Vždycky mi přišlo zvláštní, že i tak důležitá oblast jako je stravování může podléhat trendům. Nerozuměla jsem tomu, jak je možné, že se o něčem v jednu chvíli tvrdí, jak je to správné a jíst by tak měli všichni, a ve chvíli druhou úplný opak. Byť jsem se v tom chtěla orientovat, dařilo se mi pořád úspěšně jen ztrácet…

Pravděpodobně nikdy nepřestanu být vděčná genům, díky kterým jsem vždycky mohla a můžu sníst v podstatě cokoliv v jakémkoliv množství, a na tom, jak vypadám, se to téměř neprojeví. Na jednu stranu je to obrovská výhoda. Na druhou stranu ale nevýhoda, protože člověk, který se nemusí ani trochu hlídat, má mnohem menší motivaci jíst zdravě. Nebudeme si nic nalhávat, většina lidí hledí právě na vzhled. Zevnějšek je ale jedna věc, a to, jak se člověk cítí uvnitř, věc druhá – důležitější. To je potřeba si uvědomit stejně jako fakt, že to, co je dnes považováno za ideální, mohlo být dříve považováno za odstrašující případ.

Přestože jsem nikdy neměla problém s váhou, netrápilo mě, jak vypadám, a vždycky jsem milovala jídlo, před pár lety jsem si na vlastní kůži zkusila, jak i tahle láska může mít blízko k nenávisti. Celé to začalo vlastně úplně nenápadně. Rozhodla jsem se svá trápení, kterých se na mě v jednom období nahrnulo hodně, řešit tím, že se co nejvíc zaměstnám. Samou prací jsem tehdy ale tak dlouho zapomínala jíst, až jsem si vytvořila problém, ze kterého mě dostal až pád na dno. Naštěstí se právě ze dna odráží nejlépe. Vypsala jsem se pak z toho v článku o poruchách příjmu potravy.

Kdybych tvrdila, že mám dnes stoprocentně zdravý vztah k jídlu, lhala bych. Co mi z téhle nešťastné kapitoly zůstalo, je, že můj mozek pocit hladu z nějakého důvodu pořád vyhodnocuje jako něco pozitivního. Pořád tedy tak trochu svádím boj sama se sebou. Už ale naštěstí samozřejmě dobře vím, že pocit hladu nesignalizuje nic jiného než to, že by se člověk měl najíst. A úplně ideálně by se vlastně vůbec neměl dostavit, protože člověk by měl jíst pravidelně v menších porcích. O to se snažím a většinou se mi to daří, i když to chce často dost plánování.

Už jsem nakousla, že stravovat se zdravě, může být pro někoho s rychlým metabolismem a žádnými zdravotními problémy, paradoxně vlastně dost těžké. Doma mě odmala sice vedli k tomu, že by se mělo jíst hodně ovoce a zeleniny a že chipsy a podobné “dobroty” rozhodně nejsou nic doopravdy dobrého, ale někdy v pubertě jsem začala konat tak, jako by mě učili pravý opak. Můj jídelníček nebyla úplná katastrofa, ale ani žádná velká hitparáda. Jedla jsem třeba spoustu věcí, které mi vůbec nic nedávaly, a nikdy jsem nesnídala. A vůbec nic mě nemotivovalo k tomu to změnit.