RANDOM POST | trhání osmiček

Nedostatkem nápadů a chuti psát něco, co je na mém blogu obvyklé, jsem se rozhodla, že dnešní příspěvek bude úplně random a vykecávací, takže pokud přesně tyhle příspěvky nemáte rádi, rovnou přestaňte číst a nevěnujte mu jakoukoliv pozornost. Kdybych se měla rozepisovat o mých zubech a všech problémech s nimi, byli bychom tady nejspíš opravdu dlouho. Je to zkrátka kapitola sama pro sebe. Aktuálně mě pěkně potrápily osmičky…

Zajímalo by mě, kdo vymyslel to, že se osmičkám říká “zuby moudrosti”, protože to musel být, s prominutím, opravdu vůl. Když jsem v lednu zjistila, že mi ty spodní začaly růst, okamžitě mě to vytočilo. Nejen, že mě zuby začaly bolet, ale bylo mi jasné, že budou muset ven a budu s nimi mít jenom starosti. Možná si říkáte, proč je hned trhat. Někteří z vás možná ví, že mám zhruba rok rovnátka. Můj ortodontista se mě už půl roku snaží přemluvit k vytrhnutí sedmiček, přestože to není úplně nutné a já už půl roku zdárně odolávám a raduji se, že se nakonec přece jen trhání zubů vyhnu. A pak si začnou růst ty zatracené osmičky. Objednala jsem se tedy k zubaři na konzultaci, co s tím. Jak naivní jsem byla, když jsem si myslela, že nic horšího, než “jenom” trhání mě nepotká. Můj zubař mi ke všemu oznámil, že mi osmičky sice rostou, to ano, ale tak těsně na sedmičkách, že se prořežou ven a dál to nepůjde. Nebude mě proto čekat klasické trhání, nýbrž řezání do dásně, vydlabávání zubů a šití. Klid, se kterým mi to oznamoval, jsem přinejmenším nesdílela. Nezbývalo mi ale nic jiného, než se objednat na stomatochirurgii, čekat a doufat, že to nebude tak hrozné, jak to zní.

O pár dní později, když jsem ještě nikam objednaná nebyla, mi volala mamka. Oznámila mi, že mě chtěla objednat, ale paní, se kterou mluvila, jí do telefonu řekla, že mě vůbec objednávat nemusí a máme rovnou přijít, takže se mám sbalit a za půl hodiny čekat před školou. Šok, panika, podpásovka, jakou jsem nečekala. Neměla jsem absolutně čas se na nic psychicky připravit. Jenže bylo všechno jinak. V nemocnici s námi mluvil evidentně někdo úplně jiný, než do telefonu, slečna/paní si vzala rentgen mých zubů a objednala nás až za víc než měsíc. Že jsem byla naštvaná, je zbytečné psát.

19. března (paradoxně den osmnáctin mé nejlepší kamarádky) mě tak “konečně” čekalo zbavení se osmiček. Po tom, co si mě z čekárny zavolali do ordinace, mi svitla naděje, že si mě třeba vůbec nevezmou na sál a zuby mi vytrhnou tam. Když mě však po asi šesti injekcích (po třetí jsem to přestala počítat) posadili před ordinaci, ať počkám, že mě zavolá sestra na sál, naděje byla fuč. Zpětně se mi zdá, že nejhorší z celého zákroku bylo snad čekání než přijde doktor, které se mi zdálo nekonečné. Sestra se sice snažila vtipkovat, já jsem to ale dvakrát neocenila. Jak moc se mi ulevilo, když mi poprvé řízli do dásně a já jsem absolutně nic necítila, nedokážu ani slovy popsat. Probíhalo to tak, jak mi před měsícem a půl popsat můj zubař. Nařízli mi dáseň, vytrhli zub a znovu zašili. Nebylo na tom vlastně nic hrozného. Kdybych jim tam při šití první osmičky nezačala omdlévat. Proč, to je dodnes záhadou i mi. Neomdlít pak, až dokud mi nevytrhnou a nezašijí i druhý zub, jsem dokázala snad jen silou vůle. Zděšený pohled mamky, když jsem vyšla ze sálu bílá jako stěna, mám před očima ještě teď, naštěstí se tomu už dost směju. Po pár hodinách mi odezněla anestezie a začala jsem cítit stehy a bolest, což bylo dost nepříjemné. Další den ráno jsem se probudila s obrovským otokem, který mi vydržel tři dny, a jsem ráda, že mě po tu dobu vidělo asi pět lidí, protože jsem vypadala jak křeček. (:D) Nebudu vám lhát, příjemné to nebylo a samotné trhání bylo proti tomu nic. Naštěstí jsem se vyhnula komplikacím, za týden jsem zašla na vytažení stehů a na nějakou dobu jsem měla klid.

Respektive klid jsem měla na měsíc, do včerejška. Pozitivní bylo, že jsem věděla, do čeho jdu. Negativní ale bylo úplně to samé. Děsilo mě to, že domů budu muset dojet autobusem a v hlavě jsem si přehrávala konverzaci s mým kamarádem o tom, že sebou třeba neseknu na sále, ale až pak, právě v tom autobuse. (Nečteš to, ale jestli jo, tak ti teda pěkně děkuju.) Jak mi to mohlo dva dny předtím připadat vtipné, nevím. Teď mi to připadalo dost možné a napadaly mě různé scénáře, jak by se to asi mohlo stát a že si třeba kromě stehů v puse odnesu i pár stehů na ruce, hlavě, nebo co já vím. Předbíhám, já vím. Sotva jsem dorazila do nemocnice, hned si mě zavolali do ordinace. Dali mi o jednu injekci míň, než minule (vřelé díky!) a celkově šlo všechno tak nějak rychleji. Nebo se mi to taky mohlo zdát, protože už jsem si tím vším jednou prošla, čert ví… Na sále jsem nečekala vůbec, mám dojem, že jsem tam strávila asi deset minut a hlavně jsem se jim tam ani nepokusila omdlít. Evidentně jsem hodně překvapila sestru, když jsem se okamžitě po zákroku zvedla (čti vyskočila) z křesla a nadšeně s úsměvem odcházela. O nic míň nebyli překvapení ani moje mamka a doktor, když jsem přišla zpátky do ordinace a vypadala jsem spíš, jako bych právě absolvovala něco strašně super. Doma jsem si vzala prášek jenom preventivně. Že by mě to nebolelo vůbec, to zas ne, to snad ani nejde, ale skoro vůbec. Další den (dneska) jsem se vzbudila smířená s tím, že určitě zase vypadám jako křeček a tři dny budu sedět doma předstírajíc, že neexistuju. Zvedla jsem se, šla k zrcadlu a myslela jsem, že mám vidiny. Nic. Teda minimum, kterého si opravdu nikdo, kdo o tom neví, nevšimne. Musím zaklepat, jsem si jistá, že se ještě něco dostaví. Zatím si ale užívám pátku bez školy, protože, kdo tohle sakra mohl tušit a raduju se, že to mám za sebou. (Nějaké vytažení stehů mě už nerozhází.)

Uff, kdo by to řekl, že se zrovna na tohle téma dokážu takhle rozepsat, haha. Berte to trochu s nadsázkou a nadhledem, protože přesně tak jsem to psala. A schválně – máte/měli jste osmičky?

YOU MAY ALSO LIKE

11 komentářů

  1. Taky jsem zažila tu operaci se zubama…Taky jsem tma kolabovala, taky jsme měla tvář jak balon a nemohla absolutně nic jíst =D a stehy jsme si vyndala pokaždé sama =D

  2. Zrovna včera jsme byla u zubařky a bavily jsme se s mamkou právě o zubech moudrosti. Vždycky, když tam jdu, tak se pak s mamkou bavím o tom, co mi zubařka dělala a na osmičky taky vždy přijde řeč:D
    Mamka je má asi skoro všechyn vytrhlé, babička, už od nedávna všechny a mamka mi popisovala, jak je nedávno trhali jedné kolegyni. Taky mluvila o tom, jak to trhali jí, že některý zub byl v pohodě, ale jiný zas ne a tak… Já se zubařů strašně bojím a když si představím, že by mi trhali zub moudrosti tak málem omdlím… Fakt se toho bojím… Rozhodla sjem se, že si je nechám chirurgicky odstranit, ještě než mi budou růst. Prostě se objednám na operaci a nechám se uspat(pokud to půjde-vím, že se to dá udělat, ale nevím, jestli se to dělá úplně v každém případě).

    Před několika lety jsem byla na operaci se rtem(měla jsem vevnitř v puse takovou bouli). Umrtvili mi to několika injekcema. Když to porovnám s tím, jak mi někdy zubařka umrtvoval zub, musím říct, že do toho rtu to bolelo 100x více než do dásna. Pak mi to řezali(tak jak tobě dáseň) a taky sjem nic necítila a bylo to v pohodě. Akorát teda jak jsem vyšla z toho sálu, taťka se mě lekl, měla jsem napuchlou pusu a byla sjem oranžová od desinfekce.
    Stehy jsem měla samovypadávací, takže po nějaké době vypadly. Divím se, že ti to při vytahování stehů zas umrtvovali, to vytahování by němělo nějak bolet…

    No, tak jsem zažila něco podobného jako ty:D Teď když si na to vzpomenu, tak už je to v pohodě, ale znovu bych to zažít nechtěla…

    1. Nevím, jestli se dají osmičky odstranit jen tak, když k tomu není žádný důvod a nemáš doporučení od zubaře… Já jsem právě byla ty horní odstraňovat, než mi začaly růst, ale na doporučení. Celkovou anestezií si taky nejsem jistá, to bys podle mě pak musela v nemocnici i ležet, tu ti asi nedají. A při vytahování stehů mi nic neumrtvovali samozřejmě :)

      1. Jo dají, ale možná by sis to musela zaplatit… Ale ono i k tomu doporučení od zubaře stačí málo – třeba když by se ti ty osmičky do pusy nevešly, což to se nevleze skoro nikomu. Nebo stačí když ti jen začnou růst, tak si je hned můžeš nechat odstranit.
        Tu anestezii jsem právě myslela s tím, že bych ležela pak v nemocnici.

        1. Je tak to mi přijde úplně zbytečné ležet kvůli osmičkám v nemocnici. Stejně vůbec nic necítíš, i když ti to umrtví jenom lokálně :) Já jsem tam byla ráno a odpoledne jsem už úplně v pohodě byla venku jako by nic, ležet v nemocnici by mi přišlo jako ztráta času :)

          1. Po umrtvení sice nic necítíš, ale děsím se těch injekcí.:(
            Každý to má s těma zubama jinak – třeba moje mamka byla jednu osmičku vytrhnou s umrtvením a pak přišla domů, umrtvení odeznělo a začlo ji to strašně bolet a celý týden jedla pořád dokola paralen a i přesto ji to hodně bolelo… Nebo třeba nějaké její kolegyni když jí trhali osmičku, tak se jí tam nějak zlomil kořen a pak jí to museli nějak vyndávat a prý to už pak nebylo moc příjemné.

            No mám na to snad ještě čas, ještě mi nezačly růst, tak uvidím… Třeba to za dvacet let budou dělat úplně jinak:D

  3. S osmičkami zatím žádnou zkušenost nemám, růst mi nezačaly a pevně doufám, že třeba nezačnou, potom co mi líčíš tvoje zkušenost:D:) Ale to druhé trhání už vypadalo docela klidně, tak snad se ti ty otoky už nedostaví:) Vypadá to trhání docela děsivě, byla bych ráda, kdybych mi opravdu vůbec nenarostly, ale tak uvidíme, no, tomu neporučím:D:)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.