Colours of Ostrava 2019

Budete mi věřit, když vám řeknu, že je mi 20, miluju všechno, co nabízí fesťáky (čti hudbu, jídlo a pití ze stánků, nezaměnitelnou atmosféru atp.), celý život bydlím ani ne 30 kilometrů od Ostravy, ale nikdy jsem nebyla na Colours? Pravděpodobně nebudete, já se vám nedivím, ale ono je to tak. Teda, bylo to tak až do letošního července, a to dost možná jenom kvůli jednomu failu. Všechno zlé pro něco dobré se říká. Svatá pravda…

Loni jsme se s mojí nejlepší kamarádkou Terkou rozhodly, že rozhodně musíme jet na koncert Eda Sheerana do Prahy. Poctivě jsem čekala na spuštění prodeje lístků, dokonce jsem se dostala až k platbě… a pak ta stránka prostě spadla. Kdybyste mě znali osobně, věděli byste, jak strašně netrpělivý člověk jsem a že všechno prostě musím mít hned. A tak když jsem ten proces chtěla absolvovat znova a viděla, kolikátá jsem v pořadí, naštvala jsem se a vzdala to, přičemž okamžitě následovala moje zpráva Terce.

“Ty lístky nemám, pojedem na Colours?”
A v podstatě okamžitě přišla její odpověď: “Jo.”

Napadlo mě to úplně náhodou. Takhle jednoduchý to bylo. Koupila jsem lístky (bez jakýhokoliv čekání!) a bylo jasno. Teda, abych to zase úplně neidealizovala, tohle se událo v září, kvůli čemuž ještě asi tak stokrát hrozilo, že nikam nepojedem, protože 10 měsíců je zkrátka 10 měsíců. No, dopadlo to tak, jak to nejspíš dopadnout mělo. Všechno vyšlo na den přesně a jely jsme. A mimochodem ve finále bychom nemohly na toho Eda. Během jeho koncertu jsme totiž obě byly na cestě k moři, každá někam jinam.

Nebudu přehánět, když napíšu, že první den, nebo spíš večer, jsme byly obě někde mezi “Alenka v říši divů” a “Sedmé nebe”. Dorazily jsme až někdy kolem osmé, Terka v podstatě rovnou z pláže, já po celodenním pracovním maratonu. Ten večer jsme měly plán jenom jeden – Florence and the Machine. Když jsme se dávno po koupení lístků dozvěděly, že na Colours bude, málem jsme se zbláznily radostí. Že ji totálně milujem, vám už je zřejmě jasné. Celý koncert byl pro nás jedno velké WOW. Víla s neuvěřitelným talentem, která vám najednou vyrazí dech, když při tom svém éterickém vzezření řekne “fuckin'”. Doteď, když si pouštím videa, které z toho neskutečného vystoupení mám, mi po těle běhá husí kůže. I když ty videa mám jenom 3, z dobrého důvodu.

Continue Reading

SPAIN | Mallorca (2019)

Spontánní akce bývají ty nejlepší akce, ale někdy se hodně vyplatí plánovat, a tahle dovolená nechť je toho důkazem. Rozhodnutí, že bychom toto léto chtěly vyrazit k moři, padlo už téměř před rokem, při výběru destinace pak vyhrála Mallorca. A když nad tím tak přemýšlím, tahle dovolená by klidně mohla nést podtitul “jedno velké poprvé”…

Že půjde o dámskou jízdu ve dvou, to bylo jasné úplně od začátku. S nápadem letní dovolené u moře totiž přišla moje mamka. Ze stejného důvodu jsme taky zvolily cestovku a ne dovolenou na vlastní pěst. Tím se dostávám k tomu, že bych ráda vyzdvihla všechny internetové srovnávače nabídek, jakýchkoliv. Já totiž neskutečně nesnáším probírat se všemožnýma stránkama, do kterých se vždycky zamotám. Potřebuju zkrátka přehled. Naštěstí jsme zájezd, který nás zaujal na první pohled, našly v podstatě hned na stránkách cestovky, přes kterou jsme někde byly už mockrát a vždycky jsme byly spokojené, a tak nebylo co řešit a žádné zmatené hledání a srovnávání všude možně se nekonalo. Za mě teda ale když s cestovkou, tak jedině first minute nebo last minute, u nás to byla ta první varianta.

Mallorca, největší z Baleárských ostrovů patřících Španělsku, nás lákala už dlouhou dobu a obě jsme tam zavítaly poprvé. Já jsem navíc i poprvé letěla letadlem a byla mile překvapená a potěšená, jak moc se mi to zalíbilo. No, jen další z důkazů, že člověk by se neměl zbytečně stresovat z toho, co se ještě ani nestalo. Dvě a půl hodiny letu z Prahy a byly jsme na letišti v Palmě. Odtamtud jsme jely transferem do hotelu. Pokud vás někdy bude taková cesta čekat taky, připravte se na to, že autobusy nedodržují v podstatě žádný jízdní řád a předem vůbec nevíte, kam všude bude zajíždět. Řídí se totiž počtem cestujících a tím, kam mají namířeno. My jsme mířily na jihozápad ostrova.

Paguera

Nebo taky Peguera, jak chcete, jasno v tom úplně nemají ani místní a název si používají tak, jak se jim zlíbí. Ať tak, či onak jde o moc pěkné městečko na jihozápadním pobřeží ostrova vzdálené zhruba 30 km od hlavního města Palmy, které jsme si vybraly jako hlavní destinaci naší dovolené. Nebudeme si nic nalhávat, je to město dost turistické a to, že má okolo 4 tisíc obyvatel, byste si kvůli množství lidí v sezóně vůbec nepomysleli. Mezi turisty tady nejčastěji uslyšíte němčinu, což je na Mallorce údajně výjimka a na zbytku ostrova převažuje angličtina. Proč je to právě tady jinak, to je mi záhadou, ale pokud to někdo třeba víte, budu ráda za objasnění. Vlastně mi to ale nevadilo, naopak. Anglicky se tady samozřejmě domluvíte bez problému a alespoň jsem si trochu osvěžila i svůj druhý cizí jazyk. Těžko říct, jak město vypadá mimo sezónu, uvádí se totiž, že je vhodné pro celoroční dovolenou.

Continue Reading

Na skok ve Varech | KVIFF 2019

Je starým známým faktem, že ty nejlepší zážitky vznikají naprosto spontánně. A víte, kdy vznikají ty úplně nejlepší? U vína. A přesně takhle vznikl náš výlet do Karlových Varů, o kterém to dnes celé bude. Jednoho květnového večera jsem u lahve bílého pronesla, že jsem se vždycky chtěla podívat na Karlovarský filmový festival, moje nejlepší kamarádka mi na to nadšeně řekla, že ona taky, a bylo vymalováno. Tedy, skoro…

Víno má jednu (no, možná víc, ale tentokrát mělo vážně jenom jednu) nevýhodu. Když už ho v sobě máte dost, dokážete sice vést hluboké filozofické úvahy o smyslu života, na nějaké racionální plánování to ale moc není. A tak jsme sice zvládly otevřít oficiální web KVIFF, přečíst si základní info a zhruba se podívat, kdy bychom tak asi mohly jet. Dohromady jsme ale nedaly celkem nic a výsledkem celého zbytku večera bylo pořád jenom to, že zkrátka chceme jet do Varů.

Uběhl měsíc, do zahájení 54. ročníku KVIFF zbývalo jen pár dnů a o tom, že doopravdy pojedeme od té doby nepadlo ani slovo, i když někde v hlavě jsem to měla pořád. Zničehonic mi přišla zpráva, která končila takhle: “… jo a s těmi Vary počítám!”. A bylo vymalováno. A tak jsme se sešly, daly hlavy (čti diáře) dohromady, zarezervovaly vlak do Prahy a Flixbus do Varů (doporučujeme!) a byly ready vyrazit. Těšily jsme se na naprosto skvělý pátek v Karlových Varech, kde jsme ani jedna nikdy předtím nebyla, doplněný o program KVIFF (nebo případně naopak).

Než vám vylíčím všechny naše zážitky, asi bude dobré napsat nějaké základní informace. Koneckonců myslím, že se tady najde dost lidí, kteří vůbec netuší, jak to na KVIFF chodí, stejně tak, jako jsme to netušily my. Pokud nejste novinář s akreditací nebo vás někdo nepozve, vaše možnost, jak se dostat na nějaký film, se jmenuje “festival pass”. Ten jde koupit na den, 3 dny, 5 dnů nebo na celý festival. S ním pak můžete získat vstupenky na filmy. Ty jdou koupit jen přímo na některé z pokladen ve Varech na daný den nebo den následující. Ze zkušenosti ale nutno říct, že zájem je takový, že už během dopoledne jsou vyprodány všechny vstupenky na den dopředu. Jako držitel “festival passu” máte taky možnost čekat ve frontě přímo před místem projekce a doufat, že se vám podaří dostat na jedno z na poslední chvíli uvolněných míst. No, o nějaký ten adrenalin není na tomhle festivalu nouze.

Continue Reading

CURRENT TREND | Barrettes & Snap Clips

Trendy let minulých se opět hlásí o slovo! Tentokrát přišly na řadu výrazné ozdoby ve vlasech, především tedy sponky zažívají svůj velký comeback. Odkud tento trend vlastně přišel, kdo všechno si jej oblíbil a kam zamířit, když bychom si o něj také rádi rozšířili svou šperkovnici?

Pestrobarevné výrazné sponky mám spojené s dětstvím. Není divu, je to velký trend 90. let a já jsem “devadesátkové dítě”. Pokud jich pár pořád ještě máte z nostalgie doma, raději je tam ale nechte, výrazné barvy už totiž v kurzu nejsou. Tentokrát vedou hlavně nude a pastelové odstíny, pozadu nezůstávají ani zvířecí vzory, ty jsou koneckonců teď trendem i samy o sobě, a v neposlední řadě nejrůznější kamínky a perličky. (Pamatujete na perličkový trend sezóny 2017/2018?) Jako bonus si můžete dle libosti pořídit i sponky s nápisy. Úkol úplně všech variant je jasný – hlavně mají být vidět.

Jako je tomu u naprosté většiny trendů, ne-li u všech, i kořeny tohoto sahají do zahraničí. Ještě před sponkami samotnými se začaly těšit oblibě plastové skřipce, přišly s nimi dámy ze Skandinávie, a sponky pak na sebe nenechaly dlouho čekat. Rozšířily se po celém světě, za zmínku stojí kupříkladu značky Valet Studio nebo Reliquia Jewellery, a nyní už pomalu kralují i u nás, objevily se mimo jiné ve vlasech modelek na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku a spousta českých a slovenských blogerek už se do nich také zamilovala.

Jestliže si nechcete sponky pořizovat v zahraničí, kde je samozřejmě větší výběr, navštivte například e-shop Zalando.cz nebo prodejny Mango či Reserved.

Continue Reading

Don’t call me a blogger | OUTFIT

Nedávno ke mně přišla kamarádka a chtěla mě představit svému příteli. “Tohle je Deni, blogerka,” řekla tehdy. Já jsem se zarazila a okamžitě si uvědomila, že mě to označení urazilo. Později mi to nedalo, abych se k celé té situaci ještě nevrátila a nepřemýšlela nad ní. Nejprve jsem měla za to, že důvodem byl fakt, že toho dělám mnohem víc než jen blog. Pak mi ale došlo, že kdyby mě označila jen slovem editorka ba dokonce i studentka, vlastně by mi to nevadilo, a přitom by stejně tak opomenula všechno to ostatní. Proč mám tedy problém se slovem “blogerka”?

O několik dní později se to celé stalo úplnou shodou okolností tématem diskuze u piva s mým kamarádem. Už ani nevím jak, ale dostali jsme se k probírání situace na blozích, Youtube a obecně sociálních sítích. Mluvili jsme o tom, jak lidi dokážou být zaprodaní, že je smutná situace na naší scéně oproti zahraničí, mimo jiné protože v množství kvalitního obsahu silně pokulháváme…

Na základě téhle diskuze mi to najednou celé začalo dávat smysl. Člověk se může snažit něco dělat sebepoctivěji, ale jakmile existují lidé, kteří to dělají přesně opačně, a právě tito lidé mají velkou sledovanost a tím pádem vliv, může se snažit sebevíc a vždycky bude ve škatulce, na kterou není pohlíženo právě dvakrát pozitivně.

Continue Reading

3 chyby firem při blogerských spolupracích

Za 7 let, co se pohybuji v blogerském světě, jsem se už setkala s nespočtem spoluprací. Ať už to byly spolupráce přímo moje, anebo ty, které jsem viděla u ostatních. To není nic, čím bych se chtěla jakkoliv chlubit. Je to něco, čímž se snažím říct, že si myslím, že jsem už zvládla posbírat nějaké zkušenosti. Zkušenosti, které bych ráda nějakým způsobem také předala dál…

Nejednou se mi stalo, že jsem se, co se spoluprací týče musela začít smát. Důvody byly různé. Někdy jsem u někoho viděla spolupráci už na první pohled výhodnou jen a jen pro firmu a říkala si, jak na to ten člověk sakra mohl přistoupit. Jindy jsem zase zahlídla něco absolutně nekorespondujícího s ostatním obsahem, který daný člověk tvoří… No, podnětů ke smíchu jsem už viděla víc než dost. A kolikrát jsem taky přemýšlela, jestli to vlastně není spíš k pláči.

Nerada bych se ale dnes zaměřovala na spolupráce ze strany blogerů, ty nyní úplně vynecháme. Do hledáčku si vezmeme pouze firmy, respektive jejich PR oddělení. Ráda bych vás seznámila se 3 věcmi, které se mi opravdu staly. 3 věcmi, které považuji za neprofesionální a zkrátka dost mimo. 3 věcmi, kterých by se firmy měly rozhodně vyvarovat. A jak jinak než 3 věcmi, které mě rozesmály.

Špatné zacílení

Za předpokladu, že bych se věnovala marketingu a měla oslovit nějakého blogera či blogerku ke spolupráci, úplně nejdříve by mě zajímaly 2 faktory – počet čtenářů/sledujících daného člověka a jeho zaměření.

Pokud bych totiž zastupovala začínající firmu, která zatím může přijít “jen” s nabídkou barteru či uspořádání soutěže, nebudu logicky oslovovat někoho, kdo má 50 tisíc sledujících. Jestliže bych to totiž udělala, mohla bych čekat buď odmítnutí, nebo v horším případě vůbec žádnou reakci. Zkrátka a dobře, soudnost je na místě.

Druhým faktorem je to, na co se daný člověk zaměřuje. Vyrábí-li má firma hračky pro děti, mojí cílovou skupinou jistě nebude šestnáctiletá fashion blogerka. Stejně tak pokud hledám někoho, kdo napíše recenzi na několik mých rtěnek a očních stínů, food blogerka nebude vhodnou adeptkou k oslovení.

Špatné oslovení

Věřte, nebo ne, ale tohle se mi skutečně stalo, a jak jsem později úplnou náhodou zjistila, nebyla jsem jediná. Ne, pokud mail začíná slovy “Dobrý den, Lenko”, nabídnu opravdu nepřijmu, i kdyby byla sebelákavější. Proč? Mám totiž svou hrdost, která mi to nedovolí.

Continue Reading

RECENZE | Scar Esthetique

Snažíte se zbavit jizev nebo strií a hledáte ten pravý produkt, který by vám s tím pomohl? Před časem jsem dostala možnost vyzkoušet krém Scar Esthetique, jehož účinky mají být právě takovéto. Přináším vám dnes díky tomu recenzi, která by vám s rozhodování, zda po tomto produktu najisto sáhnout, nebo raději hledat jinde, mohla pomoct…

Scar Esthetique je produktem společnosti NextForce, která se zaměřuje na obchodní zastoupení zahraničních farmaceutických společností na českém a slovenském trhu. Na jejich stránkách se můžete dočíst, že hlavním posláním společnosti je uvádět na trh ověřené, kvalitní, účinné a bezpečné medicínské přípravky, které mají pro pacienty přidanou hodnotu. Jejich jedinou aktivitou to není, to si tam ale ostatně můžete přečíst vy sami. Podstatné je, že do tohoto spadá i krém, na který se dnes detailně podíváme.

Krém slibuje 4 věci – změkčení a zesvětlení nových i starších jizev, výrazné zlepšení vzhledu jizev, dobré vstřebání do pokožky a příjemnou texturu. Na poslední dvě věci se zaměříme nejdříve, s těmi musím rozhodně souhlasit. Krém není nijak hutný nebo mastný, ale naopak lehoučký, tím pádem příjemný a velmi dobře se vstřebávající. Navíc má nijak nevtíravou, řekla bych neutrální, vůni. A hlavně na pokožce nedělá vůbec žádnou neplechu typu začervenání nebo pálení.

Continue Reading

CURRENT WISHLIST

Je to už nějaký ten pátek, co se všude okolo začaly ve všech pádech skloňovat pojmy jako zero waste nebo minimalismus, minimálně teda alespoň v mojí sociální bublině. Zero waste nejsem. A ani nikdy nebudu. Článek konkrétně zaměřený na tato témata mám v šuplíku schovaný na jindy, v tomhle bych se jim ráda ale taky přiblížila. Pamatujete na mé dřívější wishlisty? Pár jich tady na blogu je k dohledání, poslední vyšel před více než rokem a úplně všechny jsou od tohoto diametrálně odlišné…

Před pár měsíci jsem se pustila do rekonstrukce a krátce nato se stěhovala. Znamenalo to nejenom, že jsem strávila vážně spoustu času nakupováním nábytku a dekorací, úplně nejdříve jsem hlavně zjistila, kolik mám vlastně věcí. Tím nemyslím věcí, které používám, potřebuju nebo mi zkrátka nějakým způsobem dělají radost, ale takových, které jsem pomalu ani nevěděla, že je vlastním, byly zahrabané někde ve skříni a úplně zbytečné. Celá moje rekonstrukce tak začala vystěhováním úplně všeho, pokračovala zbavením se nepotřebného, a až pak došlo na to, čemu by se doopravdy dalo říkat rekonstrukce. Při stěhování do Prahy a zařizování bytu jsem došla k něčemu podobnému – zjistila jsem, že toho k životu vlastně až tolik nepotřebuju.

Když jsem se pár dnů zpátky zamyslela, co si vlastně momentálně přeju, tedy co je zrovna teď na mém pomyslném “wishlistu”, automaticky mě napadla jedna položka, kterou vážně potřebuju, po pár minutách druhá a až za nějakou tu chvíli ještě další dvě. A to bylo všechno. Doteď mě nic dalšího nenapadlo. Ještě nedávno bych mohla přihodit pár doplňků do bytu, takže na jednu stranu škoda, že jsem s tímhle příspěvkem otálela, na druhou stranu vlastně dobře, kvůli pointě tohoto článku.

To je myslím dokonalá ukázka dvou věcí – materiálně mám naprosto všechno, co k životu potřebuju, a konečně jsem na té správné cestě k minimalismu. Abych pravdu řekla, bývala jsem dřív, alespoň dle mých měřítek, dost materiálně založený člověk. Byla to jedna z věcí, kterou jsem na sobě opravdu neměla ráda, a tak jsem se rozhodla ji změnit. Čímž lehce odbíhám k dalšímu omílanému tématu sebelásky, ale o tom taky až jindy. Nejsem s tímhle procesem zdaleka u konce, pořád mám na čem pracovat, ale troufám si říct, že už opravdu nejsem materialista. Zatím se ale nechci úplně nazývat ani minimalistou, i když už se snad blížím.

  1. Macbook Air
  2. Hygge – Meik Wiking
  3. Lykke – Meik Wiking
  4. Chelsea boots
Continue Reading

It’s good to be home | OUTFIT

Co pro vás znamená domov? Je to jenom místo, anebo něco mnohem víc? V posledních týdnech, možná i měsících, mi tyhle otázky dost zamotaly hlavu. O to víc, že jsem si za to, že jsem nad nimi vůbec musela začít přemýšlet, mohla úplně sama…

Nevím, jestli to víte (nebo jestli to vlastně můžete vědět, nedokážu si vybavit, jestli jsem to vůbec někam pořádně psala), ale pokud ne, tak se to dozvíte teď – v říjnu jsem se přestěhovala. Teda, tak napůl. A tím, že tak napůl, vlastně nejspíš vznikl celý problém, ale to už předbíhám. Zkrátka a dobře, splnila jsem si sen a šla na vysokou do Prahy. Sen, který jsem měla snad od doby, co jsem nad nějakou vysokou školou začala úplně poprvé přemýšlet, takže tak od základky, nebo jsem si aspoň myslela, že ten sen pořád mám.

V posledním roce se mi skoro všechny priority obrátily vzhůru nohama. Ačkoliv jsem byla roky přesvědčená, že odstěhovat se do Prahy je přesně to, co chci a co bude to nejlepší, najednou jsem si tím nebyla jistá. Najednou pro mě byli mnohem víc lidi, které mám kolem sebe, než jakákoliv kariéra nebo škola. Tak se stalo, že jsem si nejdřív nechala v únoru “zadní vrátka” při podávání přihlášek a nakonec, když jsem se přece jenom rozhodla, že do Prahy půjdu, jsem si alespoň poskládala rozvrh tak, abych půlku týdne strávila v Praze a druhou půlku… doma? Jak jsem tak začala trávit spoustu času ve vlaku a přestala cokoliv stíhat, začala jsem si najednou připadat, že nepatřím vůbec nikam.

Continue Reading

RECENZE | Dermacol Pretty Matte

Kosmetickou značku Dermacol vám zcela jistě představovat nemusím. I když je fajn zmínit, že její historie je docela zajímavá, kdysi dávno jsem sem o ní určitě něco bližšího psala. Co vám ale dneska představit rozhodně chci, je kolekce rtěnek s názvem “Pretty Matte”, která spatřila světlo světa někdy na jaře tohoto roku. Několik odstínů, které se mi zalíbily nejvíc, mám doma už od léta a teď konečně přišel čas, abych se taky podělila o své dojmy…

Jak už název samotný napovídá, jde o kolekci rtěnek, které jsou matné. A to je nejenom trend, ale pro kosmetické značky i určitá výzva. Vytvořit totiž matnou rtěnku, která je skvělá po všech stránkách, se ne každé značce podaří.

Co si budem povídat, ona je u té kosmetiky důležitější funkčnost než to, jak vypadá obal. Musím ale říct, že dle mého se tady ty obaly vzhledově opravdu povedly, navíc jsou tematicky taky matné. A co se týče funkčnosti, tak se povedly taky, takže ideální situace.

03

Ale pojďme se spíš konečně zaměřit na to, jaké ty rtěnky teda jsou po té nejdůležitější stránce. K testování jsem si vybrala odstíny, 03, 04, 14, 16 a 17, které mi podle fotek na internetu přišly, že by mohly být přesně “moje barvy”. A nespletla jsem se, dokonce bych i řekla, že ty odstíny neklamaly a v reálu na rtech vypadají stejně. Četla jsem tedy ne úplně kladné reakce na odstín 01, který je v reálu údajně mnohem světlejší a působí jako by si člověk na rty nanesl spíš korektor než rtěnku, to ale nemůžu posoudit.

04

Co se týče nanášení na rty, tak za mě jedno velké super. Tak super, že s trochou šikovnosti rtěnku nanesete i bez zrcátka, u prvních dvou odstínů by to šlo možná i bez té šikovnosti. Hlavně mají všechny odstíny ale úžasnou pigmentaci a krásně krémovou konzistenci, takže rty nijak nevysušují, nevytvářejí žádnou nepřirozenou krustu nebo šupinky a hezky přilnou. Výsledný efekt je moc pěkný – matné ale nijak nepřirozené.

Continue Reading