Bloggers RE

Příležitosti. Kolik jich okolo sebe máte? Jednu, dvě, deset, padesát… anebo tak moc, že to ani nedokážete spočítat? Žijeme v hodně zajímavé době, nemyslíte?

Před pár měsíci se mi na displeji telefonu objevilo upozornění na novou zprávu v directu na Instagramu. Šlo o zprávu, která by mi s největší pravděpodobností nikdy nepřišla nebýt mojí práce v BloggersRE a našeho tehdejšího hledání nových posil do týmu. Posily to měly být na psaní článků a my všem zájemcům mimo jiné vždy dáváme za úkol sepsat jeden článek vzorový a poslat nám jej na náš email do určitého termínu. Tehdy už bylo po termínu a psala mi jedna ze zájemkyň, která článek nedodala. Omlouvala se, dle jejích slov to neudělala proto, že si nevěřila a byla přesvědčená, že by to stejně nevyšlo. A to bylo něco, co mě donutilo se pozastavit a zamyslet. Hodně zamyslet.

Nevybavuji si, že by mě něco bavilo stejně tak dlouho jako psaní. Už v první třídě, sotva jsem se naučila skládat dohromady písmena do slov, aniž bych znala nějaká pravopisná a gramatická pravidla, jsem si do různých sešítků sepisovala básničky. Po nějaké asi dvouleté přestávce jsem v šesté třídě začala psát různé příběhy a v sedmé třídě si založila blog. Nikdy jsem moc neměla žádný cíl, vždycky jsem jen dělala to, co mě baví, to mi snačilo a mám to tak vlastně doteď.

V roce 2013, když mi bylo ani ne patnáct, jsem při brouzdání po internetu narazila na možnost stát se redaktorkou nějakého webu, bez jakéhokoliv většího přemýšlení jsem to zkusila a ono to vyšlo. Zhruba o rok později se podobná situace opakovala s jiným webem, tam to jen trvalo o trochu dýl a chtělo to trochu víc úsilí. To se ale vyplatilo, protože jsem pro ně po čase nejen psala jako blogerka, ale i dělala reportáže z akcí a editovala jiné články. Ke konci roku 2016 jsem jen tak v dlouhé chvíli procházela fotky pod hashtagem na Instagramu. Jaký to byl hashtag už si absolutně nepamatuju, mezi těmi fotkami jsem ale našla informaci o tom, že nějaký projekt hledá šéfredaktorku webu. “Za pokus nic nedáš,” blesklo mi hlavou. Během chvilky mi přišla kladná odpověď. Z toho projektu se vyvinulo Bloggers RE a z pozice šéfredaktorky webu ještě také koordinátorka toho celého a zkrátka taková holka pro všechno.

Bloggers RE je projekt dost specifický v tom, že jej tvoří lidé z různých koutů Česka a Slovenska, někteří dokonce žijí v zahraničí, přesto funguje. Jednou za čas se snažíme scházet, uspořádáme vždycky nějaký větší sraz a jeden takový proběhl i před necelými 14 dny v kavárně Pražská čokoláda, jen kousek pod Pražským hradem.

Všechny naše srazy jsou vždycky moc fajn a vždycky mě donutí tak trochu bilancovat. Nad tím, jaký kus cesty ušel projekt jako takový i jaký kus cesty jsem ušla já, v rámci něj i mimo. Tenhle sraz mě k tomu donutil ještě o něco víc. Bylo to tím, že mi během jeho plánování napsalo samo od sebe a nezávisle na sobě několik členů týmu, jestli bych na srazu nemohla udělat nějaký workshop týkající se psaní. Potěšilo mě to, neskutečně moc. Nemám na to žádnou školu, kurz ani nic podobného. Mám jenom roky, kdy jsem dělala to, co mě baví. Nikdy by mě nenapadlo, že v mých dvaceti bude někdo stát o moje rady, a to nejenom tak, že mi napíše, protože to se mi čas od času stane, ale že jimi bude chtít strávit část dne. Došlo mi, že za všechno vděčím těm příležitostem, kterých jsem se chopila jen tak, protože se týkaly něčeho, co mě bavilo a lákalo, a protože jsem neměla co zkratit. Přinesly mi neskutečně moc možností a hlavně zkušeností, které jsou k nezaplacení. A já mám vážně problém popsat slovy to, jak moc vděčná jsem.

Nejsem člověk, který by nějak extra riskoval. Ráda mám zadní vrátka a záložní plány. Pokud ale vím, že nemám co ztratit, sáhnu po jakékoliv příležitosti. Protože co horšího se může stát, než že to nevyjde a život půjde dál stejně tak, jako tomu bylo do té doby? Nejspíš nikdy úplně nepochopím, že to takhle někdo nemá a nechá strach ovládat svůj život, místo toho, aby se naučil ovládat svůj strach. A ještě víc kroutím hlavou nad tím, že někdo celý život dělá něco, co ho nebaví, nebo co dokonce nesnáší, i když má jinou možnost.

A jak to máte s příležitostmi vy?

YOU MAY ALSO LIKE

3 komentáře

  1. Je pravda, že v poslední době cítím spíš útlum, ale jinak jsem posledních deset let jenom psala a psala. Na cokoliv, co mě zajímalo, a vydávala jsem téměř denně. Teď už moc řeším, co napsat a co ne, a pomalu to vracím na původní kolej :)

    Zápisky třicítky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.