3 easy summer SMOOTHIE ideas

V posledních několika týdnech jsem si oblíbila domácí smoothies. Je to jednoduché, rychlé a můžete použít spoustu kombinací ovoce, co zrovna máte doma, aby to chutnalo dobře. Navíc je to skvělý zdroj vitamínů a fruktózy, tedy také energie. Ráda bych vám dnes ukázala tři své oblíbené recepty…

Wildberries dream

Zbožňuju lesní plody, proto jakoukoliv jejich kombinací nikdy nešlápnu vedle. Protože jahody mají nejméně výraznou chuť, dávám jich nejvíce, menší množství pak borůvek a malin, které jsou naopak nejvýraznější. Hotové smoothie má pak hodně výraznou a sladkou chuť, proto pokud budete chtít nápoj zjemnit, použijte mléko, popřípadě vodu.

Na 500 ml budeme potřebovat:

  • 120 g borůvek
  • 120 g malin
  • 200 g jahod

Tip: Někteří potravinoví odborníci upozorňují na správné kombinování ovoce kvůli trávení. Nemělo by se kombinovat dohromady sladké (banány, melouny…) a vysoce kyselé ovoce (pomeranče, citrony, ananas…). Ostatní kombinace by měly být v pořádku.

Tropical passion

Než jsem tuto kombinaci vyzkoušela poprvé, nikdy bych si nemyslela, že může chutnat opravdu dobře. Pak jsem ale jednou doma nic jiného než banány a meloun doma neměla a řekla jsem si proč ne a byla jsem příjemně překvapená. Toto smoothie navíc není potřeba ničím ředit ani zjemňovat, protože meloun sám o sobě obsahuje dost vody.

Na 500 ml budeme potřebovat:

  • 300 g melounu
  • 1 banán

Tip: Pokud chcete, aby vaše smoothie bylo ještě zdravější, můžete do něj přidat například chia semínka, která mají vysokou energetickou hodnotu, jsou bohaté na vitamíny a minerály, obsahují vlákninu a nenasycené omega 3 mastné kyseliny. Neobsahují lepek, chvíli po namočení se z nich stane gel a protože nemají žádnou specifickou chuť, jejich přítomnost téměř nepoznáte.

Continue Reading

RÁJ ELEGANCE

Už jste slyšeli o projektu s názvem Ráj Elegance? Ať už ano, nebo ne, v dnešním příspěvku bych se chtěla věnovat právě jemu a vlastně nejen jemu. Jde totiž o něco skvělého, o čem byste se měli dozvědět co nejvíce…

Projekt jako takový vznikl před necelým rokem a má tři cíle – sdílení elegance Čechů a Slováků, převážně na instagramu @rajelegance, podporovat a spojovat české a slovenské blogery, od těch začínajících, až po ty nejznámější, a v blízké době spustit také e-shop jako pomoc lokálním designerům. Zakladateli a autory celé myšlenky jsou Ivo a Sebastian. Já jsem se členkou týmu stala loni v prosinci jako šéfredaktorka webu pro blogery. Náš tým se stále rozrůstá, v současné době nás je patnáct a kdo ví, zda je to finální číslo. Jestli něco opravdu nemám ráda na lidech, je to potřeba dělat vše jen pro svůj prospěch a výdělek. Jsem hrozně ráda, že to se našeho týmu vůbec netýká a mám kolem sebe samé skvělé lidi! Ráj Elegance se každým dnem víc a víc posouvá dál a dělá mi samou radost. To, že mohu být členkou něčeho, co je v Česku a na Slovensku naprosto originálním konceptem a má nějaký účel a smysl, mi dodává neskutečnou energii a chuť do práce. Veškeré podrobnosti o celém projektu a informace o tom, jak se můžete zapojit i vy, najdete na našich stránkách či sociálních sítích.

Tématem, které jsem dnes vytáhla, jsem se vlastně i tak nějak dostala ke své současné neaktivitě na blogu. Zjistila jsem, že právě práce editorky, které se věnuji na webu pro blogery Ráje Elegance, ale i na Krásná.cz, mě momentálně baví a naplňuje více než psaní samotné. Nerada se k něčemu nutím, myslím si, že je to obecně špatně a jsem přesvědčená o tom, že je psaní z donucení pak i vidět na výsledném článku, v negativním slova smyslu samozřejmě, a to nechci. Proto když budu mít chuť něco sepsat, moc ráda se do toho pustím, jako třeba právě teď, ale jak často to bude, netuším.

Continue Reading

#OPINIONS | Spolupráce blogerů/youtuberů s e-shopy (postovnezdarma.cz)

V poslední době mívám nutkání vyjádřit se veřejně k některým tématům, která jsou aktuální nejen ve sféře blogů a youtube. Jedním z těchto témat jsou i spolupráce blogerů nebo youtuberů s různými e-shopy. Vzhledem k tomu, že už se ve světě blogů pohybuji nějaký ten pátek a dost takových spoluprací mám za sebou, rozhodla jsem se ukázat svůj pohled na věc.

V první řadě bych ráda řekla, že na spolupráce obecně se nedívám nijak negativně. Beru je jako skvělou příležitost, jak pro blogery a youtubery, tak pro firmy. To ale pouze v případě, že je spolupráce výhodná pro obě strany stejně, protože každý by si měl uvědomovat svou hodnotu. Pokud bloger či youtuber kývne na všechno, přestože při tom přistoupí na nesmyslné podmínky nebo bude propagovat něco, co nijak nesouvisí se zaměřením, kterému se věnuje, tuto hodnotu ztrácí a to především v očích čtenářů/diváků. Čímž se dostávám k propagování produktů jen kvůli penězům nebo věcem zdarma a lživým recenzím, které striktně odsuzuji. Zároveň by mělo být samozřejmostí spolupráce přiznávat a nesmyslně je nepopírat. Bohužel ti, kteří toto dělají, vrhají špatné světlo nejen na sebe, ale na celou komunitu, včetně těch poctivých, kteří si to mnohdy bohužel odskáčou.

Tolik ke spolupracím obecně. Přesouvám se ke konkrétnímu tématu tohoto článku, kterým jsou spolupráce s e-shopy. Tyto spolupráce fungují v drtivé většině stejně. E-shop osloví blogera/youtubera s možností vybrat si určitý počet produktů nebo produkty do určité částky, které následně zrecenzuje. Opět by to mělo fungovat tak, že celá recenze je pravdivá a upřímná. V tom případě je vše naprosto v pořádku a na celé věci se nedá najít nic špatného. Bloger/youtuber dostane možnost vyzkoušet něco nového, e-shop získá propagaci a čtenáři/diváci se inspirují.

Jiným druhem e-shopů jsou ty, které přímo na svých stránkách nabízejí blogerům/youtuberům spolupráci a je přímo na blogerech/youtuberech, aby e-shop oslovili. Opět na tom není nic špatného, pokud jsou splněna všechna kritéria, která už jsem zmínila.

Continue Reading

Příběh o dívce, která ztratila budoucnost…

Přemýšlela jsi někdy o tom, jaké máš vlastně štěstí, že žiješ v moderní civilizované společnosti? Ne každá náctiletá dívka má tu možnost…

Africká dívka Kehko, které není ještě ani osmnáct let a celý dosavadní život strávila ve vesnici v poušti, začíná úplně nový život v Praze. Každodenně se potýká se spoustou problémů a učí se věci, které jsou pro nás samozřejmé. Musí si zvykat na naprosto odlišnou kulturu, zvyky i lidi, kteří se vůči dívce jiné barvy pleti často nechovají tak, jak by měli. K tomu ji stále pronásledují hrůzné zážitky z její minulosti. Ty se jí nedaří vytěsnit ani díky milujícímu manželovi, českému lékaři Mikšovi, který Kehko na své misi v Keni zachránil a zamiloval se do ní. Dokáže se Hamarka začlenit do společnosti, zbavit se nočních můr minulosti a nakonec úplně normálně žít?

Kniha české autorky Barbory Walterové Benešové, pracující také jako novinářka, není její prvotinou. Z její lásky k africké kultuře, historii a náboženství vznikla už jedna kniha s názvem “Dívka, která nesměla mít sny”, na kterou kniha “Dívka, která ztratila budoucnost” dějově navazuje, avšak dá se přečíst i bez znalosti souvislostí. Právě autorčiny znalosti afrického života dělají knihu výjimečnou. Čtenáře dokáže překvapit až šokovat a zaujmout. Zápletka je rovněž zajímavá, a co bude následovat, bývá téměř vždy nepředvídatelné. Kniha mě nebavila pouze po jedné stránce a to stránce jazykové. Stylisticky bohužel nebyla na takové úrovni, jakou bych si představovala. Celkově ovšem knihu hodnotím velmi kladně. Byla jsem obohacena o spoustu nových znalostí a pojmů a také donucena zamyslet se nad tím, jaké my všichni žijící v civilizovaných částech světa máme štěstí a kolik lidí i dnes, ve 21. století, žije naprosto odlišným, a nebojím se říct otřesným, způsobem života.

Celý článek zde!

Continue Reading

WINTER must haves & favourites

Ze všech ročních období zima rozhodně nepatří k mým oblíbeným. Přesto se vždycky i na ní, stejně jako na čemkoliv jiném, snažím hledat něco pozitivního. Neumí to každý a i mně trvalo dlouho, než jsem si dokázala tuhle vlastnost vybudovat. O tom ale třeba někdy jindy, dnes se zaměříme na mé zimní nezbytnosti a oblíbenosti…

Zbožňuji svíčky a v zimě je pro ně ten nejideálnější čas. Tím nejlepším relaxem po dlouhém mrazivém dni pro mě je, když si můžu nějakou zapálit a zabalit se do deky s knížkou. Nejvíc jsem četla v prosinci, kdy jsem o vánočních prázdninách měla konečně více času na své záliby a méně povinností. Pod ruku se mi po letech konečně dostal poslední díl ze série Roztomilé malé lhářky (Pretty Little Liars) a musím říct, že ačkoliv se jednalo už o šestnáctou knihu, vůbec mě nenudila a moc jsem si ji užila. Po dočtení jsem cítila neskutečnou nostalgii, přeci jen mě tato série provázela několik let. A nostalgie mě neopouštěla ještě nějakou dobu poté, protože další knihou, kterou jsem přečetla doslova jedním dechem a během jednoho dne, byl Harry Potter a prokleté dítě. J. K. Rowling patří mezi mé oblíbené autorky, přestože fantasy není mým oblíbeným žánrem. Harry Potter je postava, která mě provázela celým dětstvím, o to víc jsem byla ráda, že jsem toto volné pokračování četla a navíc v období Vánoc, které je pro mě nejkouzelnějším v roce. Do třetice jsem se, už v lednu, poněkolikáté začetla do Malého prince, pro mě naprosté klasiky, kterou by si měl alespoň jednou přečíst každý. Faktem je, že při každém dalším čtení knihu chápu trochu jinak, částečně je to určitě věkem, částečně také tím, v jakém životním období se nacházím. Každopádně jsem nikdy moc nepochopila, proč se kniha čte s dětmi na nižším stupni základní školy, kdy ještě snad nic z obsahu nemohou vstřebat.

Občas bych si přála mít možnost se naklonovat. Můj klon by se pak za mě díval na všechny seriály, které bych chtěla stíhat, ale nestíhám, haha. Letošní zimu jsem se úplně od začátku začala dívat na Grey’s Anatomy (Chirurgové), což je seriál, na který jsem se dívala už jednou, jen jsem se pak nedokázala smířit s tím, že moje oblíbená postava brzy zemře, a se sledování jsem zkrátka přestala. (Nejsem sama takový blázen, který si k fiktivním postavám vytváří citovou vazbu, že?) Není to tak dávno, co vyšly čtyři nové epizody seriálu Gilmorova děvčata. Pravdou je, že tak dobré jako původní seriál už nebyly, každopádně bylo zajímavé dočkat se po letech pokračování a vidět, jak se příběh vyvinul.

Zima je pro pokožku nejnáročnějším obdobím. I když nepatřím k lidem, kteří trpí na extrémně suchou pokožku, i já v zimě pociťuji, že větší hydratace je na místě. Absolutním svatým grálem, a to nejen konkrétně v této oblasti, je kokosový olej (o jehož dalších využitích chystám brzy samostatný článek). Kromě tohoto bezkonkurenčního produktu jsem si letos oblíbila také balzám na ruce Repair & Care, který je hutnější a pro moje ruce, které v zimě trpí asi nejvíce, je naprosto skvělý. A také tělové mléko Smooth Sensation, které je primárně určeno pro suchou pokožku, tudíž je mastnější, ale rychle se vstřebává a moc ráda jej používám. Oba produkty jsou od značky Nivea.

Continue Reading

#LoveYourself | Poruchy příjmu potravy

Pamatuji si přesně své pocity, když jsem před pár lety psala článek o bulimii. Procházela jsem tehdy spousty příběhů dívek, které se s bulimií setkaly, ať už jí trpěly přímo ony, nebo někdo jim blízký. Ačkoliv jsem se letmo o problematiku poruch příjmu potravy zajímala už předtím a dokonce jsem znala i jeden případ v mém okolí, byla jsem zděšená. Přísahala jsem tehdy sama sobě, že nikdy k ničemu podobnému nesklouznu a byla jsem opravdu přesvědčená o tom, že mně by se nikdy nic takového stát nemohlo. “Nikdy a vždycky jsou nebezpečná slova,” řekla mi poměrně před nedávnem osoba, která je pro mě obrovskou autoritou. Je tomu tak, bohužel. Při vzpomínce na to, co jsem si říkala tehdy a zároveň uvědomění si, co se v mém životě děje teď, si uvědomuji, jak strašlivě jsem se spletla…

Myslím si, že vysvětlovat, co jsou poruchy příjmu potravy jako například anorexie nebo již zmíněná bulimie, není vůbec potřeba. Drtivá většina z nás ví, o co se jedná, a kdo náhodou ne, může si to najít kdekoliv jinde, protože je toho plný internet. Hlavně o tom ale tento článek vůbec být nemá.

Loňský rok pro mě byl po psychické stránce hodně náročný. Všichni nejspíš víme, jaké to je, když se nám všechno hroutí pod rukama, dlouhou dobu se to vůbec nelepší, spíš naopak, a východisko zdánlivě vůbec neexistuje. Každý člověk pak má svůj vlastní způsob, jak se s problémy a stresem vypořádat. U mě to vždycky bylo zahltit se co největším množstvím nejrůznějších aktivit, abych neměla vůbec žádný čas přemýšlet. Zpětně přiznávám, že tentokrát jsem to opravdu přepískla, i když jsem to dlouhou dobu popírala.

Faktem je, že jsem vždycky milovala, miluju a asi i budu milovat jídlo. To je vlastně největším paradoxem celého tohoto článku. Tím, že jsem neměla absolutně žádný volný čas, jsem začala přecházet z extrému do extrému. Střídaly se mi zhruba týdenní období, kdy jsem buď nejedla skoro vůbec, nebo jsem se naopak extrémně přejídala. K tomu jsem najednou měla daleko víc pohybu, než do té doby, a ve spojení se vším již zmíněným jsem začala nekontrolovatelně hubnout. Původně mi to vůbec nevadilo a začala jsem mít dokonce výčitky, když jsem jedla. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, když jsem za celý den snědla třeba jenom rohlík a vůbec jsem neřešila pocit prázdného žaludku, spíš naopak, byla jsem za něj ráda. Pocit hladu u mě časem postupně téměř vymizel. Ve finále jsem zhubla 7 kilo za 3 měsíce a vzhledem k mé původní váze a výšce jsem se dostala na podváhu. Já sama jsem to, že hubnu, nejdřív vůbec neregistrovala, začala jsem si toho všímat až, když mi všechno mé oblečení začalo být velké. Zhruba v té době si toho začalo všímat i mé okolí a setkávala jsem se převážně s reakcemi typu “Jíš ty vůbec něco?” a “Měla by ses najíst, jsi hrozně hubená.”

Mému tělu se pochopitelně můj životní styl vůbec nelíbil a začalo stávkovat. Často mi bylo špatně, přibližně jednou za 14 dnů jsem zvracela, ačkoliv jsem nic špatného nesnědla ani jsem nebyla nemocná. Trpěla jsem na bolesti hlavy, což se mi dřív vůbec nestávalo a neustále jsem byla unavená, ať už jsem spala jakkoliv dlouho. Kvůli úbytku na váze jsem se nakonec úplně přestala cítit dobře ve svém těle.

Continue Reading

NA VLASTNÍ KŮŽI: Rovnátka od začátku do konce

Rovnátka jsou v dnešní době naprosto běžnou záležitostí, přesto se kolem nich točí pořád spousta mýtů. Rozhodla jsem se s tebou podělit, jaké byly a nebyly mé dva roky s nimi!

První pohovor

Na prvním pohovoru ohledně rovnátek jsem byla asi ve třinácti. Navštívila jsem tehdy několik ortodontistů, abych porovnala, co mi který z nich řekne. Každý ortodontista to má přece jen trochu jinak, ať už jde o léčbu samotnou nebo o cenu. Tehdy jsem se rozhodla, že si rovnátka nasadit nenechám. Jednalo se pouze o kosmetickou záležitost. Během následujících dvou let se mi ale zuby začaly křivit čím dál víc, ačkoliv mi stomatologem bylo řečeno, že se to nestane. Pohovory jsem měla za sebou z dřívějška, proto jsem u jednoho z dříve navštívených ortodontistů absolvovala jeho zkrácenou verzi, která se skládala více méně jen z rychlého prohlédnutí mých zubů a otázek typu “Proč ses rozhodla pro rovnátka?”.

Rentgen a otisky

Přibližně za měsíc od pohovoru mě čekal rentgen a otisky. Byla jsem trochu nervózní, protože jsem nevěděla přesně, co mě čeká. Jak se ale později ukázalo, veškerá nervozita byla úplně zbytečná. Nejprve jsem šla na rentgen, kde mi sestřička nasadila ochrannou vestu a udělala několik snímků mých zubů. Poté jsem se přesunula do ordinace, kde mi zubař udělal otisky. Šlo o to, že mi dal do pusy hmotu, kterou bych konzistencí přirovnala třeba k plastelíně a otiskl do ní nejdříve horní, a pak spodní patro. Od hodně lidí jsem slyšela, že jim z otisků bylo špatně. Rozhodně je to nepříjemné, to ano, ale špatně mi nebylo a není to nic, co by se nedalo v pohodě zvládnout. Nakonec mi bylo položeno pár dalších otázek, byla jsem objednaná na příště a to bylo vše.

Druhý pohovor

Za další přibližně měsíc jsem šla na další pohovor. Dozvěděla jsem se výsledky rentgenu a otisků, jak bude léčba probíhat a tak dál. Bylo mi také řečeno, jestli kvůli rovnátkům bude potřeba vytrhnout nějaké zuby. K mému štěstí se žádné trhání nekonalo. Definitivně jsem se tedy rozhodla, že rovnátka chci a podepsaly se nějaké papíry.

Celý článek zde!

Continue Reading

HALLOWEEN cupcakes & cookies

Ačkoliv je Halloween svátek anglicky mluvících zemí a já odmalička ve svém okolí slýchám názory typu “Proč bychom my tady měli slavit nějaké americké svátky.” nebo “My přece máme Dušičky, tak k čemu nějaký Halloween?!”, rozhodla jsem, že nemám důvod se u tohoto svátku alespoň trochu nepozastavit. Tím absolutně nechci říct, že neslavím Dušičky, protože slavím. A vadí mi lidé, kteří jdou na hřbitov jen proto, že jsou Dušičky a jindy si ani nevzpomenou, ale to už jsem úplně u jiného tématu, a kdybych měla rozebírat to, co všechno mi vadí na chování většiny národa, vydalo by to na dalších několik článků. Koneckonců co je na slavení Halloweenu špatného? Žijeme přece ve 21. století, kdy se tradice a zvyky z různých koutů světa mísí víc než kdy dřív. Když se navíc podíváme do historie, zjistíme, že Halloween je svátkem Všech svatých a jeho úplný původ je vlastně v Římě. Já tento svátek zkrátka vnímám jako možnost kreativně se vyřádit, ať už se jedná o vymýšlení masky na halloweenské akce, zdobení domu nebo pečení halloweenských sladkostí.

Před nějakou dobou mě snad poprvé v životě popadla chuť vyřezat dýni. Pro ten nápad jsem se opravdu nadchla a nemohla jsem se dočkat, až ho budu moct uskutečnit. Ve finále jsem dýni nesehnala, přestože by to nejspíš nebyla žádná věda, v mém poslední dobou k prasknutí nabitém diáři na ni už nezbylo místo. Nápad s dýní jsem tedy odložila na příští rok (A vzhledem k mé manuální zručnosti je to nejspíš i dobře, moje ruce mám pořád raději nekrvácející, řekněme si to upřímně.), ale halloweenské nadšení mě neopustilo. Plánem B se stalo pečení, což by se dalo brát jako další naprostá šílenost. Nepeču, nikdy. Respektive jsem pekla jednou v životě. Můj záchvat kreativity si teď už s lehkým odstupem času vykládám jako kompenzaci posledních přibližně deseti let. Zhruba před takovou dobou mi totiž moje kreativní stránka dala sbohem. Světe div se, opravdu jsem nakonec pekla a světe div se, žádný požár se nekonal, kuchyně pořád stojí a jíst se to vlastně taky dalo. Čímž se dostáváme k důvodu, proč vám dnes přináším kromě těchto pár řádků také fotky a dva recepty. Když jsem to totiž zvládla já, tak to zvládne opravdu, ale opravdu každý.

Cupcakes (12)

  • 120 g másla
  • 170 g krupicového cukru
  • vanilkový cukr
  • 2 vejce
  • 200 g hladké mouky
  • 2 lžičky pečícího prášku
  • 50 ml mléka
  • formičky na muffiny

Troubu si předehřejte na 180°C. Máslo utřete s cukry do pěny a postupně zašlehejte obě vejce. Přidejte mouku promíchanou s trochou soli a práškem do pečiva a mléko. Celou směs pečlivě promíchejte a vlijte do formiček na muffiny. (Měla jsem trochu strach, aby se mi muffiny neroztekly, protože nemám formu na muffiny a dávala jsem formičky přímo na normální plech, ale dopadlo to dobře.) Dejte do trouby a pečte 20 minut. Před zdobením nechte muffiny pořádně vychladnout.

Continue Reading