Pokud budete přesvědčeni, že se pletu, vyveďte mě, prosím, z omylu. Jsem přesvědčená, že úplně každý člověk potřebuje v něco věřit. Víra je jednou z těch věcí, které nás dokáží držet nad vodou i v těch temnějších časech. Když ztratíme veškerou víru, ztratíme určitým způsobem i část své existence. Je úplně jedno, co si pod pojmem víra představíte. Víra v lásku, pokrok, boží mlýny, nějaké náboženství… věřit se dá v podstatě v cokoliv, a to i v mnohem banálnější věci, než jsem teď náhodně vyjmenovala. Největší část populace si slovo víra s největší pravděpodobnosti jako první spojí s náboženstvím, a právě to je něco, nad čím, mimo jiné, často dost přemýšlím…
Ačkoliv dle průzkumů žijeme v převážně ateistické zemi, dokonce jedné z nejateističtějších na světě, náboženství bylo v mém životě od mala dost skloňovaným pojmem. Důvod je prostý – oblast, ze které pocházím, je z těch, kde je pořád velké procento katolíků. Když jsem jako malá nechodila do hodin náboženství, byla jsem jediná z celé naší třídy. Tehdy se možná zrodilo to, že obvykle nemám tendence jít s davem, spíš naopak. Ale to dost odbočuju a předbíhám. Z výčtu věcí, za které jsem úplně nejvíc vděčná svým rodičům, teď vyzdvihnu to, jak mě vychovali. Kdybych teď zase odbočovala, zmínila bych, že samozřejmě výchova není všechno a veliký podíl má osobnost daného člověka, protože při pohledu na mého bratra, který byl vychováván úplně stejně a je úplně jiný než já, je to zjevné, ale já neodbočím.
Zkrátka a dobře, mí rodiče byli úžasní v tom, že mi dali možnost volby. Nikdy mě přímo nevedli k žádnému náboženství, ale ani mi nikdy žádné nezakazovali a vždycky mi říkali, že je to na mně. Půlku rodiny mám nábožensky založenou, druhou půlku vůbec a já jsem mezi tím v určitých životních obdobích dost tápala. Srovnat si všechno, co se tohohle tématu týká, se mi podařilo až někdy po základní škole. Zjistila jsem, že mě náboženství vlastně svým způsobem přitahují, v mnoha ohledech. Vzpomínám si, jak jsem jednou úplně náhodou zabloudila na mši a dlouhé minuty stála úplně fascinovaná a vstřebávala každou vteřinu celého toho dění. A zjistila jsem, že mě zároveň dokáží náboženství i neskutečně odpuzovat. Celý život kolem sebe vidím lidi, kteří jsou na veřejnosti naoko katolíci, zkrátka aby vypadali dobře v té katolické většině, ale takové Desatero, jako by pro ně nebylo. A to vůbec nezmiňuji všechny ty extrémy, jaké náboženství dokáží vyvolat. Množství válek v historii vzniklých právě kvůli náboženstvím budiž toho důkazem. Na druhou stranu jsem viděla nespočet případů opravdové, čiré a nádherné víry a umím si představit, že kdybych někoho s takovým smýšlením měla vedle sebe, výrazně by to ovlivnilo i mě a moje docela pevně dané postoje.
Ať už se to bude zdát sebevíc nadsazené, v určitých aspektech mi náboženství přijdou jako takové sociální sítě dřívější doby. V některých částech světa a jejich kulturách možná i doby dnešní, ale pojďme se držet toho, v které části světa žijeme my. Abych vysvětlila, jak to myslím… Sociální sítě mají sílu spojovat neskutečné masy lidí, dokáží podněcovat k dobru, ale na druhou stranu i k obrovskému zlu, pokud je s nimi nakládáno špatně. To stejné vnímám i v případě náboženství.
