimi mít jenom starosti. Možná si říkáte, proč je hned trhat. Někteří z vás možná ví, že mám zhruba rok rovnátka. Můj ortodontista se mě už půl roku snaží přemluvit k vytrhnutí sedmiček, přestože to není úplně nutné a já už půl roku zdárně odolávám a raduji se, že se nakonec přece jen trhání zubů vyhnu. A pak si začnou růst ty zatracené osmičky. Objednala jsem se tedy k zubaři na konzultaci, co s tím. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že nic horšího, než “jenom” trhání mě nepotká. Můj zubař mi ke všemu oznámil, že mi osmičky sice rostou, to ano, ale tak těsně na sedmičkách, že se prořežou ven a dál to nepůjde. Nebude mě proto čekat klasické trhání, nýbrž řezání do dásně, vydlabávání zubů a šití. Klid, se kterým mi to oznamoval, jsem přinejmenším nesdílela. Nezbývalo mi ale nic jiného, než se objednat na stomatochirurgii, čekat a doufat, že to nebude tak hrozné, jak to zní.

O pár dní později, když jsem ještě nikam objednaná nebyla, mi volala mamka. Oznámila mi, že mě chtěla objednat, ale paní, se kterou mluvila, jí do telefonu řekla, že mě vůbec objednávat nemusí a máme rovnou přijít, takže se mám sbalit a za půl hodiny čekat před školou. Šok, panika, podpásovka, jakou jsem nečekala. Neměla jsem absolutně čas se na nic psychicky připravit. Jenže bylo všechno jinak. V nemocnici s námi mluvil evidentně někdo úplně jiný, než do telefonu, slečna/paní si vzala rentgen mých zubů a objednala nás až za víc než měsíc. Že jsem byla naštvaná, je zbytečné psát.

19. března (paradoxně den osmnáctin mé nejlepší kamarádky) mě tak “konečně” čekalo zbavení se osmiček. Po tom, co si mě z čekárny zavolali do ordinace, mi svitla naděje, že si mě třeba vůbec nevezmou na sál a zuby mi vytrhnou tam. Když mě však po asi šesti injekcích (po třetí jsem to přestala počítat) posadili před ordinaci, ať počkám, že mě zavolá sestra na sál, naděje byla fuč. Zpětně se mi zdá, že nejhorší z celého zákroku bylo snad čekání než přijde doktor, které se mi zdálo nekonečné. Sestra se sice snažila vtipkovat, já jsem to ale dvakrát neocenila. Jak moc se mi ulevilo, když mi poprvé řízli do dásně a já jsem absolutně nic necítila, nedokážu ani slovy popsat. Probíhalo to tak, jak mi před měsícem a půl popsat můj zubař. Nařízli mi dáseň, vytrhli zub a znovu zašili. Nebylo na tom vlastně nic hrozného. Kdybych jim tam při šití první osmičky nezačala omdlévat. Proč, to je dodnes záhadou i mi. Neomdlít pak, až dokud mi nevytrhnou a nezašijí i druhý zub, jsem dokázala snad jen silou vůle. Zděšený pohled mamky, když jsem vyšla ze sálu bílá jako stěna, mám před očima ještě teď, naštěstí se tomu už dost směju. Po pár hodinách mi odezněla anestezie a začala jsem cítit stehy a bolest, což bylo dost nepříjemné. Další den ráno jsem se probudila s obrovským otokem, který mi vydržel tři dny, a jsem ráda, že mě po tu dobu vidělo asi pět lidí, protože jsem vypadala jak křeček. (:D) Nebudu vám lhát, příjemné to nebylo a samotné trhání bylo proti tomu nic. Naštěstí jsem se vyhnula komplikacím, za týden jsem zašla na vytažení stehů a na nějakou dobu jsem měla klid.

Respektive klid jsem měla na měsíc, do včerejška. Pozitivní bylo, že jsem věděla, do čeho jdu. Negativní ale bylo úplně to samé. Děsilo mě to, že domů budu muset dojet autobusem a v hlavě jsem si přehrávala konverzaci s mým kamarádem o tom, že sebou třeba neseknu na sále, ale až pak, právě v tom autobuse. (Nečteš to, ale jestli jo, tak ti teda pěkně děkuju.) Jak mi to mohlo dva dny předtím připadat vtipné, nevím. Teď mi to připadalo dost možné a napadaly mě různé scénáře, jak by se to asi mohlo stát a že si třeba kromě stehů v puse odnesu i pár stehů na ruce, hlavě, nebo co já vím. Předbíhám, já vím. Sotva jsem dorazila do nemocnice, hned si mě zavolali do ordinace. Dali mi o jednu injekci míň, než minule (vřelé díky!) a celkově šlo všechno tak nějak rychleji. Nebo se mi to taky mohlo zdát, protože už jsem si tím vším jednou prošla, čert ví… Na sále jsem nečekala vůbec, mám dojem, že jsem tam strávila asi deset minut a hlavně jsem se jim tam ani nepokusila omdlít. Evidentně jsem hodně překvapila sestru, když jsem se okamžitě po zákroku zvedla (čti vyskočila) z křesla a nadšeně s úsměvem odcházela. O nic míň nebyli překvapení ani moje mamka a doktor, když jsem přišla zpátky do ordinace a vypadala jsem spíš, jako bych právě absolvovala něco strašně super. Doma jsem si vzala prášek jenom preventivně. Že by mě to nebolelo vůbec, to zas ne, to snad ani nejde, ale skoro vůbec. Další den (dneska) jsem se vzbudila smířená s tím, že určitě zase vypadám jako křeček a tři dny budu sedět doma předstírajíc, že neexistuju. Zvedla jsem se, šla k zrcadlu a myslela jsem, že mám vidiny. Nic. Teda minimum, kterého si opravdu nikdo, kdo o tom neví, nevšimne. Musím zaklepat, jsem si jistá, že se ještě něco dostaví. Zatím si ale užívám pátku bez školy, protože, kdo tohle sakra mohl tušit a raduju se, že to mám za sebou. (Nějaké vytažení stehů mě už nerozhází.)

Uff, kdo by to řekl, že se zrovna na tohle téma dokážu takhle rozepsat, haha. Berte to trochu s nadsázkou a nadhledem, protože přesně tak jsem to psala. A schválně – máte/měli jste osmičky?