It’s good to be home | OUTFIT

Co pro vás znamená domov? Je to jenom místo, anebo něco mnohem víc? V posledních týdnech, možná i měsících, mi tyhle otázky dost zamotaly hlavu. O to víc, že jsem si za to, že jsem nad nimi vůbec musela začít přemýšlet, mohla úplně sama…

Nevím, jestli to víte (nebo jestli to vlastně můžete vědět, nedokážu si vybavit, jestli jsem to vůbec někam pořádně psala), ale pokud ne, tak se to dozvíte teď – v říjnu jsem se přestěhovala. Teda, tak napůl. A tím, že tak napůl, vlastně nejspíš vznikl celý problém, ale to už předbíhám. Zkrátka a dobře, splnila jsem si sen a šla na vysokou do Prahy. Sen, který jsem měla snad od doby, co jsem nad nějakou vysokou školou začala úplně poprvé přemýšlet, takže tak od základky, nebo jsem si aspoň myslela, že ten sen pořád mám.

V posledním roce se mi skoro všechny priority obrátily vzhůru nohama. Ačkoliv jsem byla roky přesvědčená, že odstěhovat se do Prahy je přesně to, co chci a co bude to nejlepší, najednou jsem si tím nebyla jistá. Najednou pro mě byli mnohem víc lidi, které mám kolem sebe, než jakákoliv kariéra nebo škola. Tak se stalo, že jsem si nejdřív nechala v únoru “zadní vrátka” při podávání přihlášek a nakonec, když jsem se přece jenom rozhodla, že do Prahy půjdu, jsem si alespoň poskládala rozvrh tak, abych půlku týdne strávila v Praze a druhou půlku… doma? Jak jsem tak začala trávit spoustu času ve vlaku a přestala cokoliv stíhat, začala jsem si najednou připadat, že nepatřím vůbec nikam.

Když jsem byla v Praze, nebylo mi úplně dobře, ale zároveň se mi ale ani nechtělo ji opustit a úplně stejně jsem to měla, když jsem byla doma. Všude jsem si připadala tak nějak navíc. V Praze jako že se mnou ještě nikdo nepočítá a doma jako že už se mnou nikdo nepočítá. Připadala jsem si, jako bych to, co pro mě představuje slovo domov, úplně ztratila. On pro mě totiž domov není ani tak nějaké konkrétní místo. Domov je pro mě tam, kde se cítím úplně nejlíp. Dvakrát do smíchu mi nebylo a nepomohl tomu ani podzim, který když se přehoupne do takové té pochmurné upršené části, mi nikdy nedělá úplně dobře.

Teď by to nejspíš chtělo nějaké rozuzlení. Asi bych měla napsat, jak jsem to celé nakonec vyřešila. Jenže to já vlastně nevím. Myslím si, že to chtělo jenom čas. Došlo mi, že věci, před kterýma jsem utíkala do Prahy, s přibývajícími kilometry nezmizí. Když je nepřekonám, povezu si je s sebou kamkoliv. To bylo možná docela zásadní. Najednou jsem si začala připadat dobře na obou místech a těšit se tam, kde zrovna nejsem. Jistě ale vím, že dlouhodobě bych tohle nezvládla. Myslím tím delší dobu, než kolik je nutné, abych dokončila školu. Nejsem člověk, který by dokázal třeba celý život přejíždět z místa na místo. I když se nechci někde zavřít a nehnout se. Miluju cestování, ale potřebuju útočiště, kam se budu moct vždycky vrátit a kde si budu moct říct, že “všude dobře, ale doma nejlíp”. A čas snad ukáže, kde tohle jediné místo nakonec najdu…

Jestliže mám něco napsat k tomuhle outfitu, musím jednoznačně začít od sukně. Vybudovala jsem si k ní totiž dost silný citový vztah, a to se přitom tak moc snažím pracovat na tom nebýt materialista. Ona ta sukně totiž ukrývá příběh. Určitě byste to neřekli (tak alespoň soudím podle všech dosavadních reakcí), ale našla jsem ji loni ve skříni mojí babičky a ta když viděla, jak se mi zalíbila, se rozhodla mi ji věnovat. Tak je to teď takový můj poklad. Jednak si hrozně užívám ji s čímkoliv kombinovat, protože to dřív nebyl pro mě úplně typický kousek, a taky mám hrozně ráda svoji babičku a kdykoliv tuhle sukní mám na sobě, tak mi ji připomíná. Stejně je to zvláštní, jak se ta móda a vůbec všechno pořád vrací, co? Uznávám, že tentokrát jsem ji nezkombinovala do extra pozitivně vyzařujícího outfitu, ale snažím se polepšit a kromě černých, šedých, případně béžových věcí, si občas koupit i něco barevnějšího. Tohle mě  ale nějakým způsobem baví. A nemohla jsem vynechat svoje milované hodinky, které teď nosím úplně pořád. Přešla jsem zase po docela dlouhé době ze zlatých detailů na stříbrné, a tak jsou úplně ideální. Navíc jsou dokonale minimalistické a já jsem si tak moc navykla nosit hodinky, že kdykoliv jsem bez nich, jsem úplně ztracená.

Sweater – Pink Woman | Skirt – unknown fashion store | Handbag – Sinsay | Shoes – CCC | Watches – Welly Merck

Photo credits