Faith is unquestioning belief | OUTFIT

Pokud budete přesvědčeni, že se pletu, vyveďte mě, prosím, z omylu. Jsem přesvědčená, že úplně každý člověk potřebuje v něco věřit. Víra je jednou z těch věcí, které nás dokáží držet nad vodou i v těch temnějších časech. Když ztratíme veškerou víru, ztratíme určitým způsobem i část své existence. Je úplně jedno, co si pod pojmem víra představíte. Víra v lásku, pokrok, boží mlýny, nějaké náboženství… věřit se dá v podstatě v cokoliv, a to i v mnohem banálnější věci, než jsem teď náhodně vyjmenovala. Největší část populace si slovo víra s největší pravděpodobnosti jako první spojí s náboženstvím, a právě to je něco, nad čím, mimo jiné, často dost přemýšlím…

Ačkoliv dle průzkumů žijeme v převážně ateistické zemi, dokonce jedné z nejateističtějších na světě, náboženství bylo v mém životě od mala dost skloňovaným pojmem. Důvod je prostý – oblast, ze které pocházím, je z těch, kde je pořád velké procento katolíků. Když jsem jako malá nechodila do hodin náboženství, byla jsem jediná z celé naší třídy. Tehdy se možná zrodilo to, že obvykle nemám tendence jít s davem, spíš naopak. Ale to dost odbočuju a předbíhám. Z výčtu věcí, za které jsem úplně nejvíc vděčná svým rodičům, teď vyzdvihnu to, jak mě vychovali. Kdybych teď zase odbočovala, zmínila bych, že samozřejmě výchova není všechno a veliký podíl má osobnost daného člověka, protože při pohledu na mého bratra, který byl vychováván úplně stejně a je úplně jiný než já, je to zjevné, ale já neodbočím.

Zkrátka a dobře, mí rodiče byli úžasní v tom, že mi dali možnost volby. Nikdy mě přímo nevedli k žádnému náboženství, ale ani mi nikdy žádné nezakazovali a vždycky mi říkali, že je to na mně. Půlku rodiny mám nábožensky založenou, druhou půlku vůbec a já jsem mezi tím v určitých životních obdobích dost tápala. Srovnat si všechno, co se tohohle tématu týká, se mi podařilo až někdy po základní škole. Zjistila jsem, že mě náboženství vlastně svým způsobem přitahují, v mnoha ohledech. Vzpomínám si, jak jsem jednou úplně náhodou zabloudila na mši a dlouhé minuty stála úplně fascinovaná a vstřebávala každou vteřinu celého toho dění. A zjistila jsem, že mě zároveň dokáží náboženství i neskutečně odpuzovat. Celý život kolem sebe vidím lidi, kteří jsou na veřejnosti naoko katolíci, zkrátka aby vypadali dobře v té katolické většině, ale takové Desatero, jako by pro ně nebylo. A to vůbec nezmiňuji všechny ty extrémy, jaké náboženství dokáží vyvolat. Množství válek v historii vzniklých právě kvůli náboženstvím budiž toho důkazem. Na druhou stranu jsem viděla nespočet případů opravdové, čiré a nádherné víry a umím si představit, že kdybych někoho s takovým smýšlením měla vedle sebe, výrazně by to ovlivnilo i mě a moje docela pevně dané postoje.

Ať už se to bude zdát sebevíc nadsazené, v určitých aspektech mi náboženství přijdou jako takové sociální sítě dřívější doby. V některých částech světa a jejich kulturách možná i doby dnešní, ale pojďme se držet toho, v které části světa žijeme my. Abych vysvětlila, jak to myslím… Sociální sítě mají sílu spojovat neskutečné masy lidí, dokáží podněcovat k dobru, ale na druhou stranu i k obrovskému zlu, pokud je s nimi nakládáno špatně. To stejné vnímám i v případě náboženství.

Continue Reading

TIME MANAGEMENT

Tvrdit, že když se chce, stíhat se dá všechno, je nesmysl. Pokud toho chcete stíhat opravdu přespříliš, není to v lidských silách, protože bohužel (nebo možná bohudík), den má a vždycky bude mít pořád jen 24 hodin. Dá se toho ale stíhat hodně, mnohdy mnohem více, než si myslíme. Vše je jen o dobré organizaci času…

Nejsem dokonalá. Nikdy jsem nebyla a s naprostou určitostí můžu říct, že ani nikdy nebudu. Stejně tak je to s mým “time managementem”. Naučit se dobře si organizovat svůj čas mi trvalo a doteď občas mám nějaké výpadky. Kdo by neměl, když se okolo děje tolik věcí, které nemůžeme ovlivnit a které se občas přiženou tak rychle, že rozhodí i ten sebelepší systém. Můžu ale hrdě říct, že v naprosté většině případů mi moje organizace času funguje, a to díky 5 základním věcem.

Priority

Stanovit si priority, to se někdy snadněji řekne, než udělá. Patřím k lidem, kteří by nejradši dělali úplně všechno a hned, takže stanovení priorit pro mě téměř nikdy nebývá lehké. Je to ale potřeba. Jsem totiž taky perfekcionista a nesnesu nedělat věci na 100 %. (no, kdyby jen na 100 %…), což bez stanovení priorit nejde.

Proto vždycky zhodnotím, co je potřeba udělat dříve a co později a popřípadě taky, co je potřeba nedělat vůbec. Ano, jak už jsem zmínila v úvodu, den má pořád jenom 24 hodin, týden jenom 7 dnů a člověk musí taky někdy spát. Stanovení priorit je úplným základem, bez ohledu na to, co právě pro vás prioritou je.

Papírový diář

Plynule se dostáváme k dalšímu bodu. Bez papírového diáře nedám ani ránu a je mi úplně jedno, v jak moc online době žijeme. Už třetím rokem nedám dopustit na Doller. Pro milovníky malých diářů to dost pravděpodobně nebude nic ideálního, pro mě naopak ano. Píšu si do něj totiž opravdu skoro všechno. V klasickém týdenním plánovači mám vypsané přednášky, srazy s kamarády, pracovní schůzky… Do týdenních cílů si píšu úkoly na daný týden a do seznamu toho, co je potřeba udělat, zase články, které daný týden píšu. Doller je skvělý v tom, že obsahuje taky mraky místa na nejrůznější poznámky a nápady. No a taky měsíční shrnutí. Tomu úplně nefandím, vždycky mě takové věci po čase začaly spíš otravovat než motivovat nebo něco takového, podobně jako psaní deníku, ale to už začínám odbočovat od tématu. Mimochodem Doller je naprosto univerzální, nemá předem daná žádná data, takže si můžete všechno vyplnit sami a začít jej tak třeba používat klidně v červenci. Zkrátka a dobře, asi jste pochopili, že bez papírového diáře nedám ani ránu.

Continue Reading

CURRENT TREND | Bike Shorts

Tento trend budete buďto milovat, nebo nenávidět. Za tímto tvrzením si stojím, není totiž podle mého žádná šance, že by vás mohly cyklistické šortky nechat zcela lhostejnými. Pokud máte pocit, že s tímto článkem přicházím pozdě a cyklistickým šortkám už s koncem léta odzvonilo, vyvedu vás z omylu – jejich hvězdná dráha pokračuje dál…

Devadesátá léta se poslední dobou čím dál více hlásí o slovo. Důkazem byl například velký návrat ledvinek anebo výrazných sponek do vlasů. I tento trend tzv. “bike shorts”, tedy cyklistických šortek, má své kořeny na konci minulého století. Dámou, která si tehdy tento módní kousek velice oblíbila a hojně jej ve svém volném čase nosila, byla všemi milovaná Lady Diana.

A právě Lady Di se módní návrháři inspirovali, když cyklistické šortky začali ve velkém zapojovat do svých kolekcí pro jaro a léto 2019. Na molech jste je mohli vidět kupříkladu u značek Fendi, Stella McCartney, Chanel nebo Gucci. Kdo ale jako by tento trend předvídal, byla Kim Kardashian. Ta začala cyklistické šortky nosit už v roce 2017, ačkoliv nad tím tehdy většina lidí nevěříčně kroutila hlavou. Dnes není z řad celebrit zdaleka jediná – Hailey Baldwin, Emily Ratajkowski, Miley Cyrus anebo Gigi a Bella Hadid budiž toho důkazem.

Cyklistické šortky jsou na trhu v nejrůznějších barvách a vzorech, i jejich délka se může trochu lišit. Nejčastější volbou všech bývá černá. Nevýhodou tohoto trendu je, že zdaleka nelichotí všem typům postav. Nejlépe šortky samozřejmě vypadají na ženách, které mají dlouhé štíhlé nohy, těm velmi lichotí. Ovšem výše byla zmíněna Kim Kardashian, což je důkazem toho, že ani výrazné křivky nemusí být překážkou. Výhodou tohoto trendu je, že jde o kousek neuvěřitelně pohodlný. Spousta žen jím nahradila legíny, což mluví samo za sebe.

Continue Reading

Bloggers RE

Příležitosti. Kolik jich okolo sebe máte? Jednu, dvě, deset, padesát… anebo tak moc, že to ani nedokážete spočítat? Žijeme v hodně zajímavé době, nemyslíte?

Před pár měsíci se mi na displeji telefonu objevilo upozornění na novou zprávu v directu na Instagramu. Šlo o zprávu, která by mi s největší pravděpodobností nikdy nepřišla nebýt mojí práce v BloggersRE a našeho tehdejšího hledání nových posil do týmu. Posily to měly být na psaní článků a my všem zájemcům mimo jiné vždy dáváme za úkol sepsat jeden článek vzorový a poslat nám jej na náš email do určitého termínu. Tehdy už bylo po termínu a psala mi jedna ze zájemkyň, která článek nedodala. Omlouvala se, dle jejích slov to neudělala proto, že si nevěřila a byla přesvědčená, že by to stejně nevyšlo. A to bylo něco, co mě donutilo se pozastavit a zamyslet. Hodně zamyslet.

Nevybavuji si, že by mě něco bavilo stejně tak dlouho jako psaní. Už v první třídě, sotva jsem se naučila skládat dohromady písmena do slov, aniž bych znala nějaká pravopisná a gramatická pravidla, jsem si do různých sešítků sepisovala básničky. Po nějaké asi dvouleté přestávce jsem v šesté třídě začala psát různé příběhy a v sedmé třídě si založila blog. Nikdy jsem moc neměla žádný cíl, vždycky jsem jen dělala to, co mě baví, to mi snačilo a mám to tak vlastně doteď.

V roce 2013, když mi bylo ani ne patnáct, jsem při brouzdání po internetu narazila na možnost stát se redaktorkou nějakého webu, bez jakéhokoliv většího přemýšlení jsem to zkusila a ono to vyšlo. Zhruba o rok později se podobná situace opakovala s jiným webem, tam to jen trvalo o trochu dýl a chtělo to trochu víc úsilí. To se ale vyplatilo, protože jsem pro ně po čase nejen psala jako blogerka, ale i dělala reportáže z akcí a editovala jiné články. Ke konci roku 2016 jsem jen tak v dlouhé chvíli procházela fotky pod hashtagem na Instagramu. Jaký to byl hashtag už si absolutně nepamatuju, mezi těmi fotkami jsem ale našla informaci o tom, že nějaký projekt hledá šéfredaktorku webu. “Za pokus nic nedáš,” blesklo mi hlavou. Během chvilky mi přišla kladná odpověď. Z toho projektu se vyvinulo Bloggers RE a z pozice šéfredaktorky webu ještě také koordinátorka toho celého a zkrátka taková holka pro všechno.

Bloggers RE je projekt dost specifický v tom, že jej tvoří lidé z různých koutů Česka a Slovenska, někteří dokonce žijí v zahraničí, přesto funguje. Jednou za čas se snažíme scházet, uspořádáme vždycky nějaký větší sraz a jeden takový proběhl i před necelými 14 dny v kavárně Pražská čokoláda, jen kousek pod Pražským hradem.

Continue Reading

#SecondHandSeptember

Vytváření nejrůznějších měsíčních výzev za dobrým účelem není nic nového pod sluncem. Naprosté většině lidí není cizí pojem “Movember“, v našem malém česko-slovenském rybníčku se loni objevila například srpnová výzva #MěsícTransparentnosti. A právě v těchto dnech obletěla celý svět výzva nesoucí název “Second Hand September”…

Jestliže jste o této výzvě zatím nečetli ani neslyšeli, i když jsou jí plné sociální sítě, uvedu vás do obrazu. O co zhruba jde, určitě tušíte už z názvu. Celé to vzniklo ve Velké Británii s jasnou myšlenkou – celý měsíc září, tedy 30 dní, nenakupovat vůbec žádné nové kousky oblečení. Důvod je prostý, je jím touha zachránit naši planetu. Pokud se o problematiku “fast fashion” vůbec nezajímáte, anebo jste o ní dokonce nikdy neslyšeli, o čemž ale trochu pochybuju, možná vám to teď nebude úplně dávat smysl. Věc však má tak, že módní průmysl má na svědomí obrovské škody na přírodě vzniklé nejprve při výrobě a následně při vyhazování věcí. Velké řetězce produkují nové a nové kusy oblečení, a dokud je lidé budou nakupovat v tak velké míře jako doposud, v podstatě není šance, aby se něco změnilo. Nehledě na to, že právě tyto řetězce v naprosté většině nehledí na jakoukoliv udržitelnost, nýbrž jen na své zisky, a tak se z toho celého stává začarovaný kruh. Kruh, který je potřeba prolomit. Zajímá-li vás víc, doporučuju oficiální stránky Oxfam, což je charita, která za výzvou stojí.

Tato výzva vám ovšem vůbec nezakazuje pořídit si něco do svého šatníku, jen pro to nesmíte jít do obchoďáku. Pokud je pro vás nakupování určitou závislostí, vášní nebo odreagováním, vyražte do second handu a podpořte tak “slow fashion”.

Nakupování v “sekáčích” má hned několik výhod – pořídíte si kousky, které nepotkáte na dalších dvaceti lidech ve městě, výrazně ulevíte svojí peněžence a v neposlední řadě ze sebe ještě budete moct mít dobrý pocit. Výraznou nevýhodu mohou pocítit lidé netrpěliví, které nebaví se prohrabovat spoustou věcí, než najdou tu pravou, pro někoho ale právě to může být na celém procesu tím nejpříjemnějším. Argument, že tam nemáte šanci sehnat něco, co je právě teď “IN”, není na místě. Jak všichni víme, trendy se opakují, a tak v “sekáčích” můžete ke svému překvapení najít klidně i to, co se právě nachází na pultech obchodů, stejně tak jako to často můžete najít ve skříni své maminky nebo babičky.

Continue Reading

RECENZE | Renovality

Nemyslím si, že patřím k lidem, kteří by se snadno dali ovlivnit nějakou reklamou, v jakékoliv podobě. Dost to souvisí s mým minimalismem co se týče nakupování. Jestliže už dám na něčí doporučení na internetu, musí to být lidé, ke kterým mám opravdu důvěru. Když jsem na značku, které věnuji tuto recenzi, slyšela už nějaký čas samou chválu právě od spousty takových lidí, a to jich přitom na mém “seznamu” není moc, a ještě navíc v době, kdy jsem se rozhodla postupně přejít na přírodní kosmetiku a začínala vidět pozitivní výsledky, bylo jasno…

Nepochybuji, že spousta z vás už název Renovality minimálně někdy slyšela. Jde o českou firmu, která se specializuje na čistě přírodní rychle se vstřebávající oleje lisované za studena. Oleje obsahují množství bioaktivních látek a žádné syntetické látky, barviva nebo konzervanty. Co vám můžu zaručit, je, že vám bude trvat hodně dlouho, než se proberete celou nabídkou a podaří se vám vybrat ten pravý produkt či produkty právě pro vás. Doporučuju si nechat poradit, rady najdete i na oficiálních stránkách Renovality. Rozhodně je vždy lepší věnovat čas výběru, než používat něco, co pro vás není vhodné.

Je mi velice sympatická celá filozofie firmy. Nejen to, že jsou produkty čistě přírodní, celá jejich výroba probíhá v souladu se všemi etickými zásadami (což by dle mého měl být standard, ačkoliv často bohužel není), baleny jsou do fialového skla, které je chrání, a odesílány jsou v ekologickém balení. Pokud máte doma prázdné lahvičky, rozhodně je nevyhazujte. V momentě, kdy jich nastřádáte 10, můžete za ně získat nový produkt zdarma. Stačí připsat číslo jakékoliv své objednávky a odeslat na adresu uvedenou na stránkách.

Jojobový olej

Úplně logické mi přijde začít tím produktem, který si u mě své místo našel nejvíce. Používám jej totiž denně, což je také doporučováno. Jojobový olej je vyráběn ze Simondsie čínské, je vhodný pro všechny typy pokožky, protože stupeň komodogenosti je u něj 1 (zjednodušeně čím vyšší stupeň, tím méně vhodný pro mastnou pleť). Má pomáhat v péči o pleť se klony k akné, hydratovat, vyživovat, zvyšovat elasticitu, tlumit projevy stárnutí a regenerovat.

Continue Reading

Colours of Ostrava 2019

Budete mi věřit, když vám řeknu, že je mi 20, miluju všechno, co nabízí fesťáky (čti hudbu, jídlo a pití ze stánků, nezaměnitelnou atmosféru atp.), celý život bydlím ani ne 30 kilometrů od Ostravy, ale nikdy jsem nebyla na Colours? Pravděpodobně nebudete, já se vám nedivím, ale ono je to tak. Teda, bylo to tak až do letošního července, a to dost možná jenom kvůli jednomu failu. Všechno zlé pro něco dobré se říká. Svatá pravda…

Loni jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Terkou rozhodly, že rozhodně musíme jet na koncert Eda Sheerana do Prahy. Poctivě jsem čekala na spuštění prodeje lístků, dokonce jsem se dostala až k platbě… a pak ta stránka prostě spadla. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, jak strašně netrpělivý člověk jsem a že všechno prostě musím mít hned. A tak když jsem ten proces chtěla absolvovat znova a viděla, kolikátá jsem v pořadí, naštvala jsem se a vzdala to, přičemž okamžitě následovala moje zpráva Terce.

“Ty lístky nemám, pojedem na Colours?”
A v podstatě okamžitě přišla její odpověď: “Jo.”

Napadlo mě to úplně náhodou. Takhle jednoduchý to bylo. Koupila jsem lístky (bez jakýhokoliv čekání!) a bylo jasno. Teda, abych to zase úplně neidealizovala, tohle se událo v září, kvůli čemuž ještě asi tak stokrát hrozilo, že nikam nepojedem, protože 10 měsíců je zkrátka 10 měsíců. No, dopadlo to tak, jak to nejspíš dopadnout mělo. Všechno vyšlo na den přesně a jely jsme. A mimochodem ve finále bychom nemohly na toho Eda. Během jeho koncertu jsme totiž obě byly na cestě k moři, každá někam jinam.

Nebudu přehánět, když napíšu, že první den, nebo spíš večer, jsme byly obě někde mezi “Alenka v říši divů” a “Sedmé nebe”. Dorazily jsme až někdy kolem osmé, Terka v podstatě rovnou z pláže, já po celodenním pracovním maratonu. Ten večer jsme měly plán jenom jeden – Florence and the Machine. Když jsme se dávno po koupení lístků dozvěděly, že na Colours bude, málem jsme se zbláznily radostí. Že ji totálně milujem, vám už je zřejmě jasné. Celý koncert byl pro nás jedno velké WOW. Víla s neuvěřitelným talentem, která vám najednou vyrazí dech, když při tom svém éterickém vzezření řekne “fuckin'”. Doteď, když si pouštím videa, které z toho neskutečného vystoupení mám, mi po těle běhá husí kůže. I když ty videa mám jenom 3, z dobrého důvodu.

Continue Reading

SPAIN | Mallorca (2019)

Spontánní akce bývají ty nejlepší akce, ale někdy se hodně vyplatí plánovat, a tahle dovolená nechť je toho důkazem. Rozhodnutí, že bychom toto léto chtěly vyrazit k moři, padlo už téměř před rokem, při výběru destinace pak vyhrála Mallorca. A když nad tím tak přemýšlím, tahle dovolená by klidně mohla nést podtitul “jedno velké poprvé”…

Že půjde o dámskou jízdu ve dvou, to bylo jasné úplně od začátku. S nápadem letní dovolené u moře totiž přišla moje mamka. Ze stejného důvodu jsme taky zvolily cestovku a ne dovolenou na vlastní pěst. Tím se dostávám k tomu, že bych ráda vyzdvihla všechny internetové srovnávače nabídek, jakýchkoliv. Já totiž neskutečně nesnáším probírat se všemožnýma stránkama, do kterých se vždycky zamotám. Potřebuju zkrátka přehled. Naštěstí jsme zájezd, který nás zaujal na první pohled, našly v podstatě hned na stránkách cestovky, přes kterou jsme někde byly už mockrát a vždycky jsme byly spokojené, a tak nebylo co řešit a žádné zmatené hledání a srovnávání všude možně se nekonalo. Za mě teda ale když s cestovkou, tak jedině first minute nebo last minute, u nás to byla ta první varianta.

Mallorca, největší z Baleárských ostrovů patřících Španělsku, nás lákala už dlouhou dobu a obě jsme tam zavítaly poprvé. Já jsem navíc i poprvé letěla letadlem a byla mile překvapená a potěšená, jak moc se mi to zalíbilo. No, jen další z důkazů, že člověk by se neměl zbytečně stresovat z toho, co se ještě ani nestalo. Dvě a půl hodiny letu z Prahy a byly jsme na letišti v Palmě. Odtamtud jsme jely transferem do hotelu. Pokud vás někdy bude taková cesta čekat taky, připravte se na to, že autobusy nedodržují v podstatě žádný jízdní řád a předem vůbec nevíte, kam všude bude zajíždět. Řídí se totiž počtem cestujících a tím, kam mají namířeno. My jsme mířily na jihozápad ostrova.

Paguera

Nebo taky Peguera, jak chcete, jasno v tom úplně nemají ani místní a název si používají tak, jak se jim zlíbí. Ať tak, či onak jde o moc pěkné městečko na jihozápadním pobřeží ostrova vzdálené zhruba 30 km od hlavního města Palmy, které jsme si vybraly jako hlavní destinaci naší dovolené. Nebudeme si nic nalhávat, je to město dost turistické a to, že má okolo 4 tisíc obyvatel, byste si kvůli množství lidí v sezóně vůbec nepomysleli. Mezi turisty tady nejčastěji uslyšíte němčinu, což je na Mallorce údajně výjimka a na zbytku ostrova převažuje angličtina. Proč je to právě tady jinak, to je mi záhadou, ale pokud to někdo třeba víte, budu ráda za objasnění. Vlastně mi to ale nevadilo, naopak. Anglicky se tady samozřejmě domluvíte bez problému a alespoň jsem si trochu osvěžila i svůj druhý cizí jazyk. Těžko říct, jak město vypadá mimo sezónu, uvádí se totiž, že je vhodné pro celoroční dovolenou.

Continue Reading

Na skok ve Varech | KVIFF 2019

Je starým známým faktem, že ty nejlepší zážitky vznikají naprosto spontánně. A víte, kdy vznikají ty úplně nejlepší? U vína. A přesně takhle vznikl náš výlet do Karlových Varů, o kterém to dnes celé bude. Jednoho květnového večera jsem u lahve bílého pronesla, že jsem se vždycky chtěla podívat na Karlovarský filmový festival, moje nejlepší kamarádka mi na to nadšeně řekla, že ona taky, a bylo vymalováno. Tedy, skoro…

Víno má jednu (no, možná víc, ale tentokrát mělo vážně jenom jednu) nevýhodu. Když už ho v sobě máte dost, dokážete sice vést hluboké filozofické úvahy o smyslu života, na nějaké racionální plánování to ale moc není. A tak jsme sice zvládly otevřít oficiální web KVIFF, přečíst si základní info a zhruba se podívat, kdy bychom tak asi mohly jet. Dohromady jsme ale nedaly celkem nic a výsledkem celého zbytku večera bylo pořád jenom to, že zkrátka chceme jet do Varů.

Uběhl měsíc, do zahájení 54. ročníku KVIFF zbývalo jen pár dnů a o tom, že doopravdy pojedeme od té doby nepadlo ani slovo, i když někde v hlavě jsem to měla pořád. Zničehonic mi přišla zpráva, která končila takhle: “… jo a s těmi Vary počítám!”. A bylo vymalováno. A tak jsme se sešly, daly hlavy (čti diáře) dohromady, zarezervovaly vlak do Prahy a Flixbus do Varů (doporučujeme!) a byly ready vyrazit. Těšily jsme se na naprosto skvělý pátek v Karlových Varech, kde jsme ani jedna nikdy předtím nebyla, doplněný o program KVIFF (nebo případně naopak).

Než vám vylíčím všechny naše zážitky, asi bude dobré napsat nějaké základní informace. Koneckonců myslím, že se tady najde dost lidí, kteří vůbec netuší, jak to na KVIFF chodí, stejně tak, jako jsme to netušily my. Pokud nejste novinář s akreditací nebo vás někdo nepozve, vaše možnost, jak se dostat na nějaký film, se jmenuje “festival pass”. Ten jde koupit na den, 3 dny, 5 dnů nebo na celý festival. S ním pak můžete získat vstupenky na filmy. Ty jdou koupit jen přímo na některé z pokladen ve Varech na daný den nebo den následující. Ze zkušenosti ale nutno říct, že zájem je takový, že už během dopoledne jsou vyprodány všechny vstupenky na den dopředu. Jako držitel “festival passu” máte taky možnost čekat ve frontě přímo před místem projekce a doufat, že se vám podaří dostat na jedno z na poslední chvíli uvolněných míst. No, o nějaký ten adrenalin není na tomhle festivalu nouze.

Continue Reading

CURRENT TREND | Barrettes & Snap Clips

Trendy let minulých se opět hlásí o slovo! Tentokrát přišly na řadu výrazné ozdoby ve vlasech, především tedy sponky zažívají svůj velký comeback. Odkud tento trend vlastně přišel, kdo všechno si jej oblíbil a kam zamířit, když bychom si o něj také rádi rozšířili svou šperkovnici?

Pestrobarevné výrazné sponky mám spojené s dětstvím. Není divu, je to velký trend 90. let a já jsem “devadesátkové dítě”. Pokud jich pár pořád ještě máte z nostalgie doma, raději je tam ale nechte, výrazné barvy už totiž v kurzu nejsou. Tentokrát vedou hlavně nude a pastelové odstíny, pozadu nezůstávají ani zvířecí vzory, ty jsou koneckonců teď trendem i samy o sobě, a v neposlední řadě nejrůznější kamínky a perličky. (Pamatujete na perličkový trend sezóny 2017/2018?) Jako bonus si můžete dle libosti pořídit i sponky s nápisy. Úkol úplně všech variant je jasný – hlavně mají být vidět.

Jako je tomu u naprosté většiny trendů, ne-li u všech, i kořeny tohoto sahají do zahraničí. Ještě před sponkami samotnými se začaly těšit oblibě plastové skřipce, přišly s nimi dámy ze Skandinávie, a sponky pak na sebe nenechaly dlouho čekat. Rozšířily se po celém světě, za zmínku stojí kupříkladu značky Valet Studio nebo Reliquia Jewellery, a nyní už pomalu kralují i u nás, objevily se mimo jiné ve vlasech modelek na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku a spousta českých a slovenských blogerek už se do nich také zamilovala.

Jestliže si nechcete sponky pořizovat v zahraničí, kde je samozřejmě větší výběr, navštivte například e-shop Zalando.cz nebo prodejny Mango či Reserved.

Continue Reading