Člověk, který sedí s žiletkou v jedné ruce a řeže se do ruky druhé – právě to se mi vždy automaticky vybavilo, když jsem někde narazila na pojem „sebepoškozování“. Úplně poprvé jsem existenci tohoto problému zaregistrovala před lety díky zpěvačce Demi Lovato. Vnímala jsem, že se to děje a že je to špatné, nijak více jsem se o to ale nezajímala, natož aby mě napadlo, že bych takto své problémy řešila. Dokud jsem případy sebepoškozování nezačala objevovat čím dál více i ve svém bližším a bližším okolí. A tak jsem vyzvala lidi, aby mi o svých názorech a zkušenostech týkajících se sebepoškozování pověděli. Dočkala jsem se desítek výpovědí a naprosto šokovaná jsem dospěla k názoru, že sladká nevědomost je někdy opravdu lepší než krutá realita…

Psychologové říkají, že k sebepoškozování lidi vede bezmoc nad prožívanými emocemi. Zkrátka cítí obrovskou vnitřní bolest, kterou nedokážou zvládnout a snaží se s ní vyrovnat touto cestou. A samozřejmě nemusí jít jen o řezání žiletkou. Při sebepoškozování se pak do krve vyplavují endorfiny, které působí jako přírodní analgetika a narkotika. Z toho důvodu dostane mozek falešný pocit úlevy a čím více mu jej člověk tímto způsobem poskytne, tím více jej následně také vyžaduje.

A tak vzniká začarovaný kruh, kdy si člověk na chvíli uleví, ale zanedlouho potřebuje „svou dávku“ znovu a znovu. Ke svým už tak nezvladatelných emocím si ve většině případu navíc přidá výčitky svědomí a znechucení tím, co dělá. Ubližuje si proto, že se nenávidí a nenávidí se, protože si ubližuje.

„Často je jednodušší zvládat bolest fyzickou než tu psychickou.“

„Když člověk neví, jak dál… Nejspíše nemá rád tu bolest, spíše ten pocit, když přestane..“

„Je to obrana na psychickou bolest. Jsou k ní náchylnější ti, co hodně prožívají emoce, a jsou i období, kdy se emoce projevují silněji (puberta, mateřství, ale i alkohol a pod.) pokud někdo nezná míru toho, co je ještě bezpečné, a nedokáže oddělit emoce od reality, podívat se na situaci s odstupem, pak si může i vážně ublížit. Hlavně u dětí by se na to měl dávat pozor.“

Nejrizikovějším obdobím je, jak se dá snadno předpokládat, puberta. Doba, kdy se lidé snaží zjistit, kdo jsou. Nemají ještě dost zkušeností se zvládáním a překonáváním problémů. Nebo je jejich jednání voláním o pozornost.

„Ve čtrnácti letech jsem se začala řezat, protože jsem přišla o lásku. Máma na mě doma ječela a ještě mi říkala, že jsem tlustá a moje deprese mě zahnaly až k tomuhle. Řezala jsem se asi dva roky, byly to ty nejhorší roky v mém životě. Přišla jsem i o ten zbytek kamarádů, co jsem měla a i teď, po čtyřech letech, se občas nedokážu zbavit chuti to udělat znovu. Naštěstí jsem to už rok neudělala. Nejhorší na tom teď je, jak se na mě lidi koukají skrz prsty, když vidí moje jizvy.“

Když se někoho zeptáte, jestli dokáže vyjmenovat nějaké poruchy učení, většinou, až na výjimky, se vám dostane odpovědi dyslexie a dysgrafie, méně často pak dyskalkulie nebo dysortografie. To všechno je samozřejmě správně, poruch učení je ale víc a ne všechny jsou tak známé. Pokud navíc dodáte otázku, co která porucha učení znamená, dostane se vám ještě méně správných odpovědí…

Dyslexie

Nejčastější poruchou učení je dyslexie, která se projevuje problémy se čtením. Čtení je pomalé, neplynulé, namáhavé, s chybami nebo moc rychlé a překotné. Dyslektik se hůře orientuje v textu, stává se mu, že přeskakuje řádky, neumí správně pracovat s intonací a po dočtení si buď vůbec nepamatuje, co četl, nebo si to pamatuje nesprávně. U některých lidí lze poruchu odstranit, u jiných může přetrvávat až do dospělosti.

Dysgrafie

Poruchou grafického projevu, hlavně psaní, je dysgrafie. Zhoršená je při ní především schopnost napodobit tvar písmen a jejich řazení. Dysgrafik si špatně pamatuje tvary písmen, tvarově podobná písmena zaměňuje a typické je pro něj neúhledné písmo. Existují tři druhy dysgrafie.

Dyskalkulie

Dyskalkulie je porucha počítání se spoustou příznaků, která se týká především základních početních úkonů, jako je sčítání, odčítání, dělení a násobení. Dyskalkulik má například problém přiřadit předměty k odpovídajícímu symbolu čísla, seřadit je podle velikosti nebo určit vztah více – méně.

Dysortografie

Na podkladu poruchy zvukové percepce, to znamená při porušení sluchového vnímání a rozlišování, vzniká dysortografie, porucha pravopisu. Člověk trpící dysortografií není schopný aplikovat i dobře naučená gramatická pravidla do praxe, chybí mu cit pro jazyk a jeho problémy se nejvíce a nejčastěji projevují při psaní diktátů. Často vynechává písmena, slabiky, slova nebo i celé věty. Přidává písmena, úplně vynechává nebo špatně umisťuje diakritická znaménka aj.

Dysmúzie

K méně známým poruchám učení řadíme dysmúzii – poruchu, při které člověk není schopný rozpoznat tóny, melodie, hudební nástroje apod. Chybí mu smysl pro rytmus, nedokáže hudbu neprodukovat a někdy je úplně neschopný číst notový zápis nebo dobře manipulovat i s jednoduchými hudebními nástroji.

Dyspinxie

Dyspinxie nebývá v praxi téměř vůbec diagnostikována. Zjednodušeně jde o poruchu kreslení. Postižený jedinec se projevuje neobratným zacházením s tužkou a neschopností cokoliv plošně zobrazovat.

Dyspraxie

Posledním pojmem je dyspraxie. Jde o vývojovou poruchu motorických funkcí definovanou jako postižení nebo nezralost v plánování a organizaci pohybů.

Když jsem se lidí zeptala, jestli mají nějakou poruchu učení, 90% z nich mi odpovědělo, že ne, ale úplně všichni, až na jednoho, znali někoho, kdo nějakou poruchu učení má.