MY EATING HABITS | Jak to mám s jídlem

Vždycky mi přišlo zvláštní, že i tak důležitá oblast jako je stravování může podléhat trendům. Nerozuměla jsem tomu, jak je možné, že se o něčem v jednu chvíli tvrdí, jak je to správné a jíst by tak měli všichni, a ve chvíli druhou úplný opak. Byť jsem se v tom chtěla orientovat, dařilo se mi pořád úspěšně jen ztrácet…

Pravděpodobně nikdy nepřestanu být vděčná genům, díky kterým jsem vždycky mohla a můžu sníst v podstatě cokoliv v jakémkoliv množství, a na tom, jak vypadám, se to téměř neprojeví. Na jednu stranu je to obrovská výhoda. Na druhou stranu ale nevýhoda, protože člověk, který se nemusí ani trochu hlídat, má mnohem menší motivaci jíst zdravě. Nebudeme si nic nalhávat, většina lidí hledí právě na vzhled. Zevnějšek je ale jedna věc, a to, jak se člověk cítí uvnitř, věc druhá – důležitější. To je potřeba si uvědomit stejně jako fakt, že to, co je dnes považováno za ideální, mohlo být dříve považováno za odstrašující případ.

Přestože jsem nikdy neměla problém s váhou, netrápilo mě, jak vypadám, a vždycky jsem milovala jídlo, před pár lety jsem si na vlastní kůži zkusila, jak i tahle láska může mít blízko k nenávisti. Celé to začalo vlastně úplně nenápadně. Rozhodla jsem se svá trápení, kterých se na mě v jednom období nahrnulo hodně, řešit tím, že se co nejvíc zaměstnám. Samou prací jsem tehdy ale tak dlouho zapomínala jíst, až jsem si vytvořila problém, ze kterého mě dostal až pád na dno. Naštěstí se právě ze dna odráží nejlépe. Vypsala jsem se pak z toho v článku o poruchách příjmu potravy.

Kdybych tvrdila, že mám dnes stoprocentně zdravý vztah k jídlu, lhala bych. Co mi z téhle nešťastné kapitoly zůstalo, je, že můj mozek pocit hladu z nějakého důvodu pořád vyhodnocuje jako něco pozitivního. Pořád tedy tak trochu svádím boj sama se sebou. Už ale naštěstí samozřejmě dobře vím, že pocit hladu nesignalizuje nic jiného než to, že by se člověk měl najíst. A úplně ideálně by se vlastně vůbec neměl dostavit, protože člověk by měl jíst pravidelně v menších porcích. O to se snažím a většinou se mi to daří, i když to chce často dost plánování.

Už jsem nakousla, že stravovat se zdravě, může být pro někoho s rychlým metabolismem a žádnými zdravotními problémy, paradoxně vlastně dost těžké. Doma mě odmala sice vedli k tomu, že by se mělo jíst hodně ovoce a zeleniny a že chipsy a podobné “dobroty” rozhodně nejsou nic doopravdy dobrého, ale někdy v pubertě jsem začala konat tak, jako by mě učili pravý opak. Můj jídelníček nebyla úplná katastrofa, ale ani žádná velká hitparáda. Jedla jsem třeba spoustu věcí, které mi vůbec nic nedávaly, a nikdy jsem nesnídala. A vůbec nic mě nemotivovalo k tomu to změnit.

Continue Reading

MY HAIR CARE ROUTINE | Jak se starám o své vlasy

Moc dlouhé, moc krátké, moc vlnité, moc rovné, moc tmavé, moc světlé,.. ”#firstworldproblem” – přesně k tomuto ironickému hashtagu bych přiřadila všechny “problémy” s vlasy, které den co den řeší drtivá většina dívek a žen. Protože v porovnání s jinými, opravdu velkými problémy, jsou to vážně jenom “problémy”. Nebudeme si ale nic nalhávat, vlasy odjakživa byly a jsou pro ženy a dívky důležité, tak to zkrátka je. Minimálně já neznám žádnou, které by byly jedno, a už vůbec to nemůžu říct sama o sobě. Roky jsem tápala, hledala, zkoušela… až jsem se dostala do bodu, kdy mám pocit, že je to ono, po všech stránkách…

Tak jako je tomu například u postavy, velkou roli v tom, jaké máte, nebo nemáte vlasy, hraje genetika. Jsem ale přesvědčená, že stejně tak jako u postavy můžete dokázat pevnou vůlí, snahou a pílí až zázraky, můžete hodně ovlivnit i co se vlasů týče. Já mám to štěstí, že moje vlasy jsou od přírody pevné, husté a navíc v takovém odstínu hnědé, který se mi líbí. Nikdy jsem proto neměla potřebu je nijak barvit. Když tedy nepočítám nějaké “záchvaty” v období puberty, což nepočítám, protože tehdy naštěstí “skutek utek”. Za co genetice ale vděčná nejsem, je to, že se mi vlasy docela dost mastí.

Když už jsem zmínila svou pubertu, nemůžu nepokračovat tím, co jsem tehdy, na rozdíl od barvení, provedla. Vlasy mám vlnité. Když si je nevysuším fénem, jsou téměř kudrnaté, když si je vysuším nekvalitním fénem, dost se krepatí. Moje první velká chyba ohledně vlasů nastala, když mi bylo zhruba dvanáct. Nedokázala jsem se tehdy smířit s tím, že nemám dokonale rovné vlasy, koupě kvalitního šamponu, natož jakékoliv jiné péče nebo fénu, šla mimo mě, a tak jsem si pořídila žehličku na vlasy. Vlasy jsem začala při vysokých teplotách každý den žehlit, samozřejmě bez jakékoliv ochrany před tepelnými úpravami. Vydrželo mi to dva roky vkuse. Léčení vlasů mi pak zabralo let několik. I z toho důvodu, že jsem tuto chybu ještě dvakrát zopakovala, byť už nikdy ne na tak dlouho a produkty, které jsem používala, šly svou kvalitou postupně nahoru. Holt nedělám stejnou chybu dvakrát, ale rovnou třikrát, jen tak, pro jistotu. Nejedna kadeřnice mi potvrdila, že občasné žehlení při vhodné teplotě a použití kvalitního produktu chránícího před teplem vlasům neublíží. To, co jsem dělala já, je ale opravdu čiré zlo.

Stačilo přitom vlastně tak málo. Stačilo najít kvalitní přípravky na vlasy, díky kterým bych byla se svými vlasy spokojená a naučila se je mít ráda. Tady se dostáváme k další velké kapitole. Jestli jsem se něco v péči o vlasy opravdu naučila, tak to, že silikony jsou zlo. Jediné, čeho používáním produktů s jejich obsahem docílíte, je, že vaše vlasy obalí tak, že na pohled budou vypadat zdravě, ale zároveň tak, že dokud je z vlasů nedostanete, kvalitní produkt vám nebude mít šanci stoprocentně posloužit, protože se do vlasů nedostane. To naštěstí dokáže vyřešit kadeřnice umytím vlasů speciálním šamponem. V současné době používám na vlasy produkty Olaplex, které si nemůžu vynachválit, což koneckonců můžete vědět i z mé nedávné recenze na ně. Všemi deseti mi je schválila i kadeřnice. Když je náhodou nemám po ruce, sahám po čistě přírodních produktech.

Continue Reading