Ovlivňuje nás mnohem víc, než si myslíme, a my si to přitom často ani neuvědomujeme. Co? Minulé století. Poměrně nedávná minulost, ve které se dá najít odpověď na spoustu otázek týkajících se toho, proč jsme takoví, jací jsme. Století, které ale do velké míry také pořád žije – například v beletrii. Což takhle udělat si díky knihám procházku skoro celou tou stovkou let? Následujte mě…

Tatér z Osvětimi – Heather Morris

Světový bestseller podle skutečného příběhu, jehož hlavním tématem je holocaust – jedno z nejsilnějších témat minulého století. Kniha, od které jsem měla obrovská očekávání, která se bohužel dostatečně nenaplnila. Kniha, která mě znovu přesvědčila o tom, že očekávání mohou ledacos zbytečně zkazit.

Co musím vyzdvihnout, je autorčina preciznost ve vyhledávání informací a faktů – to, jaká práce předcházela samotnému napsání knihy, je více než obdivuhodné, na knize se projevilo a jednoznačně Tatéru z Osvětimi dodává na hodnotě. S čím jsem měla problém, je, že mi kniha zcela paradoxně vyzněla příliš idealizovaně a smyšleně. Ani v nejmenším bych si přitom nedovolila zlehčovat téma holocaustu, a zároveň zpochybňovat příběh hlavní postavy, kterou představuje skutečný člověk, se kterým se autorka měla dokonce možnost setkat. Možná to bylo ne úplně uvěřitelnými dialogy, možná něčím jiným.

Knihu v žádném případě nehodnotím negativně, ačkoliv to tak možná zní. Byla obohacujícím čtenářským zážitkem a titul světového bestselleru nese naprostým právem. Jen ta očekávání…

Cilčina cesta – Heather Morris

Stejná autorka, provázanost s Tatérem z Osvětimi v podobě rozvinutí příběhu jedné z jeho vedlejších postav – mladičké Cilky. Román Cilčina cesta mapuje více než život (dá-li se tohle slovo použít) v koncentračním táboře následný život v gulagu na Sibiři. Opět jde o příběh inspirovaný skutečným příběhem, tentokrát ovšem o něco méně – s Cilkou se totiž autorka setkat nestihla.

Proč se lidé chovají tak, jak se chovají? Jak je možné, že máme jako společnost takovou tendenci zapomínat a dělat pořád dokola ty stejné chyby? Taky si někdy, a obzvlášť v poslední době, téhle náročné době, kladete tyhle a další dost podobné otázky? Na rozdíl od oddechovějšího ledna přinesl únor pár ne tolik příjemných odpovědí a možná i několik hořkosladkých prozření…

Farma zvířat & 1984 – George Orwell

Pravděpodobně nikdy se nepřestanu pozastavovat a podivovat nad tím, jak nadčasovým se dokázal stát George Orwell. Jedna věc je dokázat si na základě své inteligence, vzdělání, zkušeností a pozorování vytvořit názor a dokázat zhruba předvídat, druhá věc v podstatě předpovědět dějinné události.

Jak Farma zvířat, tak 1984 jsou díla, která nám mohou dodnes hodně předat a mohou sloužit jako určité varování. Varování před tím, jak nebezpečná může být absence kritického myšlení nebo manipulace s fakty i lidmi samotnými. Snaha poučit se z by byla jistě na místě, faktem bohužel je, že lidstvo se stále dokola ukazuje jako nepoučitelné.

Úvod do kulturní a sociální antropologie – Robert F. Murphy

Antropologie je ve své podstatě sestrou sociologie, a pokud se rozhodnete do ní jen trochu proniknout, může vám otevřít úplně nové obzory. Dopomoct vám k tomu může třeba právě tato kniha Roberta Murphyho, která je sice koncipovaná jako učebnice, ale sepsána je tak, že si ji může přečíst úplně kdokoliv. Tak schválně – je naše “tradiční rodina” skutečně tak tradiční, jak je nám v současné době s oblibou prezentováno? Není manželství v naší společnosti vlastně přežitek? A jak se antropologie dívá na téma ekologie nebo náboženství?

Pokaždé, když kolem něčeho vznikne obrovský “boom” a všichni se začnou předhánět, aby to měli taky, má to na mě paradoxně úplně opačný efekt – nechci to. A to i když jsem to předtím třeba chtěla. I když jde o knihy. Částečně proto, že se bojím přílišných očekávání a následného zklamání. Částečně pak z důvodu, že nemám ráda dav a fakt, že dokáže ovlivnit osobní názor. “Nelíbilo se mi to, ale úplně všem ostatním ano, hrozně moc, tak to asi není to tak špatné, ne?” Na druhou stranu když “boom” opadne, ráda se k daným věcem vracím. S odstupem a nezaujatě. A přesně takový byl můj červenec…

Konec prokrastinace – Petr Ludwig

“Prokrastinace” je dnes slovem už poměrně pevně zakořeněným v našich slovnících. V roce 2013, kdy tato kniha poprvé vyšla a setkala se s opravdu velkým ohlasem, to však v našich končinách bylo něco dost nového. Dodnes se občas setkávám s názorem, že “prokrastinace” je jen blogerský výmysl, honosnější výraz pro “lenost”. To je samozřejmě nesmysl.

Petr Ludwig si na této knize vybudoval jméno, a to právem. Přečetla jsem ji jedním dechem a jednoznačně musím říct, že je plná užitečných informací i rad. Převést tyto rady do praxe už je na každém, nicméně lepší základ pro to to provést si nedokážu představit.

Kraď jako umělec, Ukaž, co děláš! & Jeď dál! – Austin Kleon

Pamatuju si, když jsem poprvé někde na sítích zachytila první ze tří knih Austina Kleona. Název “Kraď jako umělec” přeci jen není něco, co by člověk snadno přehlédnul. Díky stejnému grafickému zpracování, které bylo jednoznačně geniálním tahem, jsem si s touto knihou pak spojila i další dvě tohoto autora.

Každá z těchto knih je něčím, co zvládnete přečíst ani ne za odpoledne. S trochou snahy možná zvládnete přečíst všechny tři za jediný den. To ovšem nic nemění na tom, že bych každou ohodnotila 10/10. Aby kniha byla dobrá, nemusí jít o bichli o 500 stranách. Během čtení každé z nich jsem si dokonale srovnala to, co znám a co dělám, něco jsem se přiučila a na konci jsem vždy byla skvěle namotivovaná pustit se do práce. Každou z těchto knih doporučuju všem, kteří cokoliv jakkoliv tvoří, ideálně všechny a postupně v pořadí, v jakém knihy vyšly.

Pevná vazba, zažloutlé stránky a nezaměnitelná vůně. Také vnímáte a tak moc milujete kouzlo, které mají staré knihy? Nikdy jsem nedokázala přijít na chuť knihám v elektronické podobě, ani těm novým, natož těm, které už mají nějakou historii. A že jsem v dubnu četla jenom knihy s historií, koneckonců stejně jako v březnu. Jen jsem trochu odbočila od klasik, které najdete na maturitních seznamech – a o to zajímavější to bylo…

Karla a jiné povídky – Božena Němcová

Nejznámějším dílem Boženy Němcové je nepochybně Babička, nicméně její povídky nezůstávají až tak pozadu. Karla, Pan učitel, Chyže pod horami nebo Divá Bára jsou známé názvy. Zachycení venkovské atmosféry, mentality obyvatel ani zvyků nechybí. Je rozdíl mezi tím, když povídky čte dítě v rámci povinné četby a když je čte dospělý člověk. Troufám si říct, že ten je ocení mnohem více. Navíc mají úžasnou schopnost přimět člověka, aby si oddechnul, zpomalil a nasál jejich atmosféru.

Dům U tonoucí hvězdy – Julius Zeyer

Novela protkaná atmosférou tajemství a pocity melancholie, která rozhodně není pro každého. Její jazyk je archaický natolik, že si umím představit nejednoho člověka, jak kvůli němu knihu po chvíli zavírá. I on jí ovšem dodává její kouzlo, stejně jako filozofické pasáže nutící člověka přemýšlet o té zvláštní věci, které říkáme život.

Předměstí Paříže 19. století a sešlý dům se zcela příznačným názvem. Osudy jeho obyvatel nejsou veselé, právě naopak. Dozvídá se je mladý český lékař, vypravěč příběhu, kterého k domu táhne jakási zvláštní síla. Fascinuje jej. A snad ještě více jej fascinuje Daniel Rojko, slovenský intelektuál a jeden z obyvatelů domu.

Jako by to bylo včera. Já čtoucí všechny ty knihy z mého maturitního seznamu. Kdo by to řekl, že se k nim zanedlouho zase vrátím a k mému překvapení mi budou připadat tak nějak “lepší”. Já tedy rozhodně ne. Zážitek ze čtení nemůže být nikdy tak velký, když se nad knihou nepřemýšlí. Obzvlášť u některých děl to není snadný úkol. Některé vyžadují více než jen jedno přečtení a poté vás překvapí. Samozřejmě, že ne svým dějem, který zůstane naprosto stejný. Podstata a kouzlo se někdy skrývá trochu jinde…

Máj – Karel Hynek Mácha

Začít naprostou klasikou, kterou zná každý, mi připadá skoro jako povinnost. V živých barvách si dokážu představit, jak jsme se první verše Máje museli naučit na základní škole zpaměti. Dodnes je umím, ačkoliv přiznávám, že mi to dodnes k ničemu nebylo. Stejně jako jakékoliv jiné učení čehokoliv nazpaměť.

Pokud si u maturity vytáhnete Máj, máte dokonalou příležitost promluvit o romantismu. Upřímně neznám nikoho, pro koho by to nebyla výhra, i když přiznávám, že vzhledem k mé studijní bublině nemůžu v žádném případě zaujmout objektivní postoj. Každopádně Máj je jedna velká ukázka romantismu a vlastně i Máchův život je na tom dost podobně. Mimochodem věděli jste, že události v Máji mají reálnou předlohu? A teď, když to víte, díváte se na hlavního hrdinu pořád stejně jako dřív?

Kytice – Karel Jaromír Erben

Erben je v určitém smyslu považován za Máchova pokračovatele. Jeho Kytice je další klasikou, která vás určitě neminula. Největší vztah mám k básni Vodník. Jako malá jsem totiž byla touto básní fascinovaná, nejspíš proto že mi ji moje máma kvůli hororovým prvkům nechtěla nikdy dočíst do konce. Erben je skvělý tím, že píše tak, aby si Kytici mohl přečíst a nějakým způsobem jí porozumět úplně každý. Koneckonců všechny příběhy pocházejí ze sesbírané lidové slovesnosti, proto by bylo asi zvláštní, kdyby tomu tak nebylo. Až budete číst Kytici příště, zkuste se zaměřit na to, jakou roli Erben vždy připisuje ženám a jak na ně nahlíží.

Studuju a ještě pár let, snad, studovat budu. Z toho vyplývá, že už jsem hodně dlouho nezažila leden, o kterém bych mohla prohlásit, že nebyl náročný. Minimálně si žádný takový leden nepamatuju. To se projevuje snad ve všech oblastech mého života. Nemůžu ale rozhodně říct, že jenom negativně. Nikdy totiž nemám takovou chuť do činností, do kterých se mi normálně nechce, jako je například uklízení, a nikdy nemám takový příliv kreativity, jako na konci ledna. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, představuji vám nový pravidelný měsíčník na mém blogu, který by mohl s přehledem nést podtitul “aneb studentce literatury došlo, že o jedné své velké zálibě nepíše, a vůbec nechápe proč”…

Nesnesitelná lehkost bytí – Milan Kundera

Ke čtení knih Milana Kundery jsem se dostala mnohem později, než bych čekala a vlastně i než bych chtěla. Mám jich ještě dost před sebou, ale moc se na ně těším, protože Milan Kundera mě baví, velice.

Živě si vybavuji, když nám právě o Nesnesitelné lehkosti bytí vyprávěla učitelka literatury na gymplu. Nutno říct, že mě kniha zaujala už tehdy, a i když teď po přečtení vím, že to, co říkala, bylo úplně přesné a příběh i jeho myšlenky vystihla skvěle, stejně mě překvapily pocity a myšlenky, které ve mně čtení vyvolalo. Jsem rozhodně přesvědčená, že tato kniha patří k těm, které na člověka v každém životním období a v každém věku zapůsobí o dost jinak, nicméně pochybuji o tom, že by se mi někdy mohla nelíbit.

Moc bezmocných – Václav Havel

Byť na svých sociální sítích nikdy neváhám otevřít politická témata, protože je to zkrátka něco, k čemu nejsem lhostejná, tady na blogu se od toho odjakživa úplně distancuji. Blog je pro mě místo ryze apolitické a mým záměrem je jej tak i zachovat.

Moc bezmocných je esej Václava Havla, která byla napsána na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všichni víme, nebo v to alespoň z celého srdce doufám, kdo byl Václav Havel i jaký režim tehdy u nás panoval. Tato esej se dá však naprosto úžasně zobecnit – vztáhnout na téma lidských práv, svobody v jakékoliv podobě, bez ohledu na momentální režim či dobu. A k tomu už se na blogu vyjádřit vůbec nezdráhám, protože si myslím, že je to důležité. I proto bych byla ráda, kdyby si tuto esej přečetl co největší počet lidí i v současnosti a zamyslel se, protože mně dala opravdu hodně.