Byla polovina června, téměř konec únavného školního roku, který se zdál snad nekonečný, a tak přišel čas vyrazit někam za teplem, mořem a hlavně spoustou relaxu. Naší destinací se stal sever Itálie, konkrétně letovisko Lido di Spina v provincii Ferrara…

Nejdříve nás ale čekala čtrnáctihodinová cesta autobusem. Upřímně, cestování miluju včetně “procesu” dostávání se na dané místo. Mám hrozně ráda cesty vlakem, autem i právě autobusem, ale čtrnáct hodin už je pro mě hrozně moc a rozhodně bych upřednostnila letadlo. A to si nemyslím, že bych byla nějak zhýčkaná. Každopádně pozitivní bylo, že jsme jeli v noci a ráno okolo půl deváté jsme byli na místě.

Naše ubytování se nacházelo v kempu Mare e Pineta. Doteď přemýšlím, jak bych ten kemp vlastně popsala. Bylo to takové město ve městě. Restaurace, obchod s oblečením a suvenýry, kadeřnictví, posilovna, bazén, chatky, stany a mobilhomy, ve kterých jsme strávili týden i my. Nutno ještě říct, že jsme jeli s cestovkou, jejíž jméno je Sona tour. Musím říct, že ubytování nás všechny příjemně překvapilo.

A hned první večer, i když šíleně unavení po cestě, jsme si dali procházku po pláži při překrásném západu slunce. Pro západy slunce mám slabost obecně, natož pak u moře, kde je ta atmosféra vždycky ještě o něco krásnější. Ostatně posuďte sami, jak krásná tamější pláž byla.

Jedním z historicky nejvýznamnějších míst v Itálii je Ravenna, hlavní město provincie Emilia-Romagna. V letech 402-476 sídlo římských císařů a hlavní město Západořímské říše, později součást Byzantské říše. Dnes město se spoustou památek zapsaných na seznamu UNESCO, přístavem, ačkoliv leží ve vnitrozemí, sídlo arcibiskupa a místo, kam jsme se se dvěma kamarádkami rozhodly vyrazit úplně naslepo…

“Nechceme být odkázané jen na výlety s naší cestovkou, vyzkoušíme si italskou linkovou dopravu,” řekly jsme si s Bětkou a Terkou (o kterých jste se už mohly dočíst v minulých článcích) a vyrazily jsme do Ravenny. Z města, ve kterém bylo naše ubytování, jezdí do Ravenny přímý autobus několikrát denně. Kvůli čím dál většímu horku, které v Itálii panovalo, jsme se rozhodly vyrazit hned ráno. Autobus měl jet 8:56, ve skutečnosti přijel několik minut po deváté. Italové zkrátka mají čas, o tom jsme se ostatně přesvědčily už v minulých dnech našeho pobytu například v restauracích a nijak nás to už nepřekvapovalo. Důležité bylo, že autobus vůbec přijel, my jsme si u řidiče koupily lístky, zaradovaly se z klimatizace a volných míst k sezení a jely jsme.

Po zhruba půlhodinové cestě jsme vystoupily na hlavním autobusovém nádraží v Ravenně. Tak nějak odhadem, jak to máme ve zvyku, jsme se vydaly směrem, kterým jsme tušily, že by mohlo ležet centrum. Překvapivě nás ani tentokrát naše intuice nezklamala, došly jsme nejprve do parku Giardini Pubblici, kde se nachází planetárium, a z něj jsme kolem státní školy přešly na náměstí Via di Roma. Tam stojí Muzeum umění, Mezinárodní centrum pro dokumentaci a kostel Santa Maria in Porto.

Stát ve státě, doslova. San Marino, celým názvem Nejvznešenější republika San Marino, je ze všech světových stran obklopeno Itálii a žije zde jen zhruba jen 32 tisíc obyvatel, přesto je jedním z nejbohatších států na světě. Hlavní město stejného názvu leží na svahu hory Monte Titana. A právě tam jsme se rozhodli vyrazit, zlákaní vyprávěním o neskutečně levném alkoholu a šíleném množství obchodů s krásnými kabelkami…

Do San Marina jsme dorazili ve čtyři hodiny odpoledne po cestě autobusem, která trvala zhruba hodinu a půl na jih od místa našeho ubytování. Už když jsme se blížili k městu, a kvůli jeho poloze jeli soustavně do kopce, fascinoval nás výhled na okolí. Ten byl ve finále na místě ještě daleko daleko úžasnější. Přijeli jsme po ulici Via del Voltone, z autobusu vystoupili na parkovišti P2Bus a vydali se na procházku městem.

Po chvilce cesty jsme, stejně jako tři dny zpátky v Benátkách, usoudili, že bude lepší se rozdělit, než jít pospolu, navíc, když nás na výlet do San Marina, vyrazilo ještě daleko víc, než do Benátek. A tak jsme uličky města vyšly prozkoumávat s mojí parťačkou Terkou.

První z největších zážitků v San Marinu nás potkal jen pár minut po příjezdu. Je známé, že do San Marina přijíždí každoročně hodně Čechů, ovšem když nás začal majitel jedné z tamních restaurací lákat dovnitř téměř plynulou češtinou, vyrazilo nám to dech. Celkově jsme během celého odpoledne všichni zjišťovali, že čeština není v San Marinu žádným neznámým jazykem, ačkoliv nikdo už ji tam neovládal tak jako zmíněný pán v první restauraci.

Nekončící kanály plné gondol převážejících obyvatele, převážně však turisty. Nespočet mostů, kouzelné uličky s domy vystavěnými na dřevěných kůlech a zkrátka nekončící romantika. Právě takto bývají popisovány Benátky, italsky Venezia, v nejrůznějších dokumentech, turistických průvodních a podobně. Proto když se nám naskytla možnost toto město navštívit během dovolené v Itálii, neváhali jsme. Paradoxně mi pár dnů před odjezdem hned dva lidé z mého okolí nezávisle na sobě řekli, jak hodně byli zklamaní, když Benátky navštívili. Odjížděla jsem tedy se smíšenými pocity a nevěděla, co vlastně čekat…

Do Benátek jsme vyráželi autem v sedm hodin ráno a čekala nás dvouhodinová cesta směrem na sever od místa, kde jsme byli ubytovaní. Město bylo postaveno v laguně Veneta a s pobřežím je spojeno dlouhým mostem. Hned za ním se po pravé straně nachází parkoviště Tronchetto, kde jsme nechali naše auto a pěšky se vydali do centra.

Došli jsme na Piazalle Roma a poté přešli přes most Ponte della Costituzione, to už jsme začínali poznávat benátskou architekturu a atmosféru známou nám do té doby z televize nebo internetu. Přestože nás na výlet vyrazilo osm, dohodli jsme se, že bude lepší, když se rozdělíme na menší skupinky, a tak jsme s mojí kamarádkou Bětkou pokračovaly samy dvě podél kanálu Grande a kolem benátského nádraží Santa Lucia.