21 důvodů, proč jsou chia semínka zázrakem

Chia semínka sem, chia semínka tam. Byly doby, kdy o nich téměř nikdo nevěděl, pak ale přišel obrovský “boom” a najednou byla všude. Jestliže jste o nich dosud neslyšeli, pak buďto nemáte sociální sítě, anebo jste si na nich vytvořili naprosto výjimečnou sociální bublinu. Ze srdce doufám, že davové šílenství už opadlo natolik, abychom si nyní mohli s čistou hlavou shrnout, co a k čemu ta chia semínka vlastně jsou…

Co to vlastně je?

Chia jsou malá černá semínka šalvěje hispánské, která pochází ze Střední Ameriky, proto není divu, že kdysi dávno bývala součástí jídelníčku Aztéků, Inků nebo Mayů. Už ti si byli dobře vědomi jejich pozitivních účinků.

Semínka jsou vysoce hydrofilní, to znamená, že na sebe velmi dobře dokáží navázat vodu a tím zvětšit svůj objem až na desetinásobek, čímž vytvoří jakýsi gel. Nemají žádnou specifickou chuť, takže se dají přidat do téměř čehokoliv a mohou je jíst úplně všichni, včetně veganů a alergiků.

Jaké že jsou ty jejich účinky?

1. Díky již zmíněné hydrofilii zasytí, zpomalí trávení a přeměnu sacharidů na jednoduché cukry, čímž se energie ve vašem těle vstřebá postupně, je lépe využita a také déle vydrží.

2. Obsahují hodně vlákniny (zhruba 34 %), to je dobré pro střeva.

3. Mají v sobě 3x více omega-3 mastných kyselin, které si tělo nedokáže samo vytvořit, než sója. Díky tomu pozitivně ovlivňují srdce, cévy, nervy, imunitu, paměť, soustředění a snižují hladinu cholesterolu.

4. Dodají tělu 5x více vápníku než mléko a zároveň působí jako katalyzátor pro jeho vstřebávání.

5. Jsou 3x silnějším antioxidantem než borůvky.

6. Pokud hledáte něco proti stresu, i s tím vám chia semínka mohou pomoci. Vitamínu B15 v nich se neříká antistresový jen tak.

7. Hydratují organismus zevnitř, tím mají dobrý vliv i na stav pokožky nebo vlasů.

Continue Reading

PŘEČTENO | Leden pod vlivem zkouškového

Studuju a ještě pár let, snad, studovat budu. Z toho vyplývá, že už jsem hodně dlouho nezažila leden, o kterém bych mohla prohlásit, že nebyl náročný. Minimálně si žádný takový leden nepamatuju. To se projevuje snad ve všech oblastech mého života. Nemůžu ale rozhodně říct, že jenom negativně. Nikdy totiž nemám takovou chuť do činností, do kterých se mi normálně nechce, jako je například uklízení, a nikdy nemám takový příliv kreativity, jako na konci ledna. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte, představuji vám nový pravidelný měsíčník na mém blogu, který by mohl s přehledem nést podtitul “aneb studentce literatury došlo, že o jedné své velké zálibě nepíše, a vůbec nechápe proč”…

Nesnesitelná lehkost bytí – Milan Kundera

Ke čtení knih Milana Kundery jsem se dostala mnohem později, než bych čekala a vlastně i než bych chtěla. Mám jich ještě dost před sebou, ale moc se na ně těším, protože Milan Kundera mě baví, velice.

Živě si vybavuji, když nám právě o Nesnesitelné lehkosti bytí vyprávěla učitelka literatury na gymplu. Nutno říct, že mě kniha zaujala už tehdy, a i když teď po přečtení vím, že to, co říkala, bylo úplně přesné a příběh i jeho myšlenky vystihla skvěle, stejně mě překvapily pocity a myšlenky, které ve mně čtení vyvolalo. Jsem rozhodně přesvědčená, že tato kniha patří k těm, které na člověka v každém životním období a v každém věku zapůsobí o dost jinak, nicméně pochybuji o tom, že by se mi někdy mohla nelíbit.

Moc bezmocných – Václav Havel

Byť na svých sociální sítích nikdy neváhám otevřít politická témata, protože je to zkrátka něco, k čemu nejsem lhostejná, tady na blogu se od toho odjakživa úplně distancuji. Blog je pro mě místo ryze apolitické a mým záměrem je jej tak i zachovat.

Moc bezmocných je esej Václava Havla, která byla napsána na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všichni víme, nebo v to alespoň z celého srdce doufám, kdo byl Václav Havel i jaký režim tehdy u nás panoval. Tato esej se dá však naprosto úžasně zobecnit – vztáhnout na téma lidských práv, svobody v jakékoliv podobě, bez ohledu na momentální režim či dobu. A k tomu už se na blogu vyjádřit vůbec nezdráhám, protože si myslím, že je to důležité. I proto bych byla ráda, kdyby si tuto esej přečetl co největší počet lidí i v současnosti a zamyslel se, protože mně dala opravdu hodně.

Continue Reading

3+1 mých technických nezbytností pro blogování

Málokdo, kdo se nikdy nepohyboval v oblasti blogování jinak než jako čtenář, ví, co všechno je vlastně pro to, aby takový blog vznikl a fungoval, potřeba. Počítač se všemožnými programy, poskytovatel webových stránek, hosting, doména, foťák… Pokračovat bych mohla donekonečna, a přesto bych asi nevyjmenovala všechno. Nejsem žádný technik, a přesto se jako blogerka práci s nějakou technikou nevyhnu, a to jí pořád nepoužívám zdaleka tolik jako spousta jiných. Protože blogování není jenom o tom něco napsat, nahrát fotku a pak to zveřejnit…

Počítač

Ačkoliv blogovat se dá i pomocí tabletu či dokonce telefonu, počítač je zkrátka počítač. Alespoň tedy pro mě, ale jsem si jistá, že mi dá většina lidí za pravdu. Koneckonců už jste viděli nějakého úspěšného blogera, jehož hlavním nástrojem by nebyl právě počítač a jakákoliv další zařízení nebyla jen jeho doplňkem?

Dlouhé roky jsem vlastnila Lenovo IdeaPad Z580. Byl to můj první notebook, se kterým jsem ale nebyla stoprocentně spokojená vlastně asi nikdy, ačkoliv k blogování většinu času sloužil dobře.

Nerada bych tímto článkem zahajovala další bitvu ve válce Apple versus jakákoliv jiná značka. Myslím, že má každý právo si udělat názor a zvolit to, co mu nejvíce vyhovuje. A u mě to je Macbook Air, se kterým jsem naprosto spokojená. Počítač tahám většinu času všude s sebou, takže potřebuju aby nejenom dobře fungoval a mohla jsem se na něj spolehnout, ale také aby nebyl moc velký a těžký a aby měla baterka dlouhou výdrž. No a právě to jsem našla u Applu. A když mluvím o počítači, v rámci blogování je pro mě dlouhé roky podstatné, aby obsahoval nějaké grafické programy. Dříve jsem hodně používala Photofiltre a Photoscape. Teď už používám jen druhý ze zmíněného a ve spoustě věcí si bohatě vystačím s online programy. V poslední době je pro mě hodně důležitá Canva.

WordPress

Když jsem poprvé zatoužila mít nějaké vlastní stránky, psal se zhruba rok 2010 a blogování v Česku a na Slovensku bylo na svém úplném začátku. Naprostá většina nějakých stránek či blogů byla o celebritách, seriálech, hudebních skupinách… a tak podobně. A jiným směrem jsem nešla ani já. Moje první zkušenost s vlastněním webové adresy vznikla díky eStránky.cz, to ale nemělo dlouhého trvání. Tato služba vlastně existuje dodnes, nicméně pro blog je určitě nevyhovující.

V červnu 2012 jsem si vytvořila svůj první opravdový blog, a to díky Blog.cz, což byla v té době úplně nejrozšířenější platforma u nás. Nebyla nutná znalost HTML, vše bylo poměrně jednoduché a dobře to fungovalo, a navíc se okolo sdružovala nemalá komunita blogerů a blogerek. Díky fungování na této platformě se spousta lidí, včetně mě, v touze svůj blog všemožně vylepšovat naučila pracovat s grafickými programy.

Blog.cz existuje dodnes, nicméně o nějakém fungování už úplně nemůže být řeč. Rychlý vývoj technologií a nutnost přizpůsobovat se jim tato platforma nezvládla. Ještě během jejího fungování se začal hojně využívat dodnes velice využívaný Blogspot, chcete-li Blogger. Tam jsem nikdy nepřešla, i když jsem o tom nejednou uvažovala.

Na jaře 2018 jsem po delší blogerské krizi udělala rozhodnutí, že místo toho, abych pověsila celé své blogování na hřebík, posunu ho na trochu vyšší level. Rozhodla jsem se koupit si vlastní doménu a hosting a začít používat WordPress. Doménu i hosting jsem si koupila u Wedosu a platím si ji vždy na rok. Moje technické dovednosti nejsou valné, a tak mi daly první dny  a týdny dost zabrat. Oříšek byla hlavně má snaha převést si obsah ze svého původního blogu, což se podařilo jen částečně s pomocí člověka z oboru. Chyba však nebyla ve WordPressu, který převedení obsahu naopak podporuje, nýbrž v Blog.cz. Pravděpodobně vám bude chvíli trvat se s WordPressem naučit pracovat (a budete googlit, googlit a zase googlit všemožné návody), rozhodně to ale stojí za to, protože si troufám říct, že lepší místo, kde si založit blog, momentálně nenajdete. WordPress vám otevře nekonečno možností, ať už co se týče vzhledu vašeho blogu, nejrůznějších pluginů nebo čehokoliv jiného.

Continue Reading

5+1 tipů, jak propagovat svůj blog

Tvorba blogu je skvělá činnost, pokud se člověk chce nějak realizovat prostřednictvím psaní či focení, má chuť a odhodlání něco sdělit a nebojí se jít takříkajíc “s kůží na trh”. Samotnou tvorbou a následným zveřejňováním obsahu to ale, pokud nechcete tvořit jen tak sami pro sebe, nekončí. Velice důležité je také dostávat to, co jste zveřejnili, dál, respektive dostávat to k lidem. To může být častokrát docela oříšek…

Nacházíme se v době, kdy popularita blogů není už zdaleka tak velká, jako bývala před lety, a pořád klesá. Lidem jsou bližší videa na YouTube a nejrůznější sociální sítě, blogeři a blogerky se nejčastěji přesouvají na Instagram. Není ale všem dnům konec, blogy zdaleka nejsou mrtvé a oproti nestálým sociálním sítím, které může ze dne na den někdo zrušit, jsou o dost stabilnějším a jistějším místem, kam vkládat to, co ve vás je. Právě ale kvůli popularitě sociálních sítí, které jsou pohodlnější už jen v tom, že stačí kliknout na ikonku v telefonu a člověk má vše na jednom místě, je stále méně lidí, kteří by pravidelně procházeli blogy, jestli na nich náhodou nepřibylo něco nového. A proto je důležitá propagace. Možností je dost, žádnou z nich nemůžete nic zkazit a čím více z nich využijete, tím bude vaše snaha efektivnější.

Facebookové skupiny

Na Facebooku je neskutečné množství různých skupin a mnohé z nich jsou určené přímo pro blogery anebo jejich čtenáře. Jednou z nich je skupina Blogy!, kterou jsem před lety založila, má přes 4 tisíce členů a je 2. největší na naší scéně, ale skupin se stejným nebo podobným zaměřením je mnoho, mezi nimi i skupina BloggersRE – Online tvůrci a influenceři. Tyto skupiny slouží ke sdružování tvůrců, předávání rad, pokládání dotazů a úplně nejčastěji ke sdílení obsahu. To, že bych zveřejnila článek a následně jej hned nenasdílela do všech blogerských skupin naší scény, kterých jsem součástí, si už neumím představit. Věřte, že právě toto sdílení ke mně dle statistik přivádí nejvíce lidí.

Nemusíte se omezovat jen na skupiny zaměřené na blogy a blogování. Máte-li blog o cestování, najděte si skupiny cestovatelské apod. Držte se ale skupin v jazyce, ve kterém tvoříte. Jistě se shodneme na tom, že sdílet články psané v češtině v zahraničních skupinách, by nemělo žádný význam.

Vlastní sociální sítě

Vybudujte si vlastní profily na sociálních sítích, rozšiřujte svou základnu sledujících a sdílejte svůj obsah i tam. Svému blogu vytvořte například facebookovou stránku nebo využívejte Instagram, kde můžete jeden nějaký odkaz vložit do bia (třeba odkaz na blog nebo nejnovější článek na něm) a od 10 tisíc sledujících pak jakýkoliv odkaz vložit do jakéhokoliv InstaStory. Ne nadarmo jsem v úvodu článku psala o popularitě sociálních sítí, pokud tvoříte blog, je dobré je mít a budovat si na nich nějakou fanouškovskou základnu. A abych nezmínila jen ty dvě nejznámější, přidávám ještě Twitter nebo LinkedIn – i tam můžete dávat vědět o své tvorbě.

Continue Reading

TIME MANAGEMENT

Tvrdit, že když se chce, stíhat se dá všechno, je nesmysl. Pokud toho chcete stíhat opravdu přespříliš, není to v lidských silách, protože bohužel (nebo možná bohudík), den má a vždycky bude mít pořád jen 24 hodin. Dá se toho ale stíhat hodně, mnohdy mnohem více, než si myslíme. Vše je jen o dobré organizaci času…

Nejsem dokonalá. Nikdy jsem nebyla a s naprostou určitostí můžu říct, že ani nikdy nebudu. Stejně tak je to s mým “time managementem”. Naučit se dobře si organizovat svůj čas mi trvalo a doteď občas mám nějaké výpadky. Kdo by neměl, když se okolo děje tolik věcí, které nemůžeme ovlivnit a které se občas přiženou tak rychle, že rozhodí i ten sebelepší systém. Můžu ale hrdě říct, že v naprosté většině případů mi moje organizace času funguje, a to díky 5 základním věcem.

Priority

Stanovit si priority, to se někdy snadněji řekne, než udělá. Patřím k lidem, kteří by nejradši dělali úplně všechno a hned, takže stanovení priorit pro mě téměř nikdy nebývá lehké. Je to ale potřeba. Jsem totiž taky perfekcionista a nesnesu nedělat věci na 100 %. (no, kdyby jen na 100 %…), což bez stanovení priorit nejde.

Proto vždycky zhodnotím, co je potřeba udělat dříve a co později a popřípadě taky, co je potřeba nedělat vůbec. Ano, jak už jsem zmínila v úvodu, den má pořád jenom 24 hodin, týden jenom 7 dnů a člověk musí taky někdy spát. Stanovení priorit je úplným základem, bez ohledu na to, co právě pro vás prioritou je.

Papírový diář

Plynule se dostáváme k dalšímu bodu. Bez papírového diáře nedám ani ránu a je mi úplně jedno, v jak moc online době žijeme. Už třetím rokem nedám dopustit na Doller. Pro milovníky malých diářů to dost pravděpodobně nebude nic ideálního, pro mě naopak ano. Píšu si do něj totiž opravdu skoro všechno. V klasickém týdenním plánovači mám vypsané přednášky, srazy s kamarády, pracovní schůzky… Do týdenních cílů si píšu úkoly na daný týden a do seznamu toho, co je potřeba udělat, zase články, které daný týden píšu. Doller je skvělý v tom, že obsahuje taky mraky místa na nejrůznější poznámky a nápady. No a taky měsíční shrnutí. Tomu úplně nefandím, vždycky mě takové věci po čase začaly spíš otravovat než motivovat nebo něco takového, podobně jako psaní deníku, ale to už začínám odbočovat od tématu. Mimochodem Doller je naprosto univerzální, nemá předem daná žádná data, takže si můžete všechno vyplnit sami a začít jej tak třeba používat klidně v červenci. Zkrátka a dobře, asi jste pochopili, že bez papírového diáře nedám ani ránu.

Continue Reading

Bloggers RE

Příležitosti. Kolik jich okolo sebe máte? Jednu, dvě, deset, padesát… anebo tak moc, že to ani nedokážete spočítat? Žijeme v hodně zajímavé době, nemyslíte?

Před pár měsíci se mi na displeji telefonu objevilo upozornění na novou zprávu v directu na Instagramu. Šlo o zprávu, která by mi s největší pravděpodobností nikdy nepřišla nebýt mojí práce v BloggersRE a našeho tehdejšího hledání nových posil do týmu. Posily to měly být na psaní článků a my všem zájemcům mimo jiné vždy dáváme za úkol sepsat jeden článek vzorový a poslat nám jej na náš email do určitého termínu. Tehdy už bylo po termínu a psala mi jedna ze zájemkyň, která článek nedodala. Omlouvala se, dle jejích slov to neudělala proto, že si nevěřila a byla přesvědčená, že by to stejně nevyšlo. A to bylo něco, co mě donutilo se pozastavit a zamyslet. Hodně zamyslet.

Nevybavuji si, že by mě něco bavilo stejně tak dlouho jako psaní. Už v první třídě, sotva jsem se naučila skládat dohromady písmena do slov, aniž bych znala nějaká pravopisná a gramatická pravidla, jsem si do různých sešítků sepisovala básničky. Po nějaké asi dvouleté přestávce jsem v šesté třídě začala psát různé příběhy a v sedmé třídě si založila blog. Nikdy jsem moc neměla žádný cíl, vždycky jsem jen dělala to, co mě baví, to mi snačilo a mám to tak vlastně doteď.

V roce 2013, když mi bylo ani ne patnáct, jsem při brouzdání po internetu narazila na možnost stát se redaktorkou nějakého webu, bez jakéhokoliv většího přemýšlení jsem to zkusila a ono to vyšlo. Zhruba o rok později se podobná situace opakovala s jiným webem, tam to jen trvalo o trochu dýl a chtělo to trochu víc úsilí. To se ale vyplatilo, protože jsem pro ně po čase nejen psala jako blogerka, ale i dělala reportáže z akcí a editovala jiné články. Ke konci roku 2016 jsem jen tak v dlouhé chvíli procházela fotky pod hashtagem na Instagramu. Jaký to byl hashtag už si absolutně nepamatuju, mezi těmi fotkami jsem ale našla informaci o tom, že nějaký projekt hledá šéfredaktorku webu. “Za pokus nic nedáš,” blesklo mi hlavou. Během chvilky mi přišla kladná odpověď. Z toho projektu se vyvinulo Bloggers RE a z pozice šéfredaktorky webu ještě také koordinátorka toho celého a zkrátka taková holka pro všechno.

Bloggers RE je projekt dost specifický v tom, že jej tvoří lidé z různých koutů Česka a Slovenska, někteří dokonce žijí v zahraničí, přesto funguje. Jednou za čas se snažíme scházet, uspořádáme vždycky nějaký větší sraz a jeden takový proběhl i před necelými 14 dny v kavárně Pražská čokoláda, jen kousek pod Pražským hradem.

Continue Reading

Colours of Ostrava 2019

Budete mi věřit, když vám řeknu, že je mi 20, miluju všechno, co nabízí fesťáky (čti hudbu, jídlo a pití ze stánků, nezaměnitelnou atmosféru atp.), celý život bydlím ani ne 30 kilometrů od Ostravy, ale nikdy jsem nebyla na Colours? Pravděpodobně nebudete, já se vám nedivím, ale ono je to tak. Teda, bylo to tak až do letošního července, a to dost možná jenom kvůli jednomu failu. Všechno zlé pro něco dobré se říká. Svatá pravda…

Loni jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Terkou rozhodly, že rozhodně musíme jet na koncert Eda Sheerana do Prahy. Poctivě jsem čekala na spuštění prodeje lístků, dokonce jsem se dostala až k platbě… a pak ta stránka prostě spadla. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, jak strašně netrpělivý člověk jsem a že všechno prostě musím mít hned. A tak když jsem ten proces chtěla absolvovat znova a viděla, kolikátá jsem v pořadí, naštvala jsem se a vzdala to, přičemž okamžitě následovala moje zpráva Terce.

“Ty lístky nemám, pojedem na Colours?”
A v podstatě okamžitě přišla její odpověď: “Jo.”

Napadlo mě to úplně náhodou. Takhle jednoduchý to bylo. Koupila jsem lístky (bez jakýhokoliv čekání!) a bylo jasno. Teda, abych to zase úplně neidealizovala, tohle se událo v září, kvůli čemuž ještě asi tak stokrát hrozilo, že nikam nepojedem, protože 10 měsíců je zkrátka 10 měsíců. No, dopadlo to tak, jak to nejspíš dopadnout mělo. Všechno vyšlo na den přesně a jely jsme. A mimochodem ve finále bychom nemohly na toho Eda. Během jeho koncertu jsme totiž obě byly na cestě k moři, každá někam jinam.

Nebudu přehánět, když napíšu, že první den, nebo spíš večer, jsme byly obě někde mezi “Alenka v říši divů” a “Sedmé nebe”. Dorazily jsme až někdy kolem osmé, Terka v podstatě rovnou z pláže, já po celodenním pracovním maratonu. Ten večer jsme měly plán jenom jeden – Florence and the Machine. Když jsme se dávno po koupení lístků dozvěděly, že na Colours bude, málem jsme se zbláznily radostí. Že ji totálně milujem, vám už je zřejmě jasné. Celý koncert byl pro nás jedno velké WOW. Víla s neuvěřitelným talentem, která vám najednou vyrazí dech, když při tom svém éterickém vzezření řekne “fuckin'”. Doteď, když si pouštím videa, které z toho neskutečného vystoupení mám, mi po těle běhá husí kůže. I když ty videa mám jenom 3, z dobrého důvodu.

Continue Reading

Na skok ve Varech | KVIFF 2019

Je starým známým faktem, že ty nejlepší zážitky vznikají naprosto spontánně. A víte, kdy vznikají ty úplně nejlepší? U vína. A přesně takhle vznikl náš výlet do Karlových Varů, o kterém to dnes celé bude. Jednoho květnového večera jsem u lahve bílého pronesla, že jsem se vždycky chtěla podívat na Karlovarský filmový festival, moje nejlepší kamarádka mi na to nadšeně řekla, že ona taky, a bylo vymalováno. Tedy, skoro…

Víno má jednu (no, možná víc, ale tentokrát mělo vážně jenom jednu) nevýhodu. Když už ho v sobě máte dost, dokážete sice vést hluboké filozofické úvahy o smyslu života, na nějaké racionální plánování to ale moc není. A tak jsme sice zvládly otevřít oficiální web KVIFF, přečíst si základní info a zhruba se podívat, kdy bychom tak asi mohly jet. Dohromady jsme ale nedaly celkem nic a výsledkem celého zbytku večera bylo pořád jenom to, že zkrátka chceme jet do Varů.

Uběhl měsíc, do zahájení 54. ročníku KVIFF zbývalo jen pár dnů a o tom, že doopravdy pojedeme od té doby nepadlo ani slovo, i když někde v hlavě jsem to měla pořád. Zničehonic mi přišla zpráva, která končila takhle: “… jo a s těmi Vary počítám!”. A bylo vymalováno. A tak jsme se sešly, daly hlavy (čti diáře) dohromady, zarezervovaly vlak do Prahy a Flixbus do Varů (doporučujeme!) a byly ready vyrazit. Těšily jsme se na naprosto skvělý pátek v Karlových Varech, kde jsme ani jedna nikdy předtím nebyla, doplněný o program KVIFF (nebo případně naopak).

Než vám vylíčím všechny naše zážitky, asi bude dobré napsat nějaké základní informace. Koneckonců myslím, že se tady najde dost lidí, kteří vůbec netuší, jak to na KVIFF chodí, stejně tak, jako jsme to netušily my. Pokud nejste novinář s akreditací nebo vás někdo nepozve, vaše možnost, jak se dostat na nějaký film, se jmenuje “festival pass”. Ten jde koupit na den, 3 dny, 5 dnů nebo na celý festival. S ním pak můžete získat vstupenky na filmy. Ty jdou koupit jen přímo na některé z pokladen ve Varech na daný den nebo den následující. Ze zkušenosti ale nutno říct, že zájem je takový, že už během dopoledne jsou vyprodány všechny vstupenky na den dopředu. Jako držitel “festival passu” máte taky možnost čekat ve frontě přímo před místem projekce a doufat, že se vám podaří dostat na jedno z na poslední chvíli uvolněných míst. No, o nějaký ten adrenalin není na tomhle festivalu nouze.

Continue Reading

3 chyby firem při blogerských spolupracích

Za 7 let, co se pohybuji v blogerském světě, jsem se už setkala s nespočtem spoluprací. Ať už to byly spolupráce přímo moje, anebo ty, které jsem viděla u ostatních. To není nic, čím bych se chtěla jakkoliv chlubit. Je to něco, čímž se snažím říct, že si myslím, že jsem už zvládla posbírat nějaké zkušenosti. Zkušenosti, které bych ráda nějakým způsobem také předala dál…

Nejednou se mi stalo, že jsem se, co se spoluprací týče musela začít smát. Důvody byly různé. Někdy jsem u někoho viděla spolupráci už na první pohled výhodnou jen a jen pro firmu a říkala si, jak na to ten člověk sakra mohl přistoupit. Jindy jsem zase zahlídla něco absolutně nekorespondujícího s ostatním obsahem, který daný člověk tvoří… No, podnětů ke smíchu jsem už viděla víc než dost. A kolikrát jsem taky přemýšlela, jestli to vlastně není spíš k pláči.

Nerada bych se ale dnes zaměřovala na spolupráce ze strany blogerů, ty nyní úplně vynecháme. Do hledáčku si vezmeme pouze firmy, respektive jejich PR oddělení. Ráda bych vás seznámila se 3 věcmi, které se mi opravdu staly. 3 věcmi, které považuji za neprofesionální a zkrátka dost mimo. 3 věcmi, kterých by se firmy měly rozhodně vyvarovat. A jak jinak než 3 věcmi, které mě rozesmály.

Špatné zacílení

Za předpokladu, že bych se věnovala marketingu a měla oslovit nějakého blogera či blogerku ke spolupráci, úplně nejdříve by mě zajímaly 2 faktory – počet čtenářů/sledujících daného člověka a jeho zaměření.

Pokud bych totiž zastupovala začínající firmu, která zatím může přijít “jen” s nabídkou barteru či uspořádání soutěže, nebudu logicky oslovovat někoho, kdo má 50 tisíc sledujících. Jestliže bych to totiž udělala, mohla bych čekat buď odmítnutí, nebo v horším případě vůbec žádnou reakci. Zkrátka a dobře, soudnost je na místě.

Druhým faktorem je to, na co se daný člověk zaměřuje. Vyrábí-li má firma hračky pro děti, mojí cílovou skupinou jistě nebude šestnáctiletá fashion blogerka. Stejně tak pokud hledám někoho, kdo napíše recenzi na několik mých rtěnek a očních stínů, food blogerka nebude vhodnou adeptkou k oslovení.

Špatné oslovení

Věřte, nebo ne, ale tohle se mi skutečně stalo, a jak jsem později úplnou náhodou zjistila, nebyla jsem jediná. Ne, pokud mail začíná slovy “Dobrý den, Lenko”, nabídnu opravdu nepřijmu, i kdyby byla sebelákavější. Proč? Mám totiž svou hrdost, která mi to nedovolí.

Continue Reading

CURRENT WISHLIST

Je to už nějaký ten pátek, co se všude okolo začaly ve všech pádech skloňovat pojmy jako zero waste nebo minimalismus, minimálně teda alespoň v mojí sociální bublině. Zero waste nejsem. A ani nikdy nebudu. Článek konkrétně zaměřený na tato témata mám v šuplíku schovaný na jindy, v tomhle bych se jim ráda ale taky přiblížila. Pamatujete na mé dřívější wishlisty? Pár jich tady na blogu je k dohledání, poslední vyšel před více než rokem a úplně všechny jsou od tohoto diametrálně odlišné…

Před pár měsíci jsem se pustila do rekonstrukce a krátce nato se stěhovala. Znamenalo to nejenom, že jsem strávila vážně spoustu času nakupováním nábytku a dekorací, úplně nejdříve jsem hlavně zjistila, kolik mám vlastně věcí. Tím nemyslím věcí, které používám, potřebuju nebo mi zkrátka nějakým způsobem dělají radost, ale takových, které jsem pomalu ani nevěděla, že je vlastním, byly zahrabané někde ve skříni a úplně zbytečné. Celá moje rekonstrukce tak začala vystěhováním úplně všeho, pokračovala zbavením se nepotřebného, a až pak došlo na to, čemu by se doopravdy dalo říkat rekonstrukce. Při stěhování do Prahy a zařizování bytu jsem došla k něčemu podobnému – zjistila jsem, že toho k životu vlastně až tolik nepotřebuju.

Když jsem se pár dnů zpátky zamyslela, co si vlastně momentálně přeju, tedy co je zrovna teď na mém pomyslném “wishlistu”, automaticky mě napadla jedna položka, kterou vážně potřebuju, po pár minutách druhá a až za nějakou tu chvíli ještě další dvě. A to bylo všechno. Doteď mě nic dalšího nenapadlo. Ještě nedávno bych mohla přihodit pár doplňků do bytu, takže na jednu stranu škoda, že jsem s tímhle příspěvkem otálela, na druhou stranu vlastně dobře, kvůli pointě tohoto článku.

To je myslím dokonalá ukázka dvou věcí – materiálně mám naprosto všechno, co k životu potřebuju, a konečně jsem na té správné cestě k minimalismu. Abych pravdu řekla, bývala jsem dřív, alespoň dle mých měřítek, dost materiálně založený člověk. Byla to jedna z věcí, kterou jsem na sobě opravdu neměla ráda, a tak jsem se rozhodla ji změnit. Čímž lehce odbíhám k dalšímu omílanému tématu sebelásky, ale o tom taky až jindy. Nejsem s tímhle procesem zdaleka u konce, pořád mám na čem pracovat, ale troufám si říct, že už opravdu nejsem materialista. Zatím se ale nechci úplně nazývat ani minimalistou, i když už se snad blížím.

  1. Macbook Air
  2. Hygge – Meik Wiking
  3. Lykke – Meik Wiking
  4. Chelsea boots
Continue Reading
1 2 3 6