Pamatuji si přesně své pocity, když jsem před pár lety psala článek o bulimii. Procházela jsem tehdy spousty příběhů dívek, které se s bulimií setkaly, ať už jí trpěly přímo ony, nebo někdo jim blízký. Ačkoliv jsem se letmo o problematiku poruch příjmu potravy zajímala už předtím a dokonce jsem znala i jeden případ v mém okolí, byla jsem zděšená. Přísahala jsem tehdy sama sobě, že nikdy k ničemu podobnému nesklouznu a byla jsem opravdu přesvědčená o tom, že mně by se nikdy nic takového stát nemohlo. “Nikdy a vždycky jsou nebezpečná slova,” řekla mi poměrně před nedávnem osoba, která je pro mě obrovskou autoritou. Je tomu tak, bohužel. Při vzpomínce na to, co jsem si říkala tehdy, a zároveň vědomí, co se v mém životě děje teď, si uvědomuji, jak strašlivě jsem se spletla…
Myslím si, že vysvětlovat, co jsou poruchy příjmu potravy jako například anorexie nebo již zmíněná bulimie, není vůbec potřeba. Drtivá většina z nás ví, o co se jedná, a kdo náhodou ne, může si to najít kdekoliv jinde, protože je toho plný internet. Hlavně o tom ale tento článek vůbec být nemá.
Loňský rok pro mě byl po psychické stránce hodně náročný. Všichni nejspíš víme, jaké to je, když se nám všechno hroutí pod rukama, dlouhou dobu se to vůbec nelepší, spíš naopak, a východisko zdánlivě vůbec neexistuje. Každý člověk pak má svůj vlastní způsob, jak se s problémy a stresem vypořádat. U mě to vždycky bylo zahltit se co největším množstvím nejrůznějších aktivit, abych neměla vůbec žádný čas přemýšlet. Zpětně přiznávám, že tentokrát jsem to opravdu přepískla, i když jsem to dlouhou dobu popírala.
Faktem je, že jsem vždycky milovala, miluju a asi i budu milovat jídlo. To je vlastně největším paradoxem celého tohoto příběhu. Tím, že jsem neměla absolutně žádný volný čas, jsem začala přecházet z extrému do extrému. Střídaly se mi zhruba týdenní období, kdy jsem buď nejedla skoro vůbec, nebo jsem se naopak extrémně přejídala. K tomu jsem najednou měla daleko víc pohybu, než do té doby, a ve spojení se vším již zmíněným jsem začala nekontrolovatelně hubnout. Původně mi to vůbec nevadilo a začala jsem mít dokonce výčitky, když jsem jedla. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, když jsem za celý den snědla třeba jenom rohlík a vůbec jsem neřešila pocit prázdného žaludku, spíš naopak, byla jsem za něj ráda. Pocit hladu u mě časem postupně téměř vymizel. Ve finále jsem zhubla 7 kilo za 3 měsíce a vzhledem k mé původní váze a výšce jsem se dostala na podváhu. Já sama jsem to, že hubnu, nejdřív vůbec neregistrovala, začala jsem si toho všímat až, když mi všechno mé oblečení začalo být velké. Zhruba v té době si toho začalo všímat i mé okolí a setkávala jsem se převážně s reakcemi typu “Jíš ty vůbec něco?” a “Měla by ses najíst, jsi hrozně hubená.” Vedle nich ale i s větami jako “Teda, já bych taky chtěla takhle zhubnout!”, při kterých si zpětně hořce uvědomuju, jak pokroucená jsou dnešní měřítka pro která je důležitější vzhled, než to, jak se člověk cítí.
Mému tělu se pochopitelně můj životní styl vůbec nelíbil a začalo stávkovat. Často mi bylo špatně, přibližně jednou za 14 dnů jsem zvracela, ačkoliv jsem nic špatného nesnědla ani jsem nebyla nemocná. Trpěla jsem na bolesti hlavy, což se mi dřív vůbec nestávalo, a neustále jsem byla unavená, ať už jsem spala jakkoliv dlouho. Kvůli úbytku na váze jsem se nakonec úplně přestala cítit dobře ve svém těle.
Uvědomit si, co vlastně dělám, a vzpamatovat se mě donutilo až to, když jsem se dostala na úplné fyzické dno, a to doslova. V prosinci jsem se nakazila střevní chřipkou, ze které se staly tři dny, kdy jsem nebyla schopná dělat nic jiného než ležet. Měla jsem horečky, neudržela jsem v sobě jídlo ani pití a kvůli dehydrataci a celkovému vyčerpání jsem při jakémkoliv pokusu se zvednout okamžitě omdlívala. A pak po třech dnech strávených v posteli, což bylo poprvé za ty tři měsíce, kdy jsem se zastavila a nic jsem nedělala, mi to všechno došlo. Najednou mi nebylo špatně od žaludku, ale ze mě samotné. Uvědomila jsem si, že jsem udělala všechno to, o čem jsem si před lety přísahala, že se k tomu ani nepřiblížím. Později mi bylo lékařkou řečeno, že celá nemoc by s největší pravděpodobností měla daleko lehčí průběh, kdybych předtím fungovala normálně, nebo bych se dokonce nenakazila vůbec.
Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Díky celé mojí zkušenosti teď žiju daleko zdravěji, pravidelně jím, už mi vůbec nebývá špatně ani mě nebolí hlava a kila jdou postupně zase zpátky do normálu. Nemyslím si, že bych k nějaké poruše příjmu potravy sklouzla, ale že určitém období jsem měla asi hodně namále. I když pro tohle máme asi každý trochu jiné hranice a měřítka. Vzhledem k tomu, jak jsem se po fyzické stránce cítila, si nedokážu vůbec představit, jak hrozně se musí cítit lidé, kteří poruchou příjmu potravy trpí. Jsem přesvědčená o tom, že žádná “dokonalá” postava za tohle nikomu nestojí. Nejdůležitější je, aby se člověk cítil dobře ve svém těle, a k tomu nepotřebuje tělo modelky.
14 comments
Že jo. Jenže čeho všeho jsi nakonec schopná se dozvíš až tehdy, když k tomu opravdu dojde. Nejhorší je, že to nemusí být vidět. Nemusíš být vychrtlá na kost, abys mohla mít problémy s jídlem. A nemusíš mít jenom anorexii nebo bulimii. To je to, co si lidé často myslí a proto je tolik případů, tolik z nás (včetně mě), kdy to zůstane skryto a pak to může špatně dopadnout.
Víš, já jsem si vždycky myslela, že miluju jídlo. Asi by to o mně dřív řekli i ostatní. Ale není to pravda. Kurevsky ho nesnáším. A vůbec nejvíc mě děsí to, jak se mi všechny ty pocity při čtení tvého článku vrací, plně si je uvědomuju, a mám strach. Ale už se nechci vrátit tam, kde jsem byla. Jak jsem psala v jednom svém článku týkajícím se právě problémů s jídlem, už nechci být nejhubenější. Chci být zdravá a šťastná. I když vím, že je to sakra dlouhá a trnitá cesta.
Měla jsem to podobně. A když jsem se tehdy svěřila holce, co už se z podobných problémů dostala, začala se chlubit, že měla mezi stehny mezeru 5cm a já mám jen jeden, že mám co dohánět. No a já to dohnala.
PPP je snad to nejhorší, co člověka může potkat.
Jsem ráda, že jsi z nejhoršího venku a jen tak dál! Stejně nejhezčí jsou holky, u kterých je za co chytit.;)
No, ve svých tlustých dvanácti jsem si taky nemyslela, že by se mě, milovníka čokolády, mohlo někdy něco podobnýho dotknout. Stačily dva roky, než se mi ve čtrnácti rozjela docela slušná bulimie, která postupem času a strachu z opětovných zvracení přehoupla do podobně slušný anorexie. Ty slovíčka jsou opravdu nebezpečný.
Někdo si jenom “ochutná” PPP, někdo jí “sežere i s navijákem”. Já jsem ten druhej případ. Neřikam ani bohudík, ani bohužel, člověk se s tim musí naučit žít.
Ono je to těžší… Může se stokrát říct, že je dívka krásná a má se přijmout taková jaká je, ale společnost chce míň. Hezčí stehna, vyčnívající lícní kosti, plné rty a pevní břicho. Je toho moc a když se chcete zalíbit lidem, může to přijít do extrémů.
Lidé, kteří druhým říkají, že jsou tlustí si neuvědomují, co to může způsobit.
Každopádně hezký článek:)
Tohle je opravdu rozumný článek! Jsem moc ráda, že ses se svou zkušeností podělila se světem, ač nešlo přímo o bulimii či anorexii, porucha příjmu potravy v jistém způsobu to byla. A já jsem moc ráda, že na tenhle problém poukazuješ z rozumného hlediska! :-) A taky jsem moc ráda, že sis včas uvědomila, jak žít nechceš.
Nad tímhle jsem nedávno přemýšlela – jak ty holky vůbec dokážou normálně fungovat, chodit do školy a tak vůbec? Musí být taky vysílené a zdeptané, že se sotva vlečou.
Každopádně na veselejší nosu: je super, že jsi se z toho (relativně) včas dostala a uvědomila si, že to takhle dál nejde. :)
Tohle je velmi povedený článek :)
A jsi dobrá když ses z toho dokázala dostat. Je dobré slyšet že se člověk z nejhoršího dostane. Má bývalá kamarádka bohužel nedokáže něco takového a je na tom hůř a hůř.
Je to hodně k popřemýšlení.
Moja kamarátka je bulimička a je už rok na psychiatrii… spravili tam z nej doslova šalát a každý pokus o prepustenie skončil pokusom o sebevraždu. Došlo to až k elektrošokom. o týždeň ju majú zas prepustiť tak dúfam že už to bude na dlhšie a konečne to zvládne… po takom čase človed už ani nevie ako reagovať čo jej hovoriť lebo ona má tú svoju pravdu a vám prikyvuje no myslí si svoje. je to ťažké.. tak rada by som jej nejak pomohla no ale už neviem ako keď ona nechce
Nějak s tím nesouhlasím… Prostě už jen kvůli tomu, že se cpeme těm holkám do života, at si každý dělá co chce. když chce být anorektička,je to ok. Když požádá o pomoc, pomůžeme. Stejně tak to berem i u kuřáků. Nikdo na ně nekouká a neříká co by měli dělat.
Já mám taky poruchu příjmu potravy, ale obrácenou, nikdy nevím, kdy mám dost….
:D
Článek se mi moc líbí. Slova jsou nebezpečná a hlavně ten pocit ”dokonalosti” je taky slušně na hovno. Jenže co pak? Jednoho dne s epodíváš do zrcadla a najednou se vidíš. Ty kosti, cot i lezou kolem páteře, to, že spočítáš každé žebro, to, že pánev ti vylézá tak, že by se na ní fakt dala usmažit vajíčka… Jenže se z toho horko těžko dostává. PPP je sračka. Hrozná. A já velmi lituji dne, kdy jsem se o něco jako je ”hubnutí” začala zajímat.
tak to znám… i když jsem to nikdy nenechala zajít tak daleko.. že bych omdlívala.. ale když jsem nastoupila do práce, ve které celou směnu chodím – občas i běhám – tak jsem za 3 měsíce zhubla 6 kilo.. pak jsem začala ještě víc hubnout, protože jsem si řekla, ulehčím žaludku a začala jíst jenom knackebroty a cottage sýry nebo žervé.. a díky pár týdnů jen na téhle stravě ( teda ještě ovoce, zelenina … ) jsem zhubla další 2 kila.. a jelikož jsem pořád tak moc dřela skončila jsem na 60 kilo .. i když můj původní cíl byl 58.. (moje výška je 180cm) ale na těch 58 jsem se nikdy nemohla dostat.. pak se stalo ještě jedna věc v mém životě, né příjemná ale bylo to mojí vinou, a já přestala jíst úplně.. vždy jsem to vydržela delší dobu, ale teď byl 3 dny maximum.. pamatuju si, ja jsem došla do práce a když jsem byla na dílně, nemohla jsem si udělat ani culík.. tak hrozně mě bolely svaly na rukou.. zásobníky na víčka (které už i tak mají tak 14 kilo ) jsem téměř neunesla.. a až tehdy, mi došlo, že je něco špatně.. protože když si nejste schopni udělat ani culík.. je to krize..