#LoveYourself | Obsedantně kompulzivní porucha

Obsedantně kompulzivní porucha, zkráceně OCD z anglického obsessive-compulsive disorder, je jednou z typicky neurotických poruch. Charakteristické jsou pro ni vtíravé myšlenky, tzv. obsese, které v dotyčném vyvolávají negativní pocity, a následné nutkavé chování, tzv. kompulze, které dotyčnému přináší určitou úlevu. Tato porucha se týká 2-3% populace…

Ve většině případů se OCD začně projevovat kolem dvacátého roku života, a aby mohla být diagnostikována, její příznaky musí trvat po dobu dvou týdnů. Obsedantně kompulzivní porucha má více typů. Těmi nejčastějšími jsou:

  • nadměrný strach ze špíny a infekce (50%)
  • kontrolování (strach z opomenutí, které by ohrozilo je samotné i jiné lidi) (30%)
  • obsese bez zjevných kompulzí (10%)
  • jiné kompulze (opakování slov, čísel, dotykové kompulze) (10%)

Abych vám jen nesdělovala fakta, která lze snadno dohledat na internetu, rozhodla jsem se vyzpovídat slečnu, která s OCD žije. Proto vše, co se dále v dnešním článku dozvíte, bude z osobních zkušenosti, z běžného života. Jaké to tedy je, trpět obsedatně kompulzivní poruchou?


Annie, kdy jsi u sebe začala pozorovat první projevy obsedantně kompulzivní poruchy?

Už ve školce, ale tehdy jsem pro to neměla vůbec žádný název a v takhle nízkém věku to dítě nebere jako poruchu, měli jsme jiné starosti. (smích) Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet, přišlo mi to zkrátka vždy normální a běžné. Až na střední se mi dostala do ruky kniha, která to skvěle popsala, takže jsem díky tomu jen zjistila, že to má nějaký název a různá stádia.

Jak konkrétně se u tebe OCD projevuje?

Mám obsese bez zjevných kompulzí, takže mám relativně svobodný život a OCD mi jej nijak nekazí. Někomu se myšlenky nemusí vůbec projevovat navenek. Občas srovnám něco, co je nakřivo – obraz, tužky, knihy a podobné drobnosti. Nemůžu na to koukat, když s tím můžu něco udělat, třeba se špatně udělaným vzorcem v chodníku nic nemůžu. (smích) To jsou věci, které umím ignorovat. Pak jsou ale další, které jsou už o trochu horší.

“Cesta s plnou tramvají prskajících lidí je takový zážitek, že jsem schopná dojít i 10 kilometrů pěšky.”

Musím si umýt ruce vždy, když vystoupím z MHD nebo sahám na něco, na co sahalo hodně lidí. Bez antibakteriálního gelu bych asi zešílela. (smích) Jako malá jsem skončila v nemocnici s infekcí. Z představy infekce z dotyku mám hrůzu, ale nemám problém dotknout se dveří nebo podat ruku jinému člověku, takže ani v tomto případě mě to příliš nesvazuje. Cesta s plnou tramvají prskajících lidí je takový zážitek, že jsem schopná dojít i 10 kilometrů pěšky. Naštěstí ale nejsem jako Sheldon z The Big Bang Theory, cítím, že to mám pod kontrolou, umyju ruce, aniž bych o tom přemýšlela a jedu dál.

Máš osobní zkušenost s horším stádiem OCD přímo u sebe?

Skrze OCD je strach o moje blízké jediná věc, která mě dokáže vyvést z rovnováhy. Při naprosto běžné činnosti se mi objeví mimovolné myšlenky o tragické události spojené s rodinou a to se mnou vždy zamává. To většinou nejčastěji podporovaly různé nešťastné zprávy z médií, takže se snažím vyhýbat televizím, co nám servírují jednu nehodu za druhou a neřeknou nic pozitivního. Takový brainwash není dobrý ale pro nikoho, jen nám s poruchou to občas víc přihorší. Když se loučím s mamkou, dokážu zopakovat třeba desetkrát, ať na sebe dávají s rodinou všude pozor a pak to napíšu ještě ve zprávě. (smích) Když mám z toho panický záchvat úzkosti, přítel mě pevně obejme, dává pozor, abych dýchala zhluboka, a ubezpečuje, že jsou v pořádku a nic se nestane. Musím začít myslet na něco pozitivního nebo dělat cokoliv, abych tu myšlenku dostala z hlavy, a pak je to dobrý. Tohle je u mě ten nejhorší projev, s jakým jsem se setkala.

Continue Reading

#LoveYourself | Sebepoškozování

Člověk, který sedí s žiletkou v jedné ruce a řeže se do ruky druhé – právě to se mi vždy automaticky vybavilo, když jsem někde narazila na pojem “sebepoškozování”. Úplně poprvé jsem existenci tohoto problému zaregistrovala před lety díky zpěvačce Demi Lovato. Vnímala jsem, že se to děje a že je to špatné, nijak více jsem se o to ale nezajímala, natož aby mě napadlo, že bych takto své problémy řešila. Dokud jsem případy sebepoškozování nezačala objevovat čím dál více i ve svém bližším a bližším okolí. A tak jsem vyzvala lidi, aby mi o svých názorech a zkušenostech týkajících se sebepoškozování pověděli. Dočkala jsem se desítek výpovědí a naprosto šokovaná jsem dospěla k názoru, že sladká nevědomost je někdy opravdu lepší než krutá realita…

Psychologové říkají, že k sebepoškozování lidi vede bezmoc nad prožívanými emocemi. Zkrátka cítí obrovskou vnitřní bolest, kterou nedokážou zvládnout a snaží se s ní vyrovnat touto cestou. A samozřejmě nemusí jít jen o řezání žiletkou. Při sebepoškozování se pak do krve vyplavují endorfiny, které působí jako přírodní analgetika a narkotika. Z toho důvodu dostane mozek falešný pocit úlevy a čím více mu jej člověk tímto způsobem poskytne, tím více jej následně také vyžaduje.

A tak vzniká začarovaný kruh, kdy si člověk na chvíli uleví, ale zanedlouho potřebuje “svou dávku” znovu a znovu. Ke svým už tak nezvladatelných emocím si ve většině případu navíc přidá výčitky svědomí a znechucení tím, co dělá. Ubližuje si proto, že se nenávidí a nenávidí se, protože si ubližuje.

“Často je jednodušší zvládat bolest fyzickou než tu psychickou.”

“Když člověk neví, jak dál… Nejspíše nemá rád tu bolest, spíše ten pocit, když přestane..”

“Je to obrana na psychickou bolest. Jsou k ní náchylnější ti, co hodně prožívají emoce, a jsou i období, kdy se emoce projevují silněji (puberta, mateřství, ale i alkohol a pod.) pokud někdo nezná míru toho, co je ještě bezpečné, a nedokáže oddělit emoce od reality, podívat se na situaci s odstupem, pak si může i vážně ublížit. Hlavně u dětí by se na to měl dávat pozor.”


Nejrizikovějším obdobím je, jak se dá snadno předpokládat, puberta. Doba, kdy se lidé snaží zjistit, kdo jsou. Nemají ještě dost zkušeností se zvládáním a překonáváním problémů. Nebo je jejich jednání voláním o pozornost.

“Ve čtrnácti letech jsem se začala řezat, protože jsem přišla o lásku. Máma na mě doma ječela a ještě mi říkala, že jsem tlustá a moje deprese mě zahnaly až k tomuhle. Řezala jsem se asi dva roky, byly to ty nejhorší roky v mém životě. Přišla jsem i o ten zbytek kamarádů, co jsem měla a i teď, po čtyřech letech, se občas nedokážu zbavit chuti to udělat znovu. Naštěstí jsem to už rok neudělala. Nejhorší na tom teď je, jak se na mě lidi koukají skrz prsty, když vidí moje jizvy.”

Continue Reading

#LoveYourself | Poruchy učení

Když se někoho zeptáte, jestli dokáže vyjmenovat nějaké poruchy učení, většinou, až na výjimky, se vám dostane odpovědi dyslexie a dysgrafie, méně často pak dyskalkulie nebo dysortografie. To všechno je samozřejmě správně, poruch učení je ale víc a ne všechny jsou tak známé. Pokud navíc dodáte otázku, co která porucha učení znamená, dostane se vám ještě méně správných odpovědí…

Dyslexie

Nejčastější poruchou učení je dyslexie, která se projevuje problémy se čtením. Čtení je pomalé, neplynulé, namáhavé, s chybami nebo moc rychlé a překotné. Dyslektik se hůře orientuje v textu, stává se mu, že přeskakuje řádky, neumí správně pracovat s intonací a po dočtení si buď vůbec nepamatuje, co četl, nebo si to pamatuje nesprávně. U některých lidí lze poruchu odstranit, u jiných může přetrvávat až do dospělosti.

Dysgrafie

Poruchou grafického projevu, hlavně psaní, je dysgrafie. Zhoršená je při ní především schopnost napodobit tvar písmen a jejich řazení. Dysgrafik si špatně pamatuje tvary písmen, tvarově podobná písmena zaměňuje a typické je pro něj neúhledné písmo. Existují tři druhy dysgrafie.

Dyskalkulie

Dyskalkulie je porucha počítání se spoustou příznaků, která se týká především základních početních úkonů, jako je sčítání, odčítání, dělení a násobení. Dyskalkulik má například problém přiřadit předměty k odpovídajícímu symbolu čísla, seřadit je podle velikosti nebo určit vztah více – méně.

Dysortografie

Na podkladu poruchy zvukové percepce, to znamená při porušení sluchového vnímání a rozlišování, vzniká dysortografie, porucha pravopisu. Člověk trpící dysortografií není schopný aplikovat i dobře naučená gramatická pravidla do praxe, chybí mu cit pro jazyk a jeho problémy se nejvíce a nejčastěji projevují při psaní diktátů. Často vynechává písmena, slabiky, slova nebo i celé věty. Přidává písmena, úplně vynechává nebo špatně umisťuje diakritická znaménka aj.

Dysmúzie

K méně známým poruchám učení řadíme dysmúzii – poruchu, při které člověk není schopný rozpoznat tóny, melodie, hudební nástroje apod. Chybí mu smysl pro rytmus, nedokáže hudbu neprodukovat a někdy je úplně neschopný číst notový zápis nebo dobře manipulovat i s jednoduchými hudebními nástroji.

Dyspinxie

Dyspinxie nebývá v praxi téměř vůbec diagnostikována. Zjednodušeně jde o poruchu kreslení. Postižený jedinec se projevuje neobratným zacházením s tužkou a neschopností cokoliv plošně zobrazovat.

Dyspraxie

Posledním pojmem je dyspraxie. Jde o vývojovou poruchu motorických funkcí definovanou jako postižení nebo nezralost v plánování a organizaci pohybů.


Když jsem se lidí zeptala, jestli mají nějakou poruchu učení, 90% z nich mi odpovědělo, že ne, ale úplně všichni, až na jednoho, znali někoho, kdo nějakou poruchu učení má.

Continue Reading

#LoveYourself | Poruchy příjmu potravy

Pamatuji si přesně své pocity, když jsem před pár lety psala článek o bulimii. Procházela jsem tehdy spousty příběhů dívek, které se s bulimií setkaly, ať už jí trpěly přímo ony, nebo někdo jim blízký. Ačkoliv jsem se letmo o problematiku poruch příjmu potravy zajímala už předtím a dokonce jsem znala i jeden případ v mém okolí, byla jsem zděšená. Přísahala jsem tehdy sama sobě, že nikdy k ničemu podobnému nesklouznu a byla jsem opravdu přesvědčená o tom, že mně by se nikdy nic takového stát nemohlo. “Nikdy a vždycky jsou nebezpečná slova,” řekla mi poměrně před nedávnem osoba, která je pro mě obrovskou autoritou. Je tomu tak, bohužel. Při vzpomínce na to, co jsem si říkala tehdy a zároveň uvědomění si, co se v mém životě děje teď, si uvědomuji, jak strašlivě jsem se spletla…

Myslím si, že vysvětlovat, co jsou poruchy příjmu potravy jako například anorexie nebo již zmíněná bulimie, není vůbec potřeba. Drtivá většina z nás ví, o co se jedná, a kdo náhodou ne, může si to najít kdekoliv jinde, protože je toho plný internet. Hlavně o tom ale tento článek vůbec být nemá.

Loňský rok pro mě byl po psychické stránce hodně náročný. Všichni nejspíš víme, jaké to je, když se nám všechno hroutí pod rukama, dlouhou dobu se to vůbec nelepší, spíš naopak, a východisko zdánlivě vůbec neexistuje. Každý člověk pak má svůj vlastní způsob, jak se s problémy a stresem vypořádat. U mě to vždycky bylo zahltit se co největším množstvím nejrůznějších aktivit, abych neměla vůbec žádný čas přemýšlet. Zpětně přiznávám, že tentokrát jsem to opravdu přepískla, i když jsem to dlouhou dobu popírala.

Faktem je, že jsem vždycky milovala, miluju a asi i budu milovat jídlo. To je vlastně největším paradoxem celého tohoto článku. Tím, že jsem neměla absolutně žádný volný čas, jsem začala přecházet z extrému do extrému. Střídaly se mi zhruba týdenní období, kdy jsem buď nejedla skoro vůbec, nebo jsem se naopak extrémně přejídala. K tomu jsem najednou měla daleko víc pohybu, než do té doby, a ve spojení se vším již zmíněným jsem začala nekontrolovatelně hubnout. Původně mi to vůbec nevadilo a začala jsem mít dokonce výčitky, když jsem jedla. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, když jsem za celý den snědla třeba jenom rohlík a vůbec jsem neřešila pocit prázdného žaludku, spíš naopak, byla jsem za něj ráda. Pocit hladu u mě časem postupně téměř vymizel. Ve finále jsem zhubla 7 kilo za 3 měsíce a vzhledem k mé původní váze a výšce jsem se dostala na podváhu. Já sama jsem to, že hubnu, nejdřív vůbec neregistrovala, začala jsem si toho všímat až, když mi všechno mé oblečení začalo být velké. Zhruba v té době si toho začalo všímat i mé okolí a setkávala jsem se převážně s reakcemi typu “Jíš ty vůbec něco?” a “Měla by ses najíst, jsi hrozně hubená.”

Mému tělu se pochopitelně můj životní styl vůbec nelíbil a začalo stávkovat. Často mi bylo špatně, přibližně jednou za 14 dnů jsem zvracela, ačkoliv jsem nic špatného nesnědla ani jsem nebyla nemocná. Trpěla jsem na bolesti hlavy, což se mi dřív vůbec nestávalo a neustále jsem byla unavená, ať už jsem spala jakkoliv dlouho. Kvůli úbytku na váze jsem se nakonec úplně přestala cítit dobře ve svém těle.

Continue Reading