RANDOM POST | maturita, přijímačky a cesta necesta do zahraničí na léto

Šílené období, kdy se toho děje hrozně moc, nevíte, co dřív, a ze všech sil se snažíte hlavně se z toho nezbláznit – to známe všichni, že mám pravdu? Konec čtvrťáku je toho ukázkovým příkladem a já se přesně z tohohle blázince (snad) teď už konečně dostávám. A tak jsem si řekla, že vypsat se z toho, co všechno se v uplynulých dvou měsících mojí neaktivity na blogu vlastně událo (a zároveň tím tu neaktivitu definitivně zakončit), nebude vůbec na škodu…

Co si budeme povídat, při představě, že bych měla maturovat, se mi trochu svíral žaludek už v září, a tak jsem si to dlouho vůbec nepřipouštěla. Ono nalijme si čistého vína (ano, letošní maturanti, pokus o vtip), já jsem na gymplu zrovna ukázkový student nebyla. Učit jsem se vždycky začala až v momentě, kdy už mi fakt teklo do bot a nějakou záhadou jsem proplula (proopisovala se?) až do čtvrťáku. No zkrátka moc si ze mě neberte příklad, spíš naopak. Na druhou stranu jsem ale od prváku věděla, co mě zajímá a co ne, a tím pádem i z čeho budu pravděpodobně maturovat a dál to studovat, v těch předmětech jsem se celé 4 roky snažila alespoň trochu něco dělat a držet krok. Snažila, no.

Po pololetí jsem si tak nějak jako říkala, že je asi čas fakt už něco dělat. Úspěšně jsem to oddalovala do jara. No co vám tady budu povídat, radši vás odkážu na nejnovější rozhovor se mnou na bloggerere.com, kde se téma maturita (a taky práce na BloggersRE, Krásná.cz nebo blogu) rozebíralo hodně, a tak snad není nutné to opakovat. Stejně je toho na tohle téma na netu mraky. Co jsem ale v rozhovoru nezmínila, je to, jak hrozně moc mě před maturitou bavilo a uklidňovalo sledování různých parodií a celkově vtipných videí na tohle téma Youtube. Moje obzvlášť oblíbené najdete tady, tady a tady. Zaručeně se speciálně u těhle tří pobavíte, ať už vás maturita teprve čeká, nebo ji už máte za sebou.

Continue Reading

RANDOM POST | Christmas time & New Year’s Eve

Zase se nám sešel rok s rokem a přišlo to období, kdy jsme těšili na Vánoce, přejedli se bramborovým salátem, cpali se cukrovím u pohádek, bouchli šampaňské a najednou tady byl Nový rok… Všechno to jako každý rok uteklo nějak rychle a mi přijde neuvěřitelné, že se už zítra vrátím do každodenního koloběhu radostí, starostí a povinností. Tak se pojďme společně na chvíli ještě zastavit, vrátit se o pár týdnů zpět, na začátek adventu, prostřednictvím fotek nasát atmosféru a projít si to celé ještě jednou, znovu, pomalu…

Abych byla upřímná, začátek adventu mám snad radši než svátky samotné. Miluju vánoční trhy, rozsvěcování stromečků nebo si jen tak zajít na svařák/punč. Každý rok přemlouvám kamarády, ať někam zajdeme, a fakt si to užívám. Co mě mrzí je, jak strašně hektickým se předvánoční období stalo. Obchoďákům se vyhýbám, co to jde, protože přesně tohle davové šílenství je něco, co nesnáším. O tom, jak hrozně komerčním svátkem se Vánoce staly, se snad ani bavit nebudeme, protože je toho stejně všude plno. Potěšilo mě ale, že jsem se letos na sociálních sítích setkávala jen se samými názory, že Vánoce přeci jsou o jiných věcech, než o dárcích. Tak doufám, že tenhle názor přeci jen převažuje a nemyslí si to jen ta hrstka lidí, které sleduji. I když v tomto případě asi lepší něco než nic. Hektické to ale bylo i ve škole a posledních čtrnáct dní před prázdninami jsem už skoro nespala, tak jsem se na volno těšila jako na smilování.

Mou každoroční tradicí je se alespoň jednou kouknout na Staromák. Loni jsem to teda po několika letech nezvládla, ale letos jsem si to vynahradila. Navíc jsem i snad poprvé vychytala den a čas, kdy tam nebyly ty šílené davy lidí a byla to krása. Přiznám se, že pečení cukroví není úplně moje hobby a nikdy tomu moc nedám. Jestli jsem u něčeho opravdu přiložila ruku k dílu a ne jen tak “aby se neřeklo”, bylo to zdobení perníčků.

No, “volno”. Věděla jsem, že mě čekají zhruba jen tři dny klidu, o to víc jsem si je ale ve finále užila a za to jsem ráda. Byla jsem s rodinou, jedla, jedla a zase jedla (takže mám ještě teď pocit, že každou chvíli prasknu, fakt) a to bylo nejvíc. Mimochodem taky děláte vždycky tolik salátu, že ho jíte ještě další tři dny a můžete se po něm utlouct?  Jo a jíte kapra, nebo řízky? Dokonce mě potkalo i pár vánočních zázraků, událostí, ve které jsem už skoro ani nedoufala.

Continue Reading

RANDOM POST | trhání osmiček

Nedostatkem nápadů a chuti psát něco, co je na mém blogu obvyklé, jsem se rozhodla, že dnešní příspěvek bude úplně random a vykecávací, takže pokud přesně tyhle příspěvky nemáte rádi, rovnou přestaňte číst a nevěnujte mu jakoukoliv pozornost. Kdybych se měla rozepisovat o mých zubech a všech problémech s nimi, byli bychom tady nejspíš opravdu dlouho. Je to zkrátka kapitola sama pro sebe. Aktuálně mě pěkně potrápily osmičky…

Zajímalo by mě, kdo vymyslel to, že se osmičkám říká “zuby moudrosti”, protože to musel být, s prominutím, opravdu vůl. Když jsem v lednu zjistila, že mi ty spodní začaly růst, okamžitě mě to vytočilo. Nejen, že mě zuby začaly bolet, ale bylo mi jasné, že budou muset ven a budu s nimi mít jenom starosti. Možná si říkáte, proč je hned trhat. Někteří z vás možná ví, že mám zhruba rok rovnátka. Můj ortodontista se mě už půl roku snaží přemluvit k vytrhnutí sedmiček, přestože to není úplně nutné a já už půl roku zdárně odolávám a raduji se, že se nakonec přece jen trhání zubů vyhnu. A pak si začnou růst ty zatracené osmičky. Objednala jsem se tedy k zubaři na konzultaci, co s tím. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že nic horšího, než “jenom” trhání mě nepotká. Můj zubař mi ke všemu oznámil, že mi osmičky sice rostou, to ano, ale tak těsně na sedmičkách, že se prořežou ven a dál to nepůjde. Nebude mě proto čekat klasické trhání, nýbrž řezání do dásně, vydlabávání zubů a šití. Klid, se kterým mi to oznamoval, jsem přinejmenším nesdílela. Nezbývalo mi ale nic jiného, než se objednat na stomatochirurgii, čekat a doufat, že to nebude tak hrozné, jak to zní.

O pár dní později, když jsem ještě nikam objednaná nebyla, mi volala mamka. Oznámila mi, že mě chtěla objednat, ale paní, se kterou mluvila, jí do telefonu řekla, že mě vůbec objednávat nemusí a máme rovnou přijít, takže se mám sbalit a za půl hodiny čekat před školou. Šok, panika, podpásovka, jakou jsem nečekala. Neměla jsem absolutně čas se na nic psychicky připravit. Jenže bylo všechno jinak. V nemocnici s námi mluvil evidentně někdo úplně jiný, než do telefonu, slečna/paní si vzala rentgen mých zubů a objednala nás až za víc než měsíc. Že jsem byla naštvaná, je zbytečné psát.

19. března (paradoxně den osmnáctin mé nejlepší kamarádky) mě tak “konečně” čekalo zbavení se osmiček. Po tom, co si mě z čekárny zavolali do ordinace, mi svitla naděje, že si mě třeba vůbec nevezmou na sál a zuby mi vytrhnou tam. Když mě však po asi šesti injekcích (po třetí jsem to přestala počítat) posadili před ordinaci, ať počkám, že mě zavolá sestra na sál, naděje byla fuč. Zpětně se mi zdá, že nejhorší z celého zákroku bylo snad čekání než přijde doktor, které se mi zdálo nekonečné. Sestra se sice snažila vtipkovat, já jsem to ale dvakrát neocenila. Jak moc se mi ulevilo, když mi poprvé řízli do dásně a já jsem absolutně nic necítila, nedokážu ani slovy popsat. Probíhalo to tak, jak mi před měsícem a půl popsat můj zubař. Nařízli mi dáseň, vytrhli zub a znovu zašili. Nebylo na tom vlastně nic hrozného. Kdybych jim tam při šití první osmičky nezačala omdlévat. Proč, to je dodnes záhadou i mi. Neomdlít pak, až dokud mi nevytrhnou a nezašijí i druhý zub, jsem dokázala snad jen silou vůle. Zděšený pohled mamky, když jsem vyšla ze sálu bílá jako stěna, mám před očima ještě teď, naštěstí se tomu už dost směju. Po pár hodinách mi odezněla anestezie a začala jsem cítit stehy a bolest, což bylo dost nepříjemné. Další den ráno jsem se probudila s obrovským otokem, který mi vydržel tři dny, a jsem ráda, že mě po tu dobu vidělo asi pět lidí, protože jsem vypadala jak křeček. (:D) Nebudu vám lhát, příjemné to nebylo a samotné trhání bylo proti tomu nic. Naštěstí jsem se vyhnula komplikacím, za týden jsem zašla na vytažení stehů a na nějakou dobu jsem měla klid.

Continue Reading

RANDOM POST | léto, sport, blog, škola…

Dneska jsem se rozhodla pro takový trochu random příspěvek. Na facebooku tenhle nápad sklidil kladné reakce, tak jsem si řekla, proč ne. Vlastně už si nepamatuju, kdy, a jestli vůbec, jsem něco takového psala. Budu se snažit, aby tenhle příspěvek nebyl jenom snůžka keců k ničemu a ztráta času, protože to je to poslední, co bych chtěla, a že si z něj možná něco taky vezmete…

Začnu tím, kolem čeho se celý tenhle článek bude hodně točit, a to prázdninami. Asi to bude znít zvláštně a někteří z vás si budou myslet, že jsem blázen, ale nemám je ráda, prostě ne. Čím jsem starší, tím víc mi totiž vadí, když se jenom flákám a nic nedělám (možná další věc, proč si můžete myslet, že jsem cvok?). Prostě a jednoduše patřím k lidem, kteří musí pořád něco dělat, ideálně něco, co jim přijde nějakým způsobem užitečné. Když chodím do školy, tak je to sice kolikrát fakt otrava, já ale nejsem z těch, kteří by školu vyloženě nesnášeli, a aspoň mám důvod ráno vstát z postele a nějaký režim dne. Teď, když jsou prázdniny, neustále vstávám v poledne, za což se nesnáším, protože mi přijde, že tím zabiju půlku dne, který pak uteče neuvěřitelně rychle. Skvělé řešení pro mě by byla brigáda, ale zkuste si něco sehnat v patnácti na vesnici, je to skoro nemožné. Jsem proto aspoň vděčná za to, že mám blog, využívám čas pro to, abych psala články a nejenom na blog, ale hlavně na Krásná.cz a Kámoška.cz s tím souvisí i to, že strašně moc čtu, protože mi mimo jiné přišly knížky k recenzi. Dva měsíce jsou pro mě prostě moc, stokrát radši bych měla ty dva měsíce rozdělené během roku.

Jistě, teď přichází na řadu téma kamarádi. Nevím, jestli jste si všimli, ale nerada na blogu rozebírám své soukromí, budu se proto kontrolovat, jak daleko zacházím. Na prázdniny jsem se těšila a zároveň jsem se trochu bála. Těšila jsem se na to, že uvidím víc lidi, se kterými na sebe nemáme během školního roku moc času. Bála jsem se, že ztratím kontakt s některými spolužáky, po ukončení základky se totiž pravděpodobnost, že se to stane, najednou strašně zvýšila. Dopadlo to zvláštně, prázdniny jsem si představovala různě, ale tak, jak to dopadlo, rozhodně ne. Opět, už asi po milionté, jsem si dokázala, že člověk si nemá dopředu nic plánovat, malovat si všechno na růžovo a přehnaně se těšit, protože pak přijde zbytečné zklamání. Řekněme, že jsem se docela plácala v “parádní” depresi. Jestli vám můžu dát radu… nikdy nic neduste v sobě, když chcete někomu něco říct, tak to prostě řekněte, vyříkejte si všechno, co vás trápí. Mlčením a trápením se nic nevyřeší. Když něco chcete udělat, tak to prostě udělejte, bez ohledu na to, co si myslí ostatní a stůjte si za svým názorem. Jestli jsem se za poslední dobu něco naučila, tak to, že je lepší litovat pravdy, kterou jste řekli, než té, kterou jste neřekli. No, teď už snad můžu říct, že je všechno ok, nerada bych něco zakřikla, ale protože jsem se dala dohromady a trávím teď víc času s lidmi, které mám ráda, mám míň času na blog. To se na něm snad ale nijak neodrazí, když jsem ho zvládala během školy, tak teď bych měla taky.

Continue Reading