Co pro vás znamená domov? Je to jenom místo, anebo něco mnohem víc? V posledních týdnech, možná i měsících, mi tyhle otázky dost zamotaly hlavu. O to víc, že jsem si za to, že jsem nad nimi vůbec musela začít přemýšlet, mohla úplně sama…

Nevím, jestli to víte (nebo jestli to vlastně můžete vědět, nedokážu si vybavit, jestli jsem to vůbec někam pořádně psala), ale pokud ne, tak se to dozvíte teď – v říjnu jsem se přestěhovala. Teda, tak napůl. A tím, že tak napůl, vlastně nejspíš vznikl celý problém, ale to už předbíhám. Zkrátka a dobře, splnila jsem si sen a šla na vysokou do Prahy. Sen, který jsem měla snad od doby, co jsem nad nějakou vysokou školou začala úplně poprvé přemýšlet, takže tak od základky, nebo jsem si aspoň myslela, že ten sen pořád mám.

V posledním roce se mi skoro všechny priority obrátily vzhůru nohama. Ačkoliv jsem byla roky přesvědčená, že odstěhovat se do Prahy je přesně to, co chci a co bude to nejlepší, najednou jsem si tím nebyla jistá. Najednou pro mě byli mnohem víc lidi, které mám kolem sebe, než jakákoliv kariéra nebo škola. Tak se stalo, že jsem si nejdřív nechala v únoru “zadní vrátka” při podávání přihlášek a nakonec, když jsem se přece jenom rozhodla, že do Prahy půjdu, jsem si alespoň poskládala rozvrh tak, abych půlku týdne strávila v Praze a druhou půlku… doma? Jak jsem tak začala trávit spoustu času ve vlaku a přestala cokoliv stíhat, začala jsem si najednou připadat, že nepatřím vůbec nikam.

S inspirací je to někdy těžké. Jednou jí má člověk tolik, že neví, co s ní, a podruhé tak málo, že se zoufale snaží chytnout úplně čehokoliv, aby jí načerpal alespoň trošku. Přesně tyhle dvě fáze se většinou střídají u mě. Buďto bych celé dny nejradši jenom tvořila, protože mám nápadů na rozdávání a každou chvíli mě napadají další a další, anebo nejsem schopná absolutně žádné kreativní činnosti. V takovém případě to pak prostě nehrotím a čekám, až mě nějaká múza zase políbí. Už dávno jsem totiž přišla na to, že mermomocí se o něco snažit, když člověku chybí inspirace a tím pádem se mu do tvoření ani nechce, je nesmysl. Jediným výsledkem totiž bývá to, že člověk sám sebe otráví, a pak ještě o to víc, když lidi poznají, že netvořil s láskou a chutí, a oni to poznají.

Že v mém případě mluvím o psaní a tvorbě blogu, to je vám asi jasné. V obdobích, kdy mám inspirace požehnaně, se snažím pracovat na blogu tolik, abych měla i něco dopředu a blog nemusel stagnovat, až zase přijde krize. Stejně to občas nevyjde a mezi příspěvky vznikají, ač mě to netěší, pauzy. Řekněte ale sami – budete raději číst blog, ze kterého jde cítit, že je tvořený s láskou a jeho autor či autorka jej tvořit opravdu chce, nebo blog, ze kterého na vás už při první návštěvě jasně dýchne určitá nechuť a donucení sebe sama jej držet při životě?

Málokdo to asi ví, ale kromě psaní článků odjakživa píšu taky příběhy. Jak by řeklo moje já milující a studující češtinu – jednoduše se kromě publicistického stylu věnuju taky stylu uměleckému. A pravdou je, že mnohem dýl než blogu. Vlastně to bylo tak, že jsem už někdy v sedmi nebo osmi letech začala psát básničky, které (bohužel, nebo bohudík?) už nemám. Předpokládám, že ten malý sešítek, do kterého jsem je tehdy psala, neexistuje dobrých pár let. Později jsem přešla k vymýšlení příběhů a psala je na pokračování na Facebooku. Ono to tehdy docela frčelo, co si budeme povídat. Pak lidi začali přecházet na Wattpad a to už mě minulo. Začala jsem totiž tvořit blog a tohle na nějakou dobu pověsila na hřebík.