Colours of Ostrava 2019

Budete mi věřit, když vám řeknu, že je mi 20, miluju všechno, co nabízí fesťáky (čti hudbu, jídlo a pití ze stánků, nezaměnitelnou atmosféru atp.), celý život bydlím ani ne 30 kilometrů od Ostravy, ale nikdy jsem nebyla na Colours? Pravděpodobně nebudete, já se vám nedivím, ale ono je to tak. Teda, bylo to tak až do letošního července, a to dost možná jenom kvůli jednomu failu. Všechno zlé pro něco dobré se říká. Svatá pravda…

Loni jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Terkou rozhodly, že rozhodně musíme jet na koncert Eda Sheerana do Prahy. Poctivě jsem čekala na spuštění prodeje lístků, dokonce jsem se dostala až k platbě… a pak ta stránka prostě spadla. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, jak strašně netrpělivý člověk jsem a že všechno prostě musím mít hned. A tak když jsem ten proces chtěla absolvovat znova a viděla, kolikátá jsem v pořadí, naštvala jsem se a vzdala to, přičemž okamžitě následovala moje zpráva Terce.

“Ty lístky nemám, pojedem na Colours?”
A v podstatě okamžitě přišla její odpověď: “Jo.”

Napadlo mě to úplně náhodou. Takhle jednoduchý to bylo. Koupila jsem lístky (bez jakýhokoliv čekání!) a bylo jasno. Teda, abych to zase úplně neidealizovala, tohle se událo v září, kvůli čemuž ještě asi tak stokrát hrozilo, že nikam nepojedem, protože 10 měsíců je zkrátka 10 měsíců. No, dopadlo to tak, jak to nejspíš dopadnout mělo. Všechno vyšlo na den přesně a jely jsme. A mimochodem ve finále bychom nemohly na toho Eda. Během jeho koncertu jsme totiž obě byly na cestě k moři, každá někam jinam.

Nebudu přehánět, když napíšu, že první den, nebo spíš večer, jsme byly obě někde mezi “Alenka v říši divů” a “Sedmé nebe”. Dorazily jsme až někdy kolem osmé, Terka v podstatě rovnou z pláže, já po celodenním pracovním maratonu. Ten večer jsme měly plán jenom jeden – Florence and the Machine. Když jsme se dávno po koupení lístků dozvěděly, že na Colours bude, málem jsme se zbláznily radostí. Že ji totálně milujem, vám už je zřejmě jasné. Celý koncert byl pro nás jedno velké WOW. Víla s neuvěřitelným talentem, která vám najednou vyrazí dech, když při tom svém éterickém vzezření řekne “fuckin'”. Doteď, když si pouštím videa, které z toho neskutečného vystoupení mám, mi po těle běhá husí kůže. I když ty videa mám jenom 3, z dobrého důvodu.

Já těch videí mám totiž z celých 4 dnů úplné minimum. Dohromady jsou to asi jenom 2 minuty záznamu ze 3 koncertů. A vůbec mi to není líto. Před rokem na maturáku, když jsem chtěla něco natočit, mi kamarád vzal z ruky telefon a zakázal mi to. Naštvaně jsem mu tehdy říkala, že chci mít vzpomínku. A on mi řekl, že vzpomínky se zaznamenávají jinam. Měl pravdu. Z maturáku nemám ani jedno video a dokonce ani jednu fotku a stejně si na ten večer dokonale vzpomínám. Pravda, z Colours přece jenom něco málo mám. Vidět to můžete tady, ve výběru na mém Instagramu, a ještě o trochu víc byste toho viděli, kdybych vám ukázala svou galerii v telefonu. Naprostou většinu času jsem si ale užívala offline a cítím to jako správný. A taky cítím jako správný, že každý cítí jako správný něco jinýho.

Koncerty už jsem dost nakousla, tak proč nepokračovat právě jimi. Asi 14 dnů před začátkem festivalu jsme si s Terkou obě stáhly oficiální appku, každá si v ní prošla celý program, označila si, co by chtěla vidět, a pak jsme to daly dohromady. Naštěstí se úplně vždycky v 95% věcí shodnem a tohle nebyla výjimka. Stejně jsme si ale říkaly, že bychom příští rok mohly přibrat do party ještě pár dalších lidí. Kvůli těm zbývajícím 5%, žejo. Mimochodem tu appku fakt moc doporučuju. Najdete tam úplně všechno, co byste mohli potřebovat – od kompletního programu, přes praktické mapky, po veškeré info.

Kolik koncertů jsme dohromady viděly, to už si vůbec nepamatuju, bylo jich požehnaně a každý byl úplně specifický zážitek. Na některých, jako třeba Mirai, jsme si málem vyřvaly hlasivky, protože jsme znaly a zpívaly každou písničku. Na jiných jsme se ocitly jenom tak náhodou, protože jsme zrovna neměly kam jinam jít a byly nadšené z toho, že jsme objevily něco nového, co je skvělé, příkladem budiž Zaz nebo The Sherlocks, Některé jako Tom Walker nás málem rozbrečely dojetím, jiné jako Kryštof roztančily a nabily energií. Tu pestrost miluju.

Fesťákové jídlo. Kapitola sama pro sebe. Nebudu vám tvrdit, že normálně jím nějak ultra zdravě, to bych vám totiž lhala, a to já nedělám. Během fesťáků jím ale ultra nezdravě a ultra si to užívám, naprosto bez výčitek. Pravidelně mám chuť úplně na cokoliv, kolem čeho zrovna projdu. Vynechat kebab a čínské nudle, to jsme nemohly, naprostá klasika a nedaly jsme si to jenom jednou. Na langoš, na ten jsem měla chuť snad poslední 3 měsíce, ale pořád jsem čekala na nějakou ideální letní příležitost. Splněno. No a úplně poslední večer jsme si nemohly odpustit sladkou tečku na závěr. Naším typickým pitím se stal cider, v podstatě si vůbec nevzpomínám, že bychom za celé 4 dny pily něco jiného. A když jsem u toho pití, tak prostě musím vyzdvihnout, jak to mají na Colours fakt dost promyšlený, co se týče plastů a odpadu obecně. Zalohovaný kelímky úplně všude a organizace tak super, že jsme za celou dobu nikde nepotkaly vůbec žádný binec. Palec nahoru.

Co vytváří na Colours hrozně moc z celkové atmosféry, jsou prostory. Areál Dolních Vítkovic se mi fakt líbí i za normálních okolností, a když se tam navíc postaví všechny ty stage, stánky, zóny… tak to dostává ještě další rozměr.  Mimochodem za mě ty nejlepší zóny byly Notino a H&M. A asi nejenom za mě, nasvědčujou tomu všechny fotky z Colours na Instagramu. Ale v klidu jsme poseděly nejradši v zóně Baťa anebo Kingswood, bůh žehnej křesílkům, sedacím vakům a hlavně slunečníkům.

Fakt je ten, že v Ostravě jakožto městu jinak moc žádné kouzlo nespatřuju, tohle je snad jediná výjimka. Ale taky je fakt to, že ji zas neznám tolik, abych mohla dělat závěry, vlastně bych byla ráda, kdyby mě někdo přesvědčil o tom, že i Ostrava má svoje krásy.

Málem bych zapomněla zmínit, že Colours nejsou jenom o hudbě. Colours jsou přesně o tom, o čem si je uděláte. A my jsme si je udělaly tak půl na půl. Hned druhý den jsme si nemohly nechat ujít, stejně jako spousta dalších lidí, když Lukáš Hejlík dělal rozhovor s Přemkem Forejtem. Ten kluk prostě nejenom že fakt umí vařit, ale ještě je i vtipný. Poslední den jsme zase určitě chtěly vidět Tomáše a Radku Třeštíkovi, taky jako spousta další lidí. No a taky jsme navštívily různé další zajímavé diskuze někdy mezi tím.

A příští rok jedem jednoznačně znova, to je jisté. Hodlám si potvrdit svoje přesvědčení, že Colours nemůžou zklamat, přestože při kupování lístků v první vlně ještě vlastně vůbec netušíte, do čeho jdete, a vždycky jsou boží. I přes všechny fuck-upy, které nás za ty 4 dny potkaly. O těch vám ale nepovím víc než to, že nastoupit v noci do špatné tramvaje místo té jediné možné, která vás může odvézt na vlak domů, a ztratit se v úplně neznámé části Ostravy fakt nechcete. Ale přesně ty fuck-upy si budem asi pamatovat úplně nejvíc. Minimálně se jim hrozně smějem už teď. Jenom možná přístě přiberem do party další lidi, vyhodnotily jsme to jako výhodnější po všech směrech. Fesťákům zdar a létu taky!

Byli jste letos nebo někdy v minulých letech na Colours? Co vy a festivaly obecně – jezdíte na ně, nebo si léto užíváte spíš jinak?